Ne, že bych toužila trávit s mrtvým čas u chlaďáku nebo se dívat, jak hoří. Spíš mi schází úcta. Babička si přála církevní obřad, rodiče to domluvili a zbytek nechali na tamním pohřebním mistru. Když jsme přišli na smluvenou hodinu do kostela, nikde nic. Farář, ani rakev. Tu pohřebák přivezl tak za půl hodiny. Asi abychom se mohli pokochat pohledem, jak s ní neobratně manévruje a jak mu několikrát málem spadne. Těsně před obřadem se zeptal, jestli rakev vyneseme z kostela sami, nebo jestli půjdem jen v průvodu. Jistě se na to nemohl zeptat dřív. Farář mluvil krásně, a když byl konec, naklusali k rakvi chlápci v šusťákovkách, co ten „havran“ nejspíš narychlo pochytal na ulici. A to nemluvím o tom, že když jsme pak chtěli uložit babiččin popel k jejím rodičům, zjistili jsme, že hrob je prázdný. Urny byly mosazné. Tak proč je neukrást a neprodat na sběrňáku?
Pořád je co zlepšovat
Souhlasím s Josefem Melichem, že v pohřebnictví v Česku je stále na čem pracovat.
