Ekonomika kognitivní lenosti: Proč je pravda drahý luxus a lež prakticky zdarma?

Když v roce 1953 molekulární biologové Francis Crick a James Watson v cambridgeské hospodě Eagle oznámili, že se jim podařilo odhalit strukturu DNA a tím i „tajemství života“, byly za jejich prohlášením desítky let sběru dat, spousta rentgenové krystalografie a matematických výpočtů. Jejich pravda byla tudíž nesmírně drahá – nejen finančně, ale i „kognitivně“. Oproti tomu mýtus o tom, že lidské osudy jsou zapsány ve hvězdách, nevyžaduje žádnou laboratorní techniku. Stačí trocha fantazie a ochoty věřit. Tento nepoměr v pořizovacích nákladech na pravdu a výmysl je základním stavebním kamenem úvah izraelského historika Yuvala Noaha Harariho o povaze lidské společnosti.

Ekonomie kognitivní lenosti

Harariho ústřední argument je prostý a mrazivý: pravda je nákladná, zatímco lež je prakticky zdarma. Pokud chceme popsat realitu takovou, jaká je, ať už jde o mechanismus klimatických změn nebo fungování globálního finančního systému, narážíme na odpor materiálu. Musíme investovat do vzdělání, ověřování zdrojů, kritického myšlení a především to stojí hodně času. Pravda nemá žádnou zkratku. Je to surovina, jejíž těžba vyžaduje hlubinné dolování v nánosech dat.

Lež, nebo spíše to, co Harari nazývá „vymyšlenou realitou“, žádné takové náklady nemá. K vytvoření příběhu o tom, že určitá skupina lidí nese vinu za vaše osobní neštěstí, nepotřebujete žádnou studii. Stačí vám narativ, který rezonuje s lidskými emocemi. Z pohledu informační ekonomie má tedy fikce oproti realitě obrovskou konkurenční výhodu. Má nízké jak mezní náklady na výrobu, tak i ty fixní, a navíc má dnes i bleskovou distribuci. V souboji o lidskou pozornost se tak pravda ocitá v pozici výrobce špičkových hodinek, jenž musí konkurovat někomu, kdo rozdává ty plastové zdarma na každém rohu.

Abychom pochopili, proč jsme jako druh tuto asymetrii přijali, musíme se vrátit k biologické podstatě člověka. Harari v Sapiens neúprosně dokládá, že naše schopnost spolupracovat ve velkých skupinách není založena na společném chápání objektivní pravdy, ale na sdílení mýtů. Deset tisíc lidí nemůže společně stavět pyramidu či katedrálu proto, že všichni rozumějí zákonům statiky. Dělají to proto, že věří ve stejného boha, stejný národ, stejné přírodní zákony nebo stejnou hodnotu papírových platidel.

Příliš složitá pravda

A tím se dostáváme k jádru problému: pravda je často pro sociální spolupráci nevhodná. Je příliš složitá, obsahuje příliš mnoho odstínů šedi a málokdy nabízí jednoduchý návod k akci. Mýtus je naopak jasný, srozumitelný a mobilizující. Pokud by se armády před bitvou měly shodnout na objektivní historické pravdě o příčinách konfliktu, pravděpodobně by se nikdy nevypravily bojovat. Fikce je efektivní technologie pro řízení lidské masy, protože dokáže smazat individuální rozdíly v uvažování a nahradit je jednotným, byť nepravdivým, programem.

V posledním desetiletí se tato ekonomická nerovnováha mezi pravdou a lží stala existenční hrozbou. Moderní komunikační sítě jsou de facto optimalizovány pro minimalizaci nákladů na distribuci obsahu. Algoritmy, které dnes spravují náš informační prostor, nebyly navrženy k tomu, aby rozlišovaly pravdivost výroků. Jejich jedinou metrikou je angažovanost (engagement).

Zde se Harariho teze o nákladnosti pravdy propojuje s tvrdými daty z oblasti digitální ekonomie. Studie MIT z roku 2018 publikovaná v časopise Science potvrdila, že lži se na platformě X šíří násobně rychleji než pravda a dostanou se k mnohem širšímu publiku. Proč? Protože pravda je omezena realitou. Nemůže být svévolně vzrušující nebo šokující. Lež žádná taková omezení nemá. Může být vykonstruována přesně tak, aby zasáhla naše nejnižší pudy. Náklady na distribuci lži jsou díky algoritmu záporné: platforma vám za ni vlastně platí pozorností jiných. Pravdu naopak penalizuje její vlastní složitost.

V investičním prostředí nebo při řízení korporací se tato asymetrie projevuje nejdrastičtěji. Zatímco algoritmy a tržní nálady reagují na vlnu dezinformací či laciného PR v řádu milisekund, reálná hodnota aktiv a dlouhodobá udržitelnost strategií zůstávají skryty hluboko pod povrchem. Schopnost vědomě ignorovat „bezplatný“ šum a investovat do drahé analýzy reality se tak mění z intelektuální ctnosti v nejostřejší konkurenční nástroj. Vítězem v tomto uspořádání není ten, kdo má nejrychlejší přístup k datům, ale ten, kdo si dokáže finančně i psychicky dovolit „počkat“ na pravdu.

Jenže tato ekonomická nerovnováha má i svou temnou společenskou stránku. Pokud je pravda drahá a vyžaduje vědomou investici, přestává být veřejným statkem a stává se výsadou. Stojíme před vznikem nové třídní bariéry, jež nebude definována pouze majetkem, ale kognitivní schopností zaplatit daň za kontakt s realitou.

Pravda jako výsada bohatých

Největší hrozbou je postupná stratifikace společnosti podle přístupu k realitě. Pokud je pravda drahá a vyžaduje investici času a úsilí, stává se z ní luxusní statek. Elity, jež si mohou dovolit kvalitní vzdělání a placené informační zdroje bez reklam, si kontakt s realitou zachovají. Zbytek populace, zahlcený „bezplatným“ obsahem, který je ve skutečnosti zaplacen jejich daty a pozorností, žije v zajetí levných mýtů a emocí.

Tento posun vnímáme i v politickém diskurzu. Politika se přestává točit kolem správy věcí veřejných na základě dat a stává se bojem o to, kdo dokáže vyprodukovat levnější a efektivnější fikci. Harari varuje před světem, kde se moc definitivně oddělí od pravdy. V minulosti byla moc podmíněna schopností rozumět světu lépe než ostatní. V budoucnu může být moc definována schopností vytvořit tak silnou a levnou fikci, že realita přestane být pro většinu lidí relevantní.

Cena za procitnutí

Cesta ven nevede přes technologické opravy nebo cenzuru, ale přes přiznání si skutečné ceny informací. Musíme se smířit s tím, že pokud je něco zdarma, pravděpodobně nás to neinformuje, ale formuje. Pravda vyžaduje disciplínu, kterou jsme si odvykli pěstovat. Vyžaduje ochotu platit za kvalitní žurnalistiku, investovat čas do čtení dlouhých textů a snášet „kognitivní disonanci“, již pravda přirozeně vyvolává.

Pokud nebudeme ochotni platit tuto „daň za pravdu“, skončíme v civilizaci, která je sice dokonale propojená, ale mentálně izolovaná v digitálních ghettech, kde každý věří své vlastní, levně vyrobené lži. Realita je neúprosný věřitel a dříve či později nám předloží účet i s úroky. Otázkou zůstává, zda v té chvíli budeme mít ještě dostatek prostředků, ať už intelektuálních nebo materiálních, abychom takový účet zaplatili.