Vzpomínám, když mě na začátku devadesátých let prarodiče pravidelně brávali do Prahy.
Ne, neměl jsem v rodině nadšené turisty. Prahou myslím příjemnou hospůdku v Karviné 6. Mimochodem, v kraji, kde při vyslovení „helé“ nebo „viď“ létají židle, bylo velkou odvahou pojmenovat restauraci právě takto. Ale zpátky ke vzpomínkám. V Praze jsem se cítil vždycky dobře. Vyřádil jsem se na prolézačkách, pak jsem si za pár drobásků koupil něco dobrého, a když jsem se začal nudit, dal jsem si kolem hospůdky pár okružních jízd na kole. Děda tu hospodu miloval, a kdyby se nemusel stěhovat, chodí tam dodnes. Stejně jako mnozí ostatní. Proč? Protože tahle hospoda má své kouzlo. A nebo lijí Ferencovi do piva nějaké sérum štěstí?
