Na vernisáži výstavy v kladenské „spořce“ zpívala minulý týden polsko-kubánská zpěvačka žijící v Česku, Yvonne Sanches. Jazzová dáma se objevila mezi takovými esy jako Benny Waters, Buddy Rich, Tony Scott, Kenny Moore, Peter Lipa či Jiří Stivín, kteří se na ni dívali z černobílých fotografií Jaroslava Beneše a Jiřího Hankeho.
Náladu, dynamiku a odevzdání se černošské muzice doplňují barevné tisky jazzmenů Václava Frolíka.
Právě muzika je pro tři kamarády tím, co je spojuje. Ač každý z nich zachycuje pohled na jazz jinak – Beneš dává přednost focení při koncertu, Hanke v zákulisí a Frolík jej maluje, kdykoliv a kdekoliv – vzájemně se doplňují.
Hanke si kupuje radši dva lístky
„Jazz jsem začal fotit asi v patnácti. Muzika mě bavila a focení jazzu mi přišlo nejjednodušší,“ říká Jaroslav Beneš, jehož snímky na výstavě jsou především ze 70. let. Muž, který jazz vyměnil za fotografování fragmentů architektury, tvrdí, že teď muziku raději poslouchá, než fotí. „Jinak z koncertu nic nemám,“ dodává.
Uznávaný kladenský fotograf Jiří Hanke si podle svých slov většinou kupuje na koncerty rovnou dva lístky, naposledy na Boba Dylana. „Říkám si, že na jednom budu fotit, na druhém poslouchat. Většinou to dopadne tak, že fotím na obou,“ posteskne si Hanke.
Zdá se, že nejjednodušší „přístup“ k jazzu má malíř Václav Frolík. Jeho dynamičtí hráči na trubku, saxík či basu, mohou vzniknout kdekoliv – třeba na louce. „Jazz je mojí vášní. Klidně maluji akty, a najednou jsem schopen přeskočit k muzice,“ říká.
