Selský rozum, díl 1.
Lars Seier Christensen je v lize mezinárodních bankéřů výjimečná postava. Tento zakladatel dánské Saxo Bank s hodnotou přes 20 miliard dánských korun neváhá tvrdě kritizovat postup Evropské unie na finančních trzích. Nezávislá Saxo Bank je vůbec netradiční banka. Neposkytuje žádné úvěry. Soustředí se pouze na investování. ZENu je tento „protestantský“ přístup sympatický, a tak management banky požádal, aby se banka stala partnerem našeho nového seriálu s názvem Selský rozum. Budeme se v něm věnovat opatrnému, kvalifikovanému, diverzifikovanému, zkrátka rozumnému investování. V prvním díle přinášíme exkluzivní rozhovor s panem Christensenem, které velice souzní s názory redakce ZENu.
Když došlo na Kypru ke konfiskaci vkladů střadatelů v bankách, mluvil jste o zásadním porušení základních vlastnických práv, které bylo malé zemi nadiktováno cizími silami. Můžete být konkrétnější?
Pořád mám za to, že to bylo zásadní porušení vlastnických práv, kterého se na malé zemi dopustily cizí mocnosti, a že z toho musí každému majiteli bankovního účtu v Evropě běhat mráz po zádech. Ale s Kyprem to nebylo všechno špatně. Je nezbytné, aby byla v téhle krizi stanovena jistá mez, za níž budou zákazníci zodpovídat za to, jakou banku si zvolí. Spekulovat v bankách, které nabízely vysoké úrokové sazby, v podstatě nikoho nic nestálo. Kyperskému řešení nicméně od začátku scházela jasná pravidla. Úředníci rozhodovali na koleně, za pochodu. Bylo to nešikovně provedeno a své peníze dostali z bank jenom lidé s konexemi.
Nedává to moc logiku. V době, kdy vzduchem létají stamiliardové bailouty bank a dluhy dosahují bilionů, bylo kvůli miniaturní půjčce deseti miliard eur bylo zavedeno zdanění vkladů v bankách. Čím si tento bezprecedentní krok vysvětlujete?
Jedním slovem bych to popsal jako zoufalství.
Jedním z možných vysvětlení podle skeptiků je to, že může jít o jakýsi trénink na podobná řešení v jiných zemích. Co si o tom myslíte?
Ano, Kypr byl svého druhu šablonou. Ačkoli na příslušné tiskové konferenci se to snažili vydávat za ojedinělý případ, nebyli ochotni vyloučit podobná opatření ani pro jiné země. Je obtížné v této situaci předvídat, před čím by se mocná trojka a EU zastavily při přijímání takových opatření, až krize začne doopravdy bolet. Když si to můžete dovolit udělat jednou, můžete i podruhé. Můžeme očekávat nejen nahrnutí peněz (do problémvých zemí), které mohou být součástí řešení, pokud jsou předem jasně vymezeny, ale také přímé konfiskační daně z bohatství, prezentované jako projevy solidarity.
Ostatně i vy jste řekl, že Kypr nebude poslední a že je jen otázka času, než k podobné „loupeži“ dojde i v jiných zemích. Kdo podle vás bude další?
To bych raději neříkal. Myslím, že je to docela zjevné.
Ve svých článcích se vůči způsobu takzvané „záchrany“ eurozóny zmítající se v dluhové agónii vymezujete velmi ostře. Obvykle slýcháme od expertů i politiků různá klišé o bankovní unii a potřebě větší centralizace a tahání za jeden provaz. Můžete stručně vysvětlit, co se opravdu děje?
Vidím to tak, že euro ukázalo svoji pravou tvář a každý s racionálním náhledem na svět nyní vidí, že tato měnová spolupráce je historickým neúspěchem, který může mít pro Evropu a její konkurenceschopnost v porovnání se zbytkem světa ještě další osudové důsledky. Země s přebytky na severu a zadlužené země na jihu se polarizují výrazněji než kdy byly, ale i když eurozóna ukazuje svoji pravou tvář, politici jsou zřejmě rozhodnuti existenci tohoto pokaženého manželství protahovat. Měli bychom mít na paměti, že euro na samém začátku vzniklo na nepevných základech a - stejně jako ve špatném manželství - pokud nenastanou zásadní změny, bude narážet na problémy dál.
Když uvážíme, že jedno procento lidí vlastní většinu světového bohatství a stále bohatne, zatímco například střední třída stále chytne, jde to označit jako náhodu? Jak je tohle podle vás možné?
Máte pravdu, že disponibilní příjmy středních vrstev a výdělky lidí s nižšími příjmy touto krizí utrpěly. Nikdy na tom nebyly hůře. Jsem si jist, že to nebylo úmyslné; tihle lidé jsou jen dalšími oběťmi eura. Střední vrstvy tvoří produktivitu, morálku a intelektuální vrchol každého národa, jsou životodárnou krví tržní ekonomiky. Neexistovaly a nemohly existovat za žádného jiného systému, ale když je tento systém ohrožen, jako je ohrožen dnes, jsou to právě střední vrtsvy, které to odnesou jako první.
Podle vašich vyjádření byl na kyperské banky vyvíjen v minulosti tlak, aby emitovaly právě řecké a jiné dluhopisy, které je teď stahují ke dnu. Šlo podle vás o sérii chyb a podcenění, nebo úmysl?
Kypr vykazoval solidní údaje růstu, veřejných financí i zadlužení, alespoň ve srovnání s mnoha dalšími zeměmi v regionu. Kypr úspěšně vybudoval silný sektor finančních služeb, protože nemá moc průmyslu nebo zemědělství, kterí by ho živily. Kypr má dostatek schopných anglicky mluvících pracovních síl a je založen na britském právu. Celkem vzato se tam nepodniká špatně. Z toho mála, co mohou nabídnout, vytěžili maximum. Jen se jim vymstilo, že jejich bankéři očekávali, že se politikům eurozóny dá věřit ohledně splácení dluhů. Masivní investice do řeckých dluhopisů není u země s Řeckem natolik intimně propojené nic neobvyklého. Mnoho se to neliší od toho, vo dělají ostatní bankéři se svým státním - nebo v tomto případě quasi-státním - dluhem.
Stále se mluví o pomoci Řecku a o tom, že to Řekům pořád nestačí. Jenže takzvané stamiliardové půjčky do Řecka vůbec nedorazí, protože šly obratem do německých a francouzských bank – byly to jen úroky. Jenže dluh je tak obrovský, že to pro Řecko nemá absolutně žádný efekt. Není to ve skutečnosti záchrana německých bank?
Říkat tomu můžete, jak chcete. Euro je neštěstí pro všechny kromě Německa.
Evropská centrální banka půjčila bilion eur za směšně nízký úrok evropským bankám. Ty pak peníze vzaly a Řecku je půjčily za 18 %. Proč nedostalo za výhodný úrok, samozřejmě při splnění různých kritérií a za nějakého dozoru, ty peníze rovnou Řecko?
Můžete se dohadovat, zrovna tak jako já.
Jak je možné, že přijde krize v jednotlivých zemích vždy tak náhle? Například Kypr se zhroutil během pár dní. Nebo se najednou zničehonic začne mluvit o Slovinsku.
Chci, aby tohle zaznělo jasně: tahle krize ani trochu nepřišla z čistého nebe. Spustila ji finanční krize na konci roku 2008, ale říkali jsme si o ni již léta. Jistěže mnoho finančních institucí využilo ke svému prospěchu karet, jež jim byly rozdány. Nejsou bez odpovědnosti a bez viny na současném průšvihu. Ale skutečný problém nespočívá v tom, že se lidé snaží využít ke svému prospěchu podmínek, v nichž působí. Skutečný problém je v tom, že politici vytvořili systém, jenž zabraňuje volnému trhu naložit s excesy podle svého. Součástí kapitalismu je, že řeší krize a odhaluje špatné obchodní modely; není to vždycky pěkné, ale je to účinnější a rychlejší než zoufalá snaha zachránit něco, co už je ztraceno. A nikdy by to neumožnilo, aby problémy nerostly do dnešních rozměrů. Kypr je toho dobrým příkladem. Kypr není problém. Euro je problém.
Co by měl dělat běžný Evropan, když je jasné, že jeho peníze mu mohou být ukradeny jedním netransparentním rozhodnutím?
„ne“ považovat za odpověď, tak Evropskou unii opustit.
Saxo Bank se specializuje na investice. Kam lze v této době investovat a existuje způsob, jak nepřijít o úspory?
Žádné záruky k tomu nejsou, ale myslím, že bezpečněji uložíte peníze v USA než v Evropské unii. Kromě toho Spojené státy začínají získávat strukturální konkurenční výhodu. Důvodem je skutečná zěmna paradigmatu, ktérá v USA probíhá, což je vidět na tamních investicích do břidlicového plynu.
Bilionové dluhy nejsou splatitelné, jak v Evropě, tak v USA. Centrální banky logicky tisknou peníze jako o závod. Může to dopadnout jinak než dalším tisknutím a obrovskou inflací, která připraví lidi o všechny úspory?
Samozřejmě, Evropané ještě mají možnost dát sdvým politickým vůdcům mandát ke změně jako před třiceti lety, kdy lidé zvolili do funkcí politiky typu Thatcherové a Reagana. Na to pozdě není.
Existuje řešení v rámci systému, nebo musí zkolabovat? Jak podle vás z toho ven?
Ne, váš bývalý prezident Václav Klaus se ve své knize o Evropě pokusil zanalyzovat, co se nepovedlo. Nedávno jsem jeho knihu o Evropě vydal v dánštině, protože klade zajímavou otázku, jestli v současné krizi není euro spíš zdrojem problému než jeho řešením. Mám sklon s bývalým prezidentem souhlasit. Kvůli Evropské unii narostly naše problémy do míry daleko větší, než by kdy dovolil kapitalistický trh.
Proč tak málo ekonomů pojmenovává věci pravými jmény? Bojí se, nebo nechtějí vidět realitu?
Obvykle nenaslouchám ekonomům, kteří nemají dost kuráže nazývat věci pravými jmény.
