Jan Stuchlík: Řecká beznaděj
A následně možná i vystřízlivět z iluze, že se tam každý bude prát ze všech sil o své živobytí. Aspoň v tom jediném oboru, který Řecko má, v cestovním ruchu. A teď realita. Kréta, červenec 2013. Hotel ve velmi pěkné lokalitě, kde by se to turisty mohlo jenom hemžit. Jenže tam fouká vítr, pořád, a hotelové dveře a okna jsou jako cedník. Spát se tam nedá. Stačilo by je vyměnit. Personál je sice ochotný a stížnosti vyslechne, marně se pokusí dveře opravit, ale vlastně z něj má člověk pocit, jako že ono se to nějak nakonec samo vyřeší. Snídaně se po třech dnech stále stejné nabídky nedají jíst. Argument, že jogurt se servíruje jenom v neděli, je jen ilustrací beznaděje. Cesta do blízkého městečka je neosvětlená, bez chodníku. Procházka po setmění je vzhledem k řeckému řidičskému umění adrenalinový zážitek. Přitom by pomohlo tak málo. Zdá se, že minimálně na úrovni vedení řeckých cestovek si problém uvědomují. Ale tváří v tvář osobní zkušenosti se teze z vizionářského dokumentu Řecký cestovní ruch 2020 jeví jako science fiction. Turismu prý pomůže zlepšení nabídky a kvality služeb. Zaměstnanci v turistickém ruchu by měli být pyšní na to, co dělají. Za své peníze by měli zahraniční turisté zažít prvotřídní „řecký životní styl“. Jenže jestli ho nejlépe vyjadřuje španělské slovo „maňána“, tak to je asi lepší si tuto zkušenost nechat ujít.