Westíky nemáte? A kdy přijde zboží?

Klatovský útulek pro opuštěné a zatoulané psy je jediný v celém Pošumaví. Pod Borem funguje už sedm let a za tu dobu jím prošlo přes dvanáct set chlupáčů. „Je to náročné. Každý pes každý den potřebuje nakrmit, vyvenčit i pomazlit se. Svátek nesvátek. Ale já bych neměnila,“ říká vedoucí a ošetřovatelka útulku Miloslava Šeflová, která o čtyřnohé bezdomovce pečuje už od roku 1992 a práce se jí už stala i koníčkem. Redaktorka Sedmičky si vyzkoušela, co práce v psím útulku obnáší.

Osmnáct psů? Pohoda

„Vemte si na sebe to nejstarší oblečení, budete oťapkaná,“ poradila mi vedoucí útulku Miloslava Šeflová a připomněla, že mám přijít na sedmou hodinu ráno. Už z dálky jsem slyšela psí štěkot, těšila jsem se, a tak jsem vyzbrojená piškoty přidala do kroku. Ale štěkot sílil a já jsem brala za kliku branky už s určitou dávkou nejistoty. „Teď tu mám jen osmnáct pejsků, to je pohoda a za poslední tři roky nejnižší stav. Při třiatřiceti bychom se i zapotily,“ uklidnila mne Miloslava Šeflová a hned mne poučila o tom, kam můžu a nemůžu a kam v žádném případě nemám strkat prsty.

Každý pes jiná ves

Začaly jsme vnitřními kotci. Betynou, milou černou fenkou křížence. Otevřela jsem dveře a v domnění, že mne jeho čtyřnohá obyvatelka přivítá, jsem se k ní naklonila. Piškot si vzala, ale jinak jsem pro ni byla vzduch, panička stála za mnou. S povzdechem jsem se pustila do vytírání, pak jsem naplnila misky. Jednu čerstvou vodou, další granulemi a konzervou. Do druhého kotce se mi vůbec nechtělo, Vilda nevypadal ani trochu přátelsky. „Nesmíte se bát, pes to pozná,“ radila mi Miloslava Šeflová. To se řekne. S krůpějemi potu na čele jsem statečně otevřela kotec. Spadl mi kámen ze srdce, Vilda okolo mne nevšímavě prošel a já se mohla dát do práce.

Bertík se zdál být přívětivější. Jenže zdání klame. „Nemá rád návštěvy,“ upozornila mě ošetřovatelka a její slova černý chundelatý kříženec potvrdil. Bertík se své pysky snažil doslova přetáhnout přes hlavu, a tak Miloslava Šeflová využila k doprovodu čtyřnohého svěřence vodítka. Obdivuhodně jsem sledovala její počínání. „Vždycky to byla moje chyba,“ bránila hafany při vzpomínce na několik kousanců Miloslava Šeflová. „Oni jen reagovali na moje jednání,“ upřesnila. A jdeme ven. Ale než jsem se s koštětem, hadrem a vědrem s vodou dostala ke dveřím, šéfová mě zastavila. „Falco nesnáší cizí lidi,“ vysvětlila.

A tak zatímco se německý ovčák proháněl ve výběhu, já našla dočasný azyl v jednom z kotců. A docela ráda. Falco dostal své a já mohla pokračovat v práci. Rezavý Ferda vyletěl z kotce jako neřízená střela a byl na větvi z nové tety. Konečně kamarád, Myšák. Kříženec, jehož rasu rodičů se netroufala tipovat ani Miloslava Šeflová, se ke mně měl, jako bychom se znali léta.

Hned padl na hřbet a teto drbej. Jenomže práce v útulku, jak jsem už zjistila, není jen o hraní s pejsky. Takže kamarád nekamarád pustila jsme se do úklidu Myšákova příbytku. Obdobně, v méně či více přátelském duchu, jsem pokračovala až do osmnáctého kotce.

Tenhle pes pro vás není

Několikrát jsme museli přerušit práci. Mladý pár toužil po pejskovi a při prohlídce kotců jim do oka padl pitbul Pitt. Jenomže toho jim Miloslava Šeflová hned rozmluvila. „Máte malé děti, a proto tenhle pes pro vás není. To by nedělalo dobrotu,“ vysvětlila, když si zájemce proklepla.

„Paní máte westíky? Nemáte. A kdy přijde zboží?“ vychrlil ze sebe muž ještě než k němu ošetřovatelka stačila dojít. Marně se zájemci snažila vysvětlit, že zboží do útulku prostě nechodí. Trval na svém a rozčiloval se, že mu nechce říct termín. „To mě vytáčí, stejně tak to, že podle našich zákonů je pes jen věc,“ zuřila žena, která velmi dobře dokáže otipovat zájemce o psa, a tak se může stát, že z útulku odejde s nepořízenou.

„Ten opravdový se pozná. Kdo přijde s řetězem, má smůlu,“ dodala. Konečně jsme mohly pokračovat, mezitím ale Miloslava Šeflová stačila vyřídit několik telefonátů. Chovatelé hledali své pejsky. „Tohle se lidé už naučili. Když se jim ztratí pes, hned volají,“ chválila. Bylo půl druhé odpoledne. Byla jsem moc ráda, že si konečně můžu sednou ke kávě.

„Úklid kotců i krmení mám za sebou, takže hotovo,“ řekla jsem si. Ale ouha. „Ještě uklidíme a posekáme trávník,“ zpražila mne vedoucí. Mám toho totiž za celý den opravdu dost. Psy mám ráda, a proto jsem si myslela, že práce v útulku bude hračka. Mýlila jsem se. Říká se, že pes je přítel člověka. Ale do útulku se dostávají i tací, kteří mají s lidmi špatnou zkušenost, a je tak hodně těžké získat zpátky jejich důvěru. Proto před Miloslavou Šeflovou, pro niž není práce v útulku jen zaměstnáním, smekám.