Čína křísí ekonomiku tichým osvobozením 250 milionů nevolníků
- Čína uvolňuje systém chu kchou a rozšiřuje migrantům přístup ke službám, píše businessový newsletter 11am.
- Cíl je snížit nucené úspory a zvednout domácí spotřebu.
- Reforma narazí na odpor megaměst i slabé rozpočty menších měst.
Potichu, skoro bez povšimnutí vnějšího světa, se v Číně odbourává jeden z pilířů komunistického sociálního inženýrství: systém povolení pobytu chu kchou (户口). Ten skoro 70 let svazoval přístup ke vzdělání, zdravotnictví, sociálním dávkám, bydlení a důchodům s místem registrace domácnosti.
De facto by tak měla být ukončena praxe dvoustupňového občanství. Aktuální odhady Čínského statistického úřadu mluví o 299 milionech interních migrantů v Číně, z nichž většina nemá lokální chu kchou pro město, kde žijí a pracují.
Asi 65–70 procent těchto „migrantů“ má venkovské chu kchou, přičemž zhruba 130–150 milionů z nich žije dlouhodobě mimo místo registrace i s rodinami. Fakticky je Čína už hodně urbanizovaná země, ve městech žije 67 procent obyvatel, ale městské chu kchou má jen přibližně polovina populace.
Tento rozdíl představuje nejméně 200 milionů lidí, ale možná také až čtvrt miliardy obyvatel bez plnohodnotných práv. Jakékoli zlepšení podmínek pro ně je tedy velká věc.
Důsledky budou dalekosáhlé. Zasáhnou nejen čínský trh práce a navazující soustavu veřejných služeb, ale budou mít zásadní makroekonomický význam, a to nejen pro Čínu. V ideálním případě by směrnice čínské ústřední vlády, která vyšla před pár dny, měla postupně přispět k dlouho vzývanému zvýšení podílu domácí spotřeby na HDP, a tedy snížit závislost čínského modelu růstu na investicích a čistém exportu.
O tom se v Číně na nejvyšších místech i v akademických kruzích mluví již nějakých 15 let, ale tento obrat je v praktické rovině mimořádně obtížný. A bez faktického zrušení chu kchou vlastně nemožný.
Páteční rozhodnutí Státní rady (tj. ústřední čínské vlády) navazuje na širší program „poskytování základních veřejných služeb podle místa faktického pobytu“, pětiletý akční plán urbanizace (2024–2029) a předchozí částečné reformy systému registrací z let 2014, 2020 a 2024.
Všichni jsou si rovni, ale někteří (nadále) mnohem rovnější
Klíčové body aktuální reformy například otevírají dětem venkovských migrantů, které dosud „dědily“ chu kchou svých rodičů, přístup ke vzdělávání nejen v základních, ale i středních a vysokých školách v místě bydliště. Migranti dosud neměli přístup k sociálnímu pojištění a službám v místě pobytu, ale v místě registrace, tedy často mnoho set kilometrů daleko. Nově se jim v místě pobytu otevírá také přístup k dostupnějšímu veřejnému nájemnímu bydlení.
Systém těžkopádně byrokraticky regulující pohyb obyvatel za prací musí mít z definice zásadní dopad na národohospodářskou produktivitu, protože nedochází k párování pracovníků s jejich nejefektivnějším pracovním uplatněním. Snížení transakčních nákladů mobility tedy představuje další přínos, stejně jako akumulace lidského kapitálu přes lepší přístup ke vzdělání dětí venkovských migrantů a potenciální příznivý efekt na zvýšení porodnosti. To proto, že přistěhovalci z venkova často zakládání rodin logicky odkládali.
Systém chu kchou pochopitelně velmi silně ovlivňoval rovněž chování stovek milionů lidí například v tom, jak tvoří úspory. Když nemůžete dostat přístup k veřejným sociálním službám tam, kde pracujete, jste nuceni vytvářet ohromné finanční rezervy, obecně omezujete spotřebu a nákupy zboží dlouhodobé spotřeby zvlášť.
Přistěhovalci z venkova bez plného sociálního zabezpečení tak historicky extrémně spořili kvůli nejistotě (zdravotnictví, vzdělání dětí, důchody). Pokud stát část těchto rizik převezme, může dojít ke snížení opatrnostních úspor a kýženému růstu spotřeby domácností. O tu usiluje nejen samotná Čína, ale kvůli tomu, aby země omezila vývoz své nadprodukce, po posílení domácí poptávky volá celý svět.
Nejdůležitější motivace Pekingu je ale zřejmě ta makroekonomická.
Hodně tomu nasvědčuje skutečnost, že se snahou redukovat nadměrné úspory čínských domácností reformu chu kchou přímo spojují analýzy Mezinárodního měnového fondu (MMF). Udělení plnoprávného postavení zhruba 200 milionům pracovníků s venkovskými registracemi by podle MMF mělo zvednout poměr spotřeby k HDP v Číně asi o 0,6 procentního bodu.
V případě širších reforem sociálních a zdravotních systémů a posílení rozpočtových transferů by ale celkový střednědobý efekt mohl představovat až 5–6 procent HDP. To už rozhodně stojí za pokus, i když tak daleko současné reformy ještě nejdou. Oproti přínosům jdou fiskální náklady širších sociálních reforem, které rovněž nejsou zanedbatelné a MMF je odhaduje na 1–3 procenta HDP ročně (podle toho, jak dalece bude systém reformován).
Pro srovnání – podíl spotřeby domácností na HDP v Číně je na hranici 40 procent, v Česku téměř o deset procentních bodů vyšší a v USA dokonce o 28 procentních bodů více!
Čína se snaží zvýšit domácí spotřebu v situaci, kdy ji stále tíží strukturální krize realitního sektoru a potýká se se slabou spotřebitelskou důvěrou domácností, už kvůli negativnímu „efektu bohatství“. Ten je daný nerealizovanými ztrátami propadu cen nemovitostí, v nichž mají domácnosti zainvestováno odhadem 70 procent svého majetku. Udržení zaměstnanosti při přetlaku kapacit v řadě průmyslových odvětví si vynucuje snahu se z tuzemské malátnosti „vyexportovat“. To se pochopitelně obchodním partnerům nelíbí.
Takže strukturální „rebalancování“ ekonomiky prostřednictvím uvolnění chu kchou přichází v obzvláště vhodnou chvíli. Potíž je v tom, že dostat se od jednoho liberalizačního nařízení ke sklizni kýženého makroekonomického ovoce není ani trochu jednoduché.
Uvolnění pohybu pracovních sil a nabytí plnohodnotných rezidenčních práv se má týkat v prvním sledu menších a středních měst, což v čínských dimenzích představují sídla s 1–3 miliony, potažmo s 3–5 miliony obyvatel.
Do Pekingu ne
Megalopole typu Pekingu, Šanghaje nebo Šen-čenu, tedy „prvoligová“ bohatá čínská velkoměsta, však aspoň v dohledné době budou moci nadále příliv obyvatel z jiných, méně prosperujících oblastí, regulovat prostřednictvím bodového systému.
Ten nepokrytě část čínských občanů diskriminuje – přednost v něm dostávají mladí, loajální a vzdělaní. Kdo si sežene práci v Šanghaji a může se osvědčit diplomem z některé z univerzit v první celosvětové padesátce, dostane šanghajské chu kchou hned.
Ten, kdo se pokusí například dostat k povolení prostřednictvím falešného diplomu, jej ale nedostane nikdy, stejně jako lidé se záznamem v trestním rejstříku nebo s „negativním sociálním skóre“. Důvody zachování restrikcí v megaměstech jsou vedeny obavami z přetížení sociální infrastruktury a zhoršení dostupnosti bydlení v případě nekontrolovaného přílivu obyvatel, ale také snahou o zachování politické kontroly. Peking jako hlavní město a politické centrum tak – nikoli překvapivě – představuje z pohledu chu kchou zvláštní kategorii.
Fiskální zátěž jako hrom pro „otevřená“ města
Ještě horší je však problém s fiskální zátěží, jež spadne na města, která mají chu kchou uvolnit. Shodou okolností jsou to často ta, jež mají už dnes zásadní finanční problémy. Důležitým příjmem mnoha municipalit druhé a třetí úrovně byly totiž výnosy z prodeje dlouhodobých práv k užívání pozemků (státní půdu nelze prodávat, pouze pronajímat), a nyní po prasknutí realitní bubliny zejí jejich pokladnice prázdnotou, protože nevědí, jakým zdrojem tento výpadek nahradit. Nově uvolněný přístup migrantů k sociálním službám by ale městské rozpočty naopak zatížil značnými dodatečnými výdaji.
Kdokoli by si snad myslel, že se starousedlíci těší na nové uživatele, s nimiž se budou dělit o dosavadní relativní komfort, pokud jde o přístup k sociálním službám, tak se pochopitelně mýlí. Potřebné reformy nebývají mezi lidem ani trochu populární a nejinak je tomu v tomto případě.
Bez rozpočtových transferů do měst to nepůjde, což pravděpodobně nemůže skončit bez další fiskální centralizace, daňové reformy a přerozdělování vybraných příjmů. Představte si naše rozpočtové určení daní umocněné čínským faktorem. I v zemi, jíž pevnou rukou vládne Si Ťin-pching, přezdívaný „předseda všeho“, to představuje zásah, na který je zapotřebí vynaložit obrovský politický kapitál.
