Demografie i vládní schodky drží sazby nahoře, návrat k nule je v nedohlednu
- Vysoké úroky se stávají novým standardem, ovlivněným státními dluhy, demografií i inflační pamětí.
- Globální nejistota a výdaje na obranu brání návratu k dříve běžným a velmi levným úvěrům.
- Historická data ukazují, že nízké úroky přicházejí jen s hlubokou krizí, kterou nyní nikdo nechce.
Trápí to každého z nás s hypotečním či jiným úvěrem. Nebo ty, kdo si teprve chtějí půjčit. Vysoké úrokové sazby vypadaly jako krátkodobé řešení inflační epizody, ale dnes se nahlas mluví o tom, že jde o nový normál. Je to skutečně tak? A pokud ano, co by se muselo stát, aby se situace obrátila a dostali jsme se zpět do časů, kdy jsme naopak bojovali s příliš nízkými sazbami?
Akademicky je to poměrně prostudovaná otázka. OECD už v roce 1995 na datech ověřila něco, co bychom nejspíš snadno odhadli selským rozumem, ale teď k tomu máme alespoň tvrdá čísla. Vysoké dlouhodobé sazby, což jsou právě ty, které nás trápí u hypotečních úvěrů, mohou být způsobeny například vysokými výnosy v ekonomice, dlouhodobě nezvládnutou inflací a nedůvěrou lidí, že se ji podaří ukočírovat, nerovnováhou v zahraničním obchodu a také vysokými vládními schodky. Když k tomu přidáme novější debaty o nepříznivé demografii, máme relativně jasný obrázek vysokých sazeb v budoucnosti.
Slon v místnosti
Zvýšená inflační očekávání jsou rizikem, které straší centrální banky u nás i jinde ve světě. Nejenže pro to existují reálné důvody, například v podobě vysokých cen ropy, ale i bez nich v nás pořád doutná popel z nedávné postpandemické inflace. To, co nám dříve přišlo jen jako historické vyprávění z učebnic, je dnes stále živou vzpomínkou starou jen pár let. Není to zas tak špatné, protože máme zkušenost, že to centrální banky nakonec zvládly, ale zároveň víme, že i přes veškerou snahu mohla být inflace dvouciferná.
Vládní výdaje jsou dalším zjevným slonem v místnosti. Je jasné, že s ruskou agresí přišly vyšší výdaje a dlouho zůstanou. Globální nejistota ale také tlačí politiky k vyšším výdajům na budování nových energetických zdrojů, vnitřní obranu a další priority. Deglobalizace je další drahý náklad. Soběstačnost má své výhody, ale je nákladná. Nepomáhá ani demografie, která bude snižovat příjmy a zvyšovat výdaje státu.
Dopad spořivých důchodců na ekonomiku
Nicméně demografie je i faktorem, který působí proti trendu vyšších sazeb. Stárnoucí populace má tendenci spíše vytvářet úspory, což tlačí sazby dolů. Pomoci může produktivita, ať už se bavíme o umělé inteligenci či jiných technologiích. Obrátit se může i trend deglobalizace – nebylo by to v historii poprvé. A nelze ani vyloučit návrat relativního míru, což se nyní zdá být nepravděpodobné, ale opět platí, že v dějinách jsme zvládli i mnohem horší situace.
Když se na všechny tyto protichůdné trendy podíváme, nelze se nikomu divit, pokud vidí situaci spíše pesimisticky. Svět tak dnes skutečně vypadá a s ním i výhled na dlouhodobě vyšší sazby. Nic ale není vytesáno do kamene. Ostatně jen v nedávné minulosti jsme zažili historicky nízké sazby, když přišla Velká recese v roce 2008 a pandemie o dvanáct let později. Očekávání dlouhodobě vyšších sazeb je tak nevyřčeně optimistické, protože říká, že žádná podobná krize, kterou bychom museli řešit nízkými sazbami, nenastane. Jistě, nikdo neví, zda a kdy něco takového může nastat – ale vsadili bychom si na to?
