Po seriálech láká Pinkavovou hraný film | E15.cz

Po seriálech láká Pinkavovou hraný film

Režisérka Hana Pinkavová patří vedle Olgy Sommerové a Heleny Třeštíkové k nejvýznamnějším dokumentaristkám působícím v Česku.

Nežije v Praze, ale ve Zlíně. Nejspíš právě proto není o devětapadesátileté režisérce Haně Pinkavové tolik slyšet a diváci ji příliš často ani nevidí v televizi. Dokumenty, které tvoří, ale patří k těm nejkvalitnějším z české výroby.

Miliony lidí už zhlédly alespoň jeden z šestatřiceti dílů jejího oceňovaného dokumentárního cyklu Nehasit! Hořím!, který představuje výjimečné, talentované děti a mladé do pětadvaceti let. Kdo ho ještě neviděl, má šanci. Třetí řadu tohoto seriálu teď Česká televize vysílá na jedničce každou středu odpoledne.

Pinkavovou si mnozí diváci pamatují už z devadesátých let, kdy natáčela pro Febio dokumenty Gen a Genus o významných Češích. Nejmladší osobností tohoto seriálu byla nevidomá sportovkyně, držitelka několika zlatých medailí z paralympiád Pavla Valníčková. Právě ona režisérku inspirovala k dokumentárnímu cyklu portrétů pozoruhodných mladých osobností.

„Proč by se mělo točit jen o starších? Vždyť mezi dětmi a mladými je tolik lidí, kteří mohou být ohromnými vzory. V době, kdy se ve filmu a televizi objevuje tolik negativních a krutých věcí, je potřeba, aby k lidem proudila i ta pozitivní energie,“ vysvětluje Pinkavová.

Miluje svět dětí

Svět dětí je jí blízký a většinou se v něm i cítí lépe, než mezi dospělými. I když sama vlastní děti nemá. „Jsou upřímnější, nepřetvařují se, mají úžasnou, inspirující fantazii. Je to nádherný pocit, když vám svůj svět otevřou a pustí vás do něj,“ oceňuje Pinkavová.

Jejím velkým snem je natočit podle vlastního námětu rodinný hraný film. Podobně jako její otec Josef Pinkava, který patřil k nejvýznamnějším českým tvůrcům dětských filmů. Od šedesátých do osmdesátých let jich ve zlínském filmovém studiu natočil dvě desítky. Pinkovová s ním pracovala jako pomocná režisérka například na filmu Kopretiny pro zámeckou paní a ke snímku Pohlaď kočce uši napsala i scénář.

Dnes je vidět, že se toho od otce i jinde naučila hodně. Její práce si váží také ředitel Filmových ateliérů Zlín Zdeněk Skaunic. „Všechny její věci jsou velice kvalitní a nikdy nepodléhá tlaku peněz. Asi právě proto se s námi producenty moc nemazlí a stojí si za svým. Když už se ale něco podaří natočit, výsledek je vždy výjimečný,“ říká Skaunic.

Příběh z malotřídky

Pinkavová teď chystá další výjimečnou věc. Chce oživit námět na hraný film, na kterém pracovala už v roce 1990 ještě s otcem. Měl by se jmenovat Mami, nebuď bačkora! a jeho děj se bude odehrávat v malotřídce v zapadlé krkonošské vesničce.

Ačkoliv režisérka pochází z filmařské rodiny, nebyla její cesta k filmu vůbec přímá. „Vždycky jsem si myslela, že mojí hlavní parketou je výtvarné umění a vlastně si to trošku myslím dodnes,“ přiznává Pinkavová. Po gymnáziu vystudovala střední uměleckou průmyslovku, na vysokou uměleckoprůmyslovou školu ji už ale nepřijali, protože její otec byl v sedmdesátých letech u komunistů několik let na indexu. Nakonec se na třetí pokus dostala v pětadvaceti na dokumentaristiku na FAMU. A od té doby u dokumentu zůstala.

„Je to mimořádně nadaná dokumentaristka. Už za minulého režimu se pouštěla do témat, za které ji soudruzi rozhodně nechválili. To jí zůstalo dodnes,“ říká filmový historik Jiří Novotný.
Příště: oční chirurg Pavel Stodůlka

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!