Šporgy: Mám kousek lesa bez smetí

Výtvarník Josef Šporgy z Orasína na Chomutovsku tesá do kamene i do dřeva. Nejraději lidská těla.

Chomutov / Josef Šporgy nikdy nestudoval žádnou uměleckou školu. Přesto je na Chomutovsku dobře známý. Splnil si svůj životní sen, stal se sochařem. „Nejlepší školou je mi život. A skutečnost, že se můžu setkávat s umělci a tvořit s nimi,“ říká Šporgy.

Všichni vás znají pod přezdívkou Šporgy. Jak jste se k ní dostal?

V prvním ročníku gymnázia jsme jezdili s kamarády vlakem na čundr. Nad okénkem byl pětijazyčný nápis „Nenahýbejte se z oken“. Velmi mě tehdy zaujala španělská verze ,,Epericoloso sporgersi“. Pořád jsem tu větu dokola opakoval. Až mi spolužačka řekla „Ty si, ale Šporgy“. A už mi to zůstalo.

Téměř do centra Chomutova jste umístil svou sochu Kořeny. Proč? Věnoval jsem ji městu, které mi na ni dalo kámen. Spousta lidí tady nemá své kořeny, proto jsem je vytvořil. Kořeny mají také připomínat barbarský čin, k němuž došlo před šesti lety před Lidlem. Nějaký vandal tam pokácel staletou lípu.

Ve vaší tvorbě jsou především akty. Baví vás nahá těla?

Dříve jsem dělal i abstraktní věci, ale akty jsou nejlepší. Nejvíc mě baví. Je to velice atraktivní téma. Nedělám jenom ženy, ale i muže. Mohu do nich zaznamenat příběh, gesta, pocity. K některým dílům pak napíšu i báseň.

Neděláte jen sochy, ale i věci, která mohou dále sloužit. Co všechno vyrábíte? Dělám třeba čajové stolky, ale také digerida, což jsou dechové hudební nástroje ze dřeva. Každý rok vytvořím sérii pěti kusů s jiným tématem. Někdy je vypaluji, jindy vyřezávám.

Umíte vy sám na digerido hrát?

Pokouším se o to, ale mám se stále co učit. Pořádáme v jirkovské čajovně večery při úplňku. Tam se sejdeme a zahrajeme si. Chtěl bych tu uspořádat i výstavu digerid a koncert.

Na čem pracujete v současnosti?

Spolu s kolegy a kamarády chystáme výstavu Obnaženi, která bude 29. srpna. Také pracuji na trojici soch pro jirkovskou základní uměleckou školu. Jmenují se Múza, Talent a Píle. Sochy slavnostně odhalím až v říjnu příštího roku.

Splnil se vám nějaký tajný sen?

Ano. Odmalička jsem si přál chodit do lesa, kde nejsou odpadky. Teď ho mám na své zahradě. Konečně mám svůj kousek lesa bez nepořádku.

Chtěl byste vystavovat v Národní galerii?

To je velmi těžká otázka, na kterou neumím odpovědět. V současnosti asi ne. Nemyslím si, že jsem tak dobrý. Už jsem odmítl i nabídku na výstavu v Praze. Bylo by těžké vyrovnat se s kritikou. Podtrhla by mi sebevědomí. Pořád se mám ještě co učit.