Renáta Kellnerová ji přivedla do Sotia. Dnes stojí v čele školy Open Gate
- Nečekala, že bude řídit výrobu buněčné terapie na léčbu rakoviny, nepočítala se životem v cizině ani nesnila o pozici ředitelky školy.
- Životopis Petry Dobešové, která stojí v čele soukromé školy Open Gate, vypadá, jako by celoživotně mířila k vrcholovým pozicím. Realita je nicméně jiná.
- Dobešová vychází z předpokladu, že lidé dokážou růst, pokud dostanou prostor, jasné mantinely, a především důvěru.
V dětství nikdy neměla nic zakázané ani přikázané, vyrůstala ve vzájemné důvěře s rodiči, což jí umožnilo zdokonalovat se a růst v tom, v čem se cítí přirozeně a jistě. Ve svém profesním životě neměla nalinkovaný plán, kdy a na jaké pozice by se ráda dostala. Přesto strávila několik let na vedoucích manažerských pozicích, vedle nichž vychovala své dvě děti. Dodnes vzpomíná, jak po valné hromadě společnosti Philip Morris odešla do zákulisí kojit svého několikaměsíčního syna.
Dobešová nyní vede základní školu a osmileté gymnázium Open Gate v Babicích u Prahy. Prestižní školu, kterou před dvaceti lety založili manželé Renáta a Petr Kellnerovi. Předtím pracovala na pozicích, do nichž se běžně dostávají lidé s úzkým zaměřením a roky náročné praxe. Přestože je zapřisáhlá nekuřačka, strávila v tabákové firmě Philip Morris více než dvanáct let, a sice ve vedení vnějších vztahů. „K produktům tabákové firmy jsem neměla žádné osobní vazby, ale byl tam perfektní tým, kvůli kterému jsem svou práci milovala,“ říká Dobešová. Na několik let ji firma dokonce vyslala do centrály do Švýcarska. Přišlo to v době, kdy Petra Dobešová vychovávala malou dceru a nerozhodovala se sama za sebe, ale za svou rodinu.
„Stála jsem před těžkým rozhodnutím, byla to však skvělá výzva a ty já nikdy neodmítám,“ vysvětluje Dobešová. V biotechnologické firmě Sotio se později dostala až do představenstva a zodpovídala za výstavbu superčistých laboratoří pro výrobu buněčné terapie, přestože omdlévá při odběru krve.
Důvěra a prostor k růstu
Petra Dobešová vyrůstala na Hané ve velmi otevřené a milující rodině. Její rodiče upřednostňovali důvěru před striktními příkazy. „Nebyla to liberální výchova, která by plynula z nějakého přesvědčení, ale spíše přirozený způsob fungování,“ ohlíží se. Šlo o to dát dítěti prostor, vysvětlit pravidla a očekávat, že se bude rozhodovat zodpovědně.
A právě tento přístup se později rozhodla aplikovat nejen ve vlastní rodině, ale také ve své současné práci. Opírá se přitom o předpoklad, že lidé dokážou růst, pokud dostanou prostor, jasné mantinely, a především důvěru. Často vzpomíná na situaci, kdy její pětiletý syn trval na tom, že půjde sám pro rohlíky. „Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý nápad, ale uvědomila jsem si, že je to přesně ta situace, kdy mu musím dát důvěru,“ vzpomíná Dobešová. „Byl opravdu zodpovědný, na přechodech se rozhlédl a bylo vidět, že si té důvěry nesmírně váží,“ dodává. Důvěra je podle ní investice, která se v životě vrací a vyplácí.
Dobešová má dvě děti. Dnes už dospělou dceru a syna v maturitním ročníku na gymnáziu, jehož je ředitelkou. Své děti popisuje jako parťáky do života. „Vždy říkám, že se učím od svých dětí, ale rovněž od dětí u nás ve škole.“ Jakýkoli vztah, ať už mezi partnery, nebo mezi rodiči a dětmi by podle ní měl být založen na upřímnosti. „Často si říkám, že od svých dětí slýchám možná až moc upřímné a otevřené historky, ale nikdy jsem naší otevřenosti nelitovala, ba naopak. Mám díky ní se svými dětmi báječný vztah,“ hodnotí. O stejný přístup usiluje ve škole. „Pokud děti něco udělají dobře, je potřeba to říct a projevit uznání. Pokud něco pokazí nebo se zachovají špatně, je potřeba vysvětlovat, proč je to špatně,“ dodává.
Dvanáct let u Philip Morris
Jednou z nejvýraznějších etap její kariéry byla práce pro společnost Philip Morris. Do firmy nastoupila v devadesátých letech, v době, kdy se české podnikatelské prostředí teprve formovalo. Zpočátku pracovala v analytických a projektových rolích, postupně se však stala jednou z důležitých osob ve vedení vnějších vztahů. Dvanáct let byla dennodenně v prostředí, které ji naučilo rychlému rozhodování a práci v týmech, jež fungovaly precizně a profesionálně. „Byla jsem obklopena skvělými lidmi, kteří mě inspirovali a spolupráce s nimi mě zároveň bavila,“ ohlíží se.
Pokud má rozebrat své schopnosti, říká, že má velmi analytické myšlení a daří se jí přirozeně orientovat ve složitých situacích. I díky těmto vlohám se ve firmě posunula na vedoucí pozici, v jejímž rámci pracovala v mezinárodním týmu, starala se o krizovou komunikaci a koordinovala projekty napříč zeměmi. „Tenkrát mě firma vyslala původně jen na půl roku do Švýcarska. Z půl roku se nakonec vyklubaly v součtu čtyři roky a moje dcera začala dřív mluvit francouzsky než česky,“ směje se při vzpomínce Dobešová.
Vysvětluje, proč začala pracovat současně s výchovou malého dítěte. „Měla jsem jasnou představu o tom, jak má fungovat správná máma. Myslela jsem si, že budu trávit celé dny s dětmi doma a na hřišti a prožiju tak celou rodičovskou,“ vzpomíná Dobešová. Jenže realita byla jiná. Seděla na hřišti a cítila se, jako by ztratila kus sebe. „Byla jsem nesvá a vnitřně nespokojená. A to se odráželo i na dceři. Uvědomila jsem si, že vedle péče o děti potřebuji i seberealizaci v zaměstnání,“ popisuje. Obrátila se tak na své bývalé kolegy s tím, zda by mohla pomáhat na dálku. „Myslím, že skloubit péči o dítě s kariérou se mi nakonec dařilo poměrně dobře,“ hodnotí Dobešová.
Po hlavě do biotechnologií
Po více než dvanácti letech u Philip Morris přišla nečekaná nabídka. „Nikdy jsem cíleně nevyhledávala nové zaměstnání, ty příležitosti vždy přišly samy v pravou chvíli,“ říká Dobešová. Renáta Kellnerová ji pozvala na pohovor, když skupina PPF rozjížděla zcela nový projekt, biotechnologickou firmu Sotio.
Dobešová se stala druhým zaměstnancem. „Pamatuji si, jak v jednom kole pohovorů padla otázka, jestli mi nevadí, že zatím není úplně jasné, co všechno budu mít na starosti,“ vzpomíná dnes Petra Dobešová a dodává, že v tom neviděla problém, ale opět další výzvu, která ji neskutečně lákala.
Zanedlouho dostala na starost koordinaci výstavby čistých prostor pro výrobu buněčné terapie na léčbu rakoviny. Přiznává, že o tématu tehdy nevěděla nic. „Pokud něčemu nerozumím, mám obrovskou potřebu se v tom dovzdělávat,“ shrnuje svůj životní postoj. Později převzala vedení samotné výroby dendritických buněk. Byla odpovědná za procesy, sterilitu, dohled nad kvalitou a podobně. Přitom její osobní vztah k medicíně byl zcela opačný – při odběru krve omdlévá, jak připomíná se smíchem. V Sotiu strávila celkem šest let. Pak její roli převzal profesní biolog. „Začala jsem rychle přemýšlet, do čeho se vrhnu. A příležitost opět přišla sama,“ vzpomíná.
Dětské sny mají svůj smysl a v žádném případě by je člověk neměl podceňovat. Po všech těch letech v korporátech Dobešová získala šanci připomenout si, že chtěla být učitelkou. „Měla jsem to v sobě od dětství, ale nějakým způsobem jsem se k té profesi nikdy předtím nedostala,“ říká dnes. Nabídka přišla opět od Renáty Kellnerové. Škola Open Gate připravovala druhou pobočku v Praze 6. Zakladatelé hledali člověka, který má organizační talent, dokáže propojit české a mezinárodní prostředí, řídit projekty, dobře komunikovat… Dobešová na nabídku kývla.
Nemohla tušit, že se projekt později zastaví. Tím však zároveň vznikl prostor pro další příležitost, a sice stát se ředitelkou původní školy Open Gate v Babicích u Prahy, když její ředitel oznámil odchod do důchodu. Novou roli přijala. Později si rozšířila kvalifikaci o učitelství pro druhý stupeň základní školy a pro střední školy a dnes v Open Gate učí finanční gramotnost v rámci předmětu Life and Study Skills.
Každé působení Petry Dobešové přineslo příležitost něco se učit, něco rozvíjet. „Že je komunikace nejmocnějším nástrojem mezilidských vztahů, jsem věděla vždy. Nejvíc jsem se v této myšlence utvrdila během působení ve škole Open Gate,“ říká. Různé situace ve škole jí jen potvrdily, že sdělení musí být přesné a že stejná informace musí být srozumitelná zaměstnancům, dětem i rodičům. „Pokud se něco nevysvětlí dostatečně, vzniká tichá pošta, která komplikuje úplně všechno,“ shrnuje. Zejména v prostředí soukromé školy je podle ní kromě komunikace velmi důležitá i sebereflexe a ochota přiznat si, že některé rodiny zkrátka hledají jiný typ školy, než jakým je právě v mnoha ohledech specifická Open Gate.
Různorodost v uniformách
Od založení školy manželů Kellnerových zůstávají jejich původní vize a myšlenka stejné, a to i po odchodu Petra Kellnera. „Hlavní vizí Open Gate je zpřístupnit kvalitní vzdělání všem dětem bez ohledu na to, z jakých rodin a poměrů pocházejí,“ říká Dobešová. Na mysli má hlavně děti ze sociálně a ekonomicky komplikovaného prostředí, jež mají talent a vnitřní motivaci něco v životě dokázat, ale doma jim často chybí potřebná podpora. Tyto děti mohou v Open Gate studovat díky stipendiím nadace The Kellner Family Foundation.
Gymnázium loni oslavilo dvacet let, a tak ředitelka vzpomíná i na hlavní milníky, jimiž si škola za tu dobu prošla.
Původně ryze kolejní gymnázium pro děti ze všech koutů Česka se během let otevřelo také studentům, kteří do Babic každé ráno dojíždějí z Prahy a okolí. „Tito studenti pocházejí z běžných rodin, které jsou ochotny investovat do špičkového vzdělání svých dětí. Ve třídách se tak dnes potkává unikátní skladba motivovaných studentů, kteří se učí spolupracovat a původ vůbec neřeší. I díky školním uniformám,“ popisuje Dobešová s tím, že uniformy pomáhají smazávat sociální rozdíly. „Nikdo se nemusí cítit špatně, že na sobě zrovna nemá nejnovější model značkové mikiny. A také ráno nemusí řešit, co si vzít na sebe.“
Škola se postupně rozrostla, a tak vedle gymnázia kampus od roku 2011 nabízí také první stupeň základní školy. „Co se od založení Open Gate nezměnilo, je důraz na kvalitní vzdělání zaměřené na kritické myšlení a schopnost aplikovat získané informace v praxi,“ tvrdí Dobešová. Výuka v Open Gate kombinuje české a mezinárodní kurikulum a z velké části probíhá v angličtině. Většina studentů skládá vedle české maturity také mezinárodní zkoušku IB a ve studiu pokračuje na univerzitách v zahraničí.
Každý, kdo si v životě prochází jakýmkoli náročnějším zaměstnáním, musí znát míru toho, co je schopen unést. Tempo, v jakém žije a pracuje Petra Dobešová, není malé. „Syndrom vyhoření je velmi nebezpečný a jsem si toho vědoma celou svoji kariéru. Snažím se tomu předcházet a průběžně se udržovat v rovnováze. Poznám, když už je toho na mě hodně, a vím, jak se s tím vyrovnat,“ říká Dobešová. Miluje jógu, větrníky a ráda se vrací na místa, kde jí bylo dobře. A připomíná to nejdůležitější, co jí pomáhá udržovat balanc. „Bez dobrých přátel, kolegů, a především skvělých dětí a partnera bych se v životě nedostala tam, kde jsem. Každý z nich mi dokáže poradit a každý s něčím jiným,“ dodává.
