Dřevo ohýbají postaru v páře a židle testují kladivem. Unikátní pohled do zákulisí českého TONu

Když člověk v Bystřici pod Hostýnem přijíždí k areálu, kde už víc než 160 let pomocí vodní páry a kovových forem vyrábějí ohýbaný nábytek, nemůže minout reprezentativní vilu z roku 1873. U továrny založené Michaelem Thonetem ji nechali postavit jeho synové, kteří po něm převzali úspěšnou nábytkářskou produkci. Až k ní do­táhl své pokusy s ohýbáním dřeva jejich otec, vyučený truhlář a šikovný řemeslník. Za místo pro fabriku vybral právě Zlínsko s jeho bukovými lesy.

Dvě stě metrů od vily se otvírá hlavní vchod do areálu, kde Thonet v roce 1861 zahájil výrobu. Příjezdová ulice nese symbolicky jeho jméno a připomíná zdejší průmyslovou tradici, již německý podnikatel odstartoval, a 165 let příběhu, který na rozdíl od mnoha jiných nepřetrhla ani léta totality. Změnil se jen název podniku: od roku 1953 se někdejší Thonet jmenuje TON – Továrna na ohýbaný nábytek. Výroba se však nikdy nezastavila a TON je tak nejstarším závodem svého druhu na světě.

Místní know-how i komunita

Zásadní přitom není jen stáří značky, ale zejména to, že základ výrobní technologie zůstává dodnes prakticky stejný. To však neznamená, že stejná je i pro­dukce. „Nechceme z TONu dělat mu­zeum,“ říká generální ředitel podniku Milan Dostalík, který příští rok oslaví 30 let působení ve firmě. Za tu dobu podnik, který z velké části stojí na exportu, zažil několik nemalých otřesů. Krize v roce 2009 si sice vynutila úsporná opatření, firma ale po ní, Dostalíkovými slovy, vstoupila do „zlatého věku“. Pandemie covidu však přinesla nové výkyvy poptávky a další rána přišla s růstem cen energií spojených s ruskou agresí na Ukrajině. TON musel snížit kapacity, zúžit sortiment a přizpůsobit provoz. Dnes je ale firma podle Dostalíka opět v situaci, kdy je udržitelně zisková.

Do zahraničí míří zhruba dvě třetiny bystřické produkce. TON exportuje do desítek zemí, jeho největším zahraničním trhem jsou Spojené státy, v Evropské unii je ale pořád největším odběratelem Česko. Firma se dlouhodobě drží kolem půl miliardy obratu, v roce 2025 dosáhla zhruba 540 milio­nů korun a skončila v zisku jedenáct milionů. O těchto číslech ředitel Dostalík mluví jako o „důležitém kyslíku“ pro existenci značky, do budoucna by si však podle něj podnik zasloužil dosáhnout pěti- až šestiprocentní ziskovosti.

TON ale nikdy neuvažoval o tom, že by přesouval výrobu mimo Bystřici pod Hostýnem. „Byl by to protimluv proti étosu značky. Tady je know-how i komunita,“ zdůrazňuje Dostalík. A právě místní komunita je v areá­lu znát. Továrna zaměstnává asi 350 lidí a většinu z nich podle Dostalíka nabírá „30 kilometrů kolem komínu“, tedy z nejbližšího okolí a bez využití agentur. Celý podnik působí překvapivě klidně, bez stresu. Na oběd se všichni scházejí v tovární jídelně, kde sedí na ikonických židlích z výroby. Vedle nich stojí dřevěné točité schodiště, jež nikam nevede. Jde o jediný předmět, který přežil požár jedné z hal v roce 1982, a firma ho sem umístila jako upomínku.

Zajímavá je struktura pracovníků. Celkový poměr žen a mužů je v podniku zhruba vyrovnaný, a to včetně managementu. Důvodem podle ředitele není sledování aktuálních trendů, jde o přirozenou součást firemní kultury, jež dlouhodobě stojí na výběru lidí podle jejich schopností. „Ohýbání dřeva zůstává vzhledem k náročnosti převážně mužskou doménou, ale máme vypozorované, že u určitých řemesel, jako je třeba čalounění nebo opravy, jsou ženy rozhodně preciznější,“ vysvětluje Dostalík

Podobně to popisuje i pan Josef, který ve firmě pracoval 46 let: „Byla to moje první i poslední práce.“ Během téměř půlstoletí prošel řadou řemesel i pozic, vypomáhal s ohýbáním a vypracoval se až na vrchního mistra. Pod jeho vedením vznikal například sedací nábytek pro pražská divadla. Ačkoli je už v důchodu, v TONu zůstal a dnes provádí návštěvníky výrobou. Spolu s pěti dalšími průvodci provádějí exkurze po areálu, během nichž si návštěvníci mohou sami vyzkoušet práci ohýbače. „Za ty roky se tu změnilo úplně všechno. Samozřejmě až na tu ohýbárnu,“ poznamenává pan Josef k chodu firmy.

Pár vteřin, které rozhodnou

Výroba začíná u takzvaných hranolků z buku a dubu, jež TON dováží převážně ze Slovenska a které nejprve leží tři až šest měsíců, než dosáhnou správné vlhkosti. Každý kus pak pracovníci berou do ruky a kontrolují, hranolky následně míří do venkovních sušárenských komor a poté se aklimatizují v přípravně, po níž putují do jádra zdejší výroby, do ohýbárny.

Hranolek se nejdříve vloží do napařovací kádě, kde změkne ve dřevě obsažená přírodní látka lignin a materiál pak změní konzistenci do hmoty, kterou lze ohýbat. Po vyndání z kádě ale začne dřevo opět rychle tvrdnout, ohýbači proto pracují v sehraných dvojicích a jedou jeden pohyb za druhým, až z rovného kusu vytvoří oblouk.

Nejnamáhavější a nejcennější součást zdejšího řemesla je právě ruční ohýbání. Michael Thonet tuto technologii v 19. století zejména díky napařovacím kádím zdokonalil natolik, aby umožňovala výrobu ve větším měřítku. Namísto zhotovování několika luxusních kusů zavedl sériovou produkci, která se však ani dnes neobejde bez ruční práce a není možné ji zautomatizovat.

Podle výrobní ředitelky Anny Polišenské ohýbání není jen technický úkon, ale vyžaduje osobní napojení na materiál. Dřevo se chová jinak v zimě, jinak v létě a zkušený pracovník to musí poznat citem. „Ohýbač cítí, kdy už se vlákna chystají prasknout, a k tomu nesmí dojít,“ vysvětluje Polišenská, proč lidi nikdy nebude možné nahradit roboty. Osvojit si tuto práci trvá přibližně rok a v žádné škole ji nevyučují, předává se pouze praxí.

Po ohnutí se díl musí několik týdnů sušit a klimatizovat, aby se v něm vyrovnala vnitřní vlhkost. Následuje strojní opracování jako frézování, vrtání, broušení a poté montáž. Další fáze výroby určují konkrétní zakázky s přesně danými parametry, například barvou nebo typem čalounění. Každý detail má své důvody, například výška nohou výrobků se upravuje podle trhu. „Už jsme vypozorovali, že americký zákazník chce širší posez, japonský naopak o pár centimetrů nižší,“ dává příklady Dostalík.

O automatizaci a nemožnosti jejího uplatnění už byla řeč. TON sice používá několik moderních obráběcích CNC strojů při opracovávání dřeva, vedle ohýbání se však lidské ruce ukázaly jako nepostradatelné i v lakovně. „Robotické lakování židlí jsme si v minulosti vyzkoušeli, ty naše ale mají mnoho záhybů a detailů ze všech stran, proto se zatím stále nejlépe osvědčuje zkušený lakýrník. Ten dokáže zajistit, aby se lak dostal opravdu do každého místa,“ popisuje Polišenská a dodává, že třeba stoly dokončují v lakovací lince.

Po vrtané, kované či lepené montáži přichází ještě testování. Výrobky musejí přežít nárazy 120kilogramového pytle s ocelovými kuličkami i simulovaný houpavý pohyb člověka. Občas mistr vezme hotový kus a prostě ho rozmlátí kladivem, aby ověřil pevnost konstrukce. Kvalitáři pak ještě kontrolují možné závady a označují i sebemenší, okem téměř nepostřehnutelné vady, které pak míří na opravu.

Patina v reflexi nové doby

Od roku 2021 firma také renovuje staré kusy nábytku, často i více než stoleté. Jen loni jich takto opravila přes dva tisíce. Na repasy se specializují čtyři truhláři a při naší prohlídce právě pracovali na mohutném houpacím křesle, které už dnes v katalogu nenajdete. „Naši truhláři se pak třeba přou, jestli je konkrétní výrobek z roku 1880, nebo 1890. Zákazníci přivážejí i 130 let starý nábytek,“ líčí Dostalík. „Vy tu židli nevlastníte. Jste jen její správce pro další generace.“

Nejznámějším a nejklasičtějším výrobkem továrny zůstává židle č. 14. Michael Thonet ji na trh uvedl v roce 1859 a zásadně změnila vnímání sério­vého nábytku. Skládá se ze šesti dílů, její výroba trvá přibližně osm týdnů a dosud se jí prodalo přes 80 milionů kusů. Židli, jíž mnozí říkají prostě „thonetka, lidé vídají v kavárnách, divadlech nebo v restauracích tak často, že si její původ už často ani neuvědomují. „Mám doma 40 let starou čtrnáctku, kterou moje máma kdysi zachránila ze smetiště. A líbí se mi přesně tak, jak je,“ říká Polišenská. Podle ní to nejhezčí na starých kusech je právě patina.

„Je to odměna,“ odpovídá Dostalík na otázku, jestli se necítí pod tlakem, když vede podnik, jenž vedle ekonomického výkonu musí dostát také požadavku na udržení kulturního dědictví. Tradice podle něj nemůže znamenat ustrnutí. „Snažíme se původní technologii dávat současný otisk. Vycházíme ze stejného řemesla, ale reflektujeme dobu, v níž žijeme.“

Firma proto vedle osvědčených modelů systematicky spolupracuje se současnými designéry z celého světa, a to jak s velkými osvědčenými jmény, tak s mladými talenty, a hledá nové formy, jež by dokázaly navázat na tradici ohýbaného nábytku. TON udržuje s designéry dlouhodobé vztahy a ty mladé často i sám oslovuje. Vždy ale kromě předchozí práce hledí také na to, zda jejich přístup souzní s filozofií značky.

Jedním z nejvýraznějších spolupracovníků posledních let je rakouský designér s italskými kořeny Alexander Gufler, jehož práce pro TON už získala řadu mezinárodních ocenění včetně Red Dot Design Award nebo German Design Award. Jeho kolekce Merano, která zahrnuje židle, křesla i barové stoličky, patří mezi nejúspěšnější současné produkty firmy. „Díky Meranu jsme nastoupili na cestu vytváření současného designu,“ pochvaluje si Dostalík.

Respekt k tradici, ale bez nostalgie

Guflerovo křeslo Merano z roku 2010 přitom představuje určitý protimluv k tradičnímu pojetí značky. Typickým prvkem křesla je jeho konstrukce, v níž se sedák s opěrákem překřižují a plynule do sebe přecházejí. Ohýbaná je tak pouze překližka. Podle Guflera ale byl při tvorbě designu výchozím bodem hluboký respekt k tradiční technice ohýbání dřeva, nikoli však v nostalgickém smyslu. „Chtěl jsem pochopit logiku, která za ní stojí, a to, jak ji lze uplatnit i dnes,“ popisuje. Při navrhování se snažil konstrukci maximálně zjednodušit a pracovat s omezeným počtem prvků, aby vytvořil „lehký vzhled“. „Detaily by neměly být přidávány navíc, ale měly by vyplývat z logiky objektu,“ vysvětluje Gufler s tím, že je nutné odlišovat, kde má smysl držet se tradice a kde mohou úpravy otevřít cestu něčemu novému.

Nadčasovost popisuje Gufler jako něco, co nelze přímo navrhnout. „Je to spíš výsledek správného nastavení základů,“ říká s tím, že důležitou roli hraje také minimalistický přístup. „Čím méně nahodilých rozhodnutí uděláte, tím méně je design závislý na konkrétním okamžiku. Nakonec jde o to vytvořit něco, co se intuitivně používá a chápe. Něco, co se nemusí vysvětlovat ani po mnoha letech.“

Nejnovějším výrobkem TONu, jejž firma popisuje jako nadčasovou „novou klasiku“, je křeslo Cissy od francouzského designéra Patricka Norgueta. Jedním z pokusů o moderní interpretaci ikonické židle č. 14 je model 314 od skandinávského studia Claesson Koivisto Rune. Ten firma sama označuje jako „čtrnáctku pro třetí tisíciletí“. Designéři u něj záměrně očistili původní tvar od dekorativního romantismu konce 19. století a přiblížili ho současnému minimalistickému designu.

Najít ale novou ikonu, která by se zcela vyrovnala legendární „čtrnáctce“, je podle Dostalíka velmi obtížné. Ta se totiž prosadila nejen designem, ale i technologickou inovací a dostupnou cenou, díky níž se rozšířila po celém světě. „Je to ikona, o které se vyučuje na každé fakultě architektury a designu. Dorovnat to je strašně těžké,“ připouští ředitel.

Tiché sebevědomí

Vztah mezi novým a starým tak v TONu znamená neustálé vyvažování, což se promítá i do počtu kusů: ve výrobě je poměr mezi tradičními a novějšími modely přibližně vyrovnaný, zhruba 50 na 50. Dostalík sám ale neskrývá, že jeho osobním favoritem zůstává historické křeslo č. 30.

Typickým zákazníkem TONu je podle Dostalíka někdo, kdo si výrobek nekupuje impulzivně, ale vědomě a možná na něj i nějakou dobu šetří. Cenově se značka pohybuje zhruba v kategorii „dostupného luxusu“. „V současném směřování nehledáme žádnou radikalitu ani nabubřelost. Od toho se odvíjela i nová vizuální identita, kterou jsme vytvořili před dvěma lety a která přinesla jemnější tón,“ popisuje Dostalík. TON také snížil počet barev a zaměřil se na modrou (podle triček pracovníků), cihlovou (podle budov starého závodu) a žlutou se zelenou (podle okolní přírody) v různých odstínech.

Týdně v Bystřici pod Hostýnem vyrobí přibližně dva tisíce kusů nábytku, jež odcházejí do celého světa, aniž by na sebe výrazně upozorňovaly, ale zároveň by své uživatele ani po několika letech užívání neměly začít nudit. V TONu tomu říkají „quiet confidence“: ne okázalost ani pouhá nostalgie, ale tiché sebevědomí, které není vidět na první pohled, ale projeví se časem. Tiché a neokázalé sebevědomí značky je vidět například na židli, jež se nevyhodí, ale opraví, na výrobku, který zůstane v rodině desítky let, a také na továrně, jež i po 165 letech stále stojí na stejném místě.

VIDEO: Český TON dodává nábytek pro Starbucks v USA, řetězec převzal český design říká šéf firmy v pořadu FLOW.

FLOW: Český Ton dodává nábytek pro Starbucks v USA, řetězec převzal i vlastní design firmy • e15