S fotbalovými gólmany je to jako s vínem. Čím starší, tím lepší, traduje se. Jsou ale výjimky. Jednou z nich je Jindřich Skácel, pro jedny jen fotbalový vyvrhel, pro druhé nedobroušený klenot.
V sedmnácti letech byl v dresu Olomouce nejlépe hodnoceným brankářem ligy. O dvanáct let později se stal spasitelem třetiligových Mutěnic. Týmu, který se zachránil v posledním kole soutěže.
„Za šanci v Mutěnicích jsem ale rád. Odehrál jsem čtrnáct zápasů, fotbalově jsem se zase probudil,“ říká devětadvacetiletý brankář. V době mutěnického hostování byl kmenovým hráčem pražské Slavie.
„To už neplatí, vykoupil jsem se. Zkrátka jsem za sebe zaplatil, kolik chtěli, a teď jsem volný hráč,“ vysvětluje Skácel. Jak hluboko musel sáhnout do kapsy, však v žádném případě neprozradí.
*Válka s Kubíčkem*
Dalo by se čekat, že ve chvíli, kdy mu táhne na třicet, bude na vrcholu kariéry a sil. Ale není. Měl k tomu přitom velké předpoklady: výborný instinkt, reflexy. A ta výška… dva metry a čtyři centimetry z něj mohly udělat nepřekonatelného obra mezi tyčemi.
Jenže Skácel trpěl kvůli své jiskřivé povaze. Nikde dlouho nevydržel. Vždyť Mutěnice, kam přišel v zimě na hostování, jsou už jeho čtrnáctým klubem v kariéře. „Vymetal bary a sabotoval zápasy. To není rozhodně přístup profesionála,“ prohlašoval před lety šéf fotbalové Olomouce Jiří Kubíček na Skácelovu adresu.
Před odvetným zápasem Poháru UEFA v srpnu 1999 s Šerifem Tiraspol dokonce Kubíček gólmana nařkl, že finguje zranění. Mezi oběma muži začala mediální válka. Jejich ostrá vyjádření plnila stránky novin. Skácel se pak uzavřel, chtěl z Olomouce za každou cenu odejít. Nikdy už se ale nedokázal vrátit do bývalé formy. Trápil se a putoval mezi kluby.
Přitom měl našlápnuto hodně vysoko. Patřil mezi tahouny jedenadvacítky, fotbaloví odborníci o něm mluvili jako o největším talentu desetiletí. Kam by to dotáhl, už se ale nikdo nedozví.
„Pověsti zlého muže se asi nikdy nezbavím. Ale jsem prostě jiný, usměvavý, přímý. Na pana Kubíčka mám svůj názor. Je to člověk, který mi zničil kariéru,“ tvrdí gólman.
Skácel má pestrý fotbalový životopis. Před Mutěnicemi působil třeba v Drnovicích, Příbrami, Xaverově nebo Brně. Na zkoušku se vydal na doporučení spoluhráče ze Slavie Adauta dokonce i do jeho rodné Brazílie.
*Brazilská zkouška štěstí*
Byla to ale jen epizoda. Za druholigové kluby Santo André a Sao Bernardo odehrál pouhé dva zápasy. Přesto si jihoamerické dobrodružství pochvaluje. „Naučil jsem se za půl roku portugalsky, našel jsem si přítelkyni. Navíc jsem získal důležité kontakty,“ vzpomíná Skácel, jehož s Adautem stále pojí pevné přátelství.
„Sice hraje teď za Žilinu, ale i tak se alespoň jednou do měsíce vidíme,“ tvrdí. Možná se uvidí častěji. Na Skácela se totiž opět vyptávají kluby z vyšších soutěží. Jsou mezi nimi i ty prvoligové ze Slovenska. „Mám i pár nabídek z druhé české a řecké ligy. Ale teď ještě půl roku zůstanu v Mutěnicích,“ říká Skácel.
Svůj boj o návrat na vrchol, zdá se, nevzdává. Jeho snem už ale není jen fotbalová branka, peníze a potlesk tribun. „Chci pracovat jako manažer. Věřím, že díky znalosti portugalštiny se prosadím,“ říká muž s nálepkou rebela, jehož ambicí je přivést do Česka talentované brazilské hráče.
