Zpíval do lopatky na pískovišti

O prostituci, smrti a dalších věcech, které se lidí bezmezně dotýkají, je dvanáct songů na druhé desce Marka Ztraceného. Pohledy do duše ale i skladby z debutového zamilovaného alba Ztrácíš, kde jsou texty především o lásce, zní napříč republikou při premiérovém turné talentovaného zpěváka a hudebníka ze Železné Rudy.

„Bylo načase udělat turné. Sjezdili jsme řadu festivalů, slavností, dělali koncerty. Ale turné je turné. Lidi jdou na vás. Je to víc osobní,“ tvrdí Marek Ztracený. „Je to moje první turné, proto mi na něm extrémně záleží. Dávám do něj všechno. Nežiji ničím jiným,“ říká muzikant.

Bez Plzně by to nešlo

„Mít turné a nezajet do Plzně? To by nešlo,“ tvrdí. „Jsem tu skoro jako doma. Plzeň mám spojenou se studentským životem. Všichni mí kamarádi studovali v Plzni, já jediný v Praze. Tak jsem potají vždy v týdnu za nimi jezdil. Plzeň je halda vzpomínek, a proto je pro mě srdeční záležitostí,“ prozrazuje absolvent Ježkovy konzervatoře v Praze.

„Na koncert do Plzně přijeli i rodiče,“ chlubí se černovlasý sympaťák, vlastním jménem Miroslav Slodičák. „Jsem proto šťastný. Rodiče mě podporovali ve všem, co mě bavilo. Vážím si jejich trpělivosti, že mně stále věří, i když to se mnou neměli a nemají vůbec lehké,“ říká pětadvacetiletý zpěvák, který na základní škole nosil trojky z chování.

Rebel hraje v kostele

„No, byl jsem lump. A také dodnes nemám moc rád autority a nesmyslná pravidla. Ale ono to tenkrát bylo spíš o zpotakových těch klukovinách,“ podotýká Marek Ztracený, který k údivu přesto ministroval v kostele. „Maminka mě k tomu vedla. Ale měl jsem tam pár průšvihů, a tak mě vyhodili. Později jsem se to snažil napravit hraním v železnorudském kostele na varhany. Abych si Pána Boha udobřil,“ vysvětluje.

„Jsem ale kvítko asi i teď. Musím říct, že mám sám se sebou problém pořád. Když jsem byl menší, daly se moje průšvihy a spontánnost omluvit tím, že nemám ještě rozum a že až dospěji, že se to zlepší. Myslím, že jsem sice dospěl, ale chovám se tak, jak to cítím. Nehodlám se přetvařovat, hrát si na roztomilého miláčka. Jsem to já, někdy asi trochu na zabití, ale nelžu,“ tvrdí.

„Hraji tam dodnes, každý rok o Vánocích koledy. Varhany jsou už polorozpadlé, ale nejkrásnější svátky v roce si bez hraní v železnorudském kostele neumím představit. A jestli se mi už povedlo Pána Boha si udobřit? To ještě nevím,“ říká syn rockera. „Potatil jsem se,“ dodává Ztracený. „Maminka s oblibou vypráví, jak jsem ve čtyřech letech, když ostatní děti na pískovišti dělaly bábovky, já se kroutil u zapíchnuté lopatky a zpíval do ní. Já si to teda nepamatuji,“ směje se hudebník, který živil také hraním na klavír po hotelových barech.

„Kdo si tím neprošel, neví. Fakt dost. Čtyři roky hraní pro znuděné turisty bohatě stačily,“ vzpomíná.

Ztrácíš je o osudové lásce

Ve dvanácti písničkách na prvním albu s názvem Ztrácíš Marek Ztracený zpívá hlavně o lásce. „Byly to tak trošku mé zpovědi,“ přiznává. „Texty jsou zase jenom o lásce, ale o ní je přece všechno už od nepaměti. Navíc tyhle písně byly věnované pouze jedné, konkrétní lásce. Té osudové. Podstatné je, jestli při tom někdo opravdu nese duši na trh, zda se dokáže podělit o své nehrané pocity. Pak má písnička smysl a jen tak nevyšumí,“ říká zpěvák.

Stejnojmenný hit Ztrácíš vynesl Marku Ztracenému přede dvěma lety vítězství v kategorii Objev roku v anketě Zlatý slavík. „Přestože někteří tuhle anketu zatracují, mě tahle cena moc potěšila. Hlasují v ní lidé, kteří mě poslouchají, pro které já hraji a zpívám,“ říká hudebník, jehož deska byla v roce 2008 nejprodávanější debutovým albem a skladba Ztrácíš byla v rádiích třetí nejhranější. V anketě Žebřík 2008 v kategorii Píseň roku byla také třetí. Album Ztrácíš vynesla mladíkovi ze Šumavy Zlatou desku.

Pohledy do duše

Nové album Pohledy do duše je o životě takovém, o lásce, smrti nebo třeba o prostituci. „Ve svých písničkách neumím lhát, takže zpívám o tom, co aktuálně prožívám. To platí i o mé druhé desce. Láska je pro mě v mém věku přirozená, takže je jasné, že se jí věnuji i na dalším albu. I když už ne tak intenzivně. Je o životě takovém, proto Pohledy do duše,“ vysvětluje Marek Ztracený.

„Je to dospělejší deska. Druhé album má stoprocentně lepší zvuk, má lepší kabát. Když jsem dělal první desku, dost jsem v tom plaval. Všechno pro mě bylo nové, byl jsem vykulený kluk ze dvoutisícové Železné Rudy, který se najednou dostal do velkého světa. Nevěděl jsem co a jak přesně dělat. A podruhé si myslím, že už to bylo o něco lepší,“ dodává.

„Samozřejmě vím, že to je všechno teprve začátek, že to bude ještě hodně práce. Ale teď není na místě řešit, jestli se to vede nebo nevede. Dělám maximum a hodnotit budu až ve správný čas,“ připomíná. Marek Ztracený se nebojí, že by mu došla inspirace. „Tou je sám život a ten je přece tak pestrý,“ říká. Nejšťastnější je Marek Ztracený na pódiu před svým publikem. Proto si tak užívá šňůru koncertů v jarní části turné.

„Jsem někdy dost unavený, ale opravdu šťastný. Stát na pódiu před lidmi, kteří s vámi zpívají vaše písničky. Tohle jsem si vysnil, teď to mám a užívám si,“ tvrdí zpěvák. Teď sní o vyprodání největší české O2 arény. „Ale stejně rád hraji a budu pořád hrát pro sto lidí jako pro deset tisíc. Myslím, že se nesmí přeskočit žádný level,“ připomíná Marek Ztracený.