Ani vizuálně to tradičně nebyla žádná show. Spoře osvětlené pódium měnící barvy a odstíny vždy jen mezi písněmi dávalo některým návštěvníkům ve vzdálenějších ochozech jen těžko poznat, kde se jejich písničkářský idol právě nachází, natož jak se tváří. Velkoplošné plátno? Zapomeňte.
A děkování na závěr? Po dvou přídavcích se decentně uklonil a po pár vteřinách se se svými spoluhráči nekompromisně vytratil. Ti, kteří tuhle skromnou prezentaci viděli poprvé, museli být frustrováni, ti znalejší už měli své překvapení dávno za sebou po některém z předchozích koncertů v Česku a okolí.
Jenže celou tuhle strohé, v podstatě komorní představení pro šest tisíc přítomných diváků vynahradila jedna věc - samotná hudba. Od úvodní Things Have Changed až po poslední prastarou a k nepoznání do lehkého jazzu laděnou Blowin´ in the Wind bylo znát, že Dylan přijel ve výborné formě, doplněn excelentními spoluhráči.
To vše s výborným zvukem, v němž jasně vyznívaly akustické kytary, harmonika i elektrifikované nástroje, takže vynikly jak pomalé balady, tak třeba ponurá Love Sick z oceňovaného alba Time Out of Mind z roku 1997.
Sám Dylan ovšem střídal pouze zpěv, piano a foukací harmoniku. Na rozdíl od některých předchozích koncertů také pravda nezazněly až na přídavky žádné velké hity. Naopak čtvrtinu koncertu věnoval písním ze svého dosud posledního, pětatřicátého studiového alba Tempest, které se v žebříčcích prodejnosti se ve Spojených státech i Británii vyšplhalo shodně na třetí příčku. Mezi těmi staršími písněmi se ale ani ony neztratily a zapadly do mozaiky písní tu folkrockových, tu ve stylu country, jindy na hranici bluesrocku.
A tak, i když se to některým divákům, kteří Dylana v jeho třiasedmdesáti letech viděli poprvé, možná nezdálo, i včerejší Dylanův koncert byl nakonec pro jeho příznivce svátkem.
Bob Dylan
2. července 2014, 02 arena Praha
Hodnocení: 80 %
