Kapitulace před Donaldem. Jak Ursula poklekla a potvrdila vazalský vztah Bruselu k Washingtonu

Těžko to nazvat jinak. Důvod je jediný – bezpečnost. Není náhoda, že hned v prvním odstavci prohlášení von der Leyenové se objevuje zmínka o NATO, která potvrzuje, že obchod a bezpečnost jsou propojené. A není náhoda, že jedním ze závazků EU vůči USA v této dohodě je blíže nespecifikovaný nákup vojenské techniky. Jak řekl Trump na brífinku po jednání: „Všechny země budou otevřeny obchodu se Spojenými státy s nulovými cly a souhlasí s nákupem obrovského množství vojenského vybavení.“

V praxi to bude znamenat, že pokud jsme v EU toužili po tom postavit se na vlastní nohy ve zbrojní výrobě, budeme to mít mnohem těžší. Závazek pěti procent HDP na zbrojení znamená nyní hlavně závazek posílat velkou část z těchto pěti procent přes oceán výměnou za americkou vojenskou techniku. To je jedna z největších proher tohoto „dealu“ – prodloužení reálné závislosti na zbrojních dodávkách z USA. 

Deal je navíc zatím dost nespecifický. Zcela v duchu jiných Trumpových dohod, například s tou nedávnou s Japonskem se bude teprve dokončovat a uvidí se, jak jednotlivé strany některá vágní ustanovení vlastně chápou. A uvidí se to i z dalších Trumpových vyjádření. Třeba součást dohody, že v příštích třech a půl letech nakoupí EU od Američanů energie za 750 miliard dolarů, by znamenala extrémní navýšení toho, co nakupuje nyní, na víc než dvojnásobek. Nákupy od koho tedy omezíme a jak to bude vypadat v praxi, se neví.

Čínané dostali to, co chtěli. Na rozdíl od nás

Každopádně EU se sama rozhodla, že bude směrem k Washingtonu vystupovat v roli slabého partnera, ačkoli jím ve skutečnosti není. Dá se to hezky srovnat s Čínou – když Trump zaútočil cly a omezeními na Číňany, ti mu to vrátili postupným navyšováním cel na americké výrobky a nakonec lakonicky oznámili hrozbu omezení vývozu kovů vzácných zemin. Eskalace vyvolala paniku na trzích, hlavně tom dluhopisovém, což donutilo Trumpa se stáhnout a ohlásit „vítězství“ v podobě vzájemného snížení cel na snesitelnější úroveň, a hlavně pozastavení některých důležitých exportních omezení, která Američané uplatnili či plánovali.

Číňané v zásadě dostali to, co chtěli. Na rozdíl od nás. Jak řekl bývalý portugalský státní tajemník pro evropské záležitosti, dnes spisovatel a konzultant Bruno Maçães, je to rozdíl mezi tím, kdo přemýšlí jako kolonizovaná země a kdo ne. Mimochodem, jeho analýza z února bylo to nejlepší, co si můžeme o budoucnosti evropsko-amerických vztahů přečíst. 

Protože tato špatná dohoda je jen a jen naše volba. Nezapomeňme totiž, že vysoká cla na dovážené zboží znamenají pro Američany zdanění importu. Protože americká ekonomika je vysoce závislá na dodávkách polotovarů z Číny, cla na ně poškodila nejvíc americké firmy. Americká ekonomika je ale vysoce závislá i na polotovarech z EU. Do USA totiž nevyvážíme jen francouzské sýry a italské víno, ale hlavně chemikálie a výrobní linky.

Jak píše ve své výborné analýze ekonom Richard Baldwin: „Americké továrny jsou silně závislé na evropském přesném strojírenství, které zahrnuje vše od specializovaného továrního vybavení po sofistikované komponenty a průmyslové řídicí systémy. Nejsou to komodity, které lze jednoduše přes noc nakoupit jinde. Narušení těchto dovozů by mohlo, stejně jako se stalo v dubnu a v květnu s čínskými vstupy, způsobit zpomalení výroby, zastavení výroby a propouštění. Ještě výraznější je podíl Evropy v chemickém sektoru, kde dodává více než třetinu všech chemických dovozů do USA. Evropské chemické společnosti poskytují specializované meziprodukty a pokročilé chemické sloučeniny, které slouží jako klíčové vstupy pro širokou škálu amerických průmyslových odvětví.“

Trump je velký vyjednávač, pochválila von der Leyenová

EU tak měla k obraně před Trumpovou obchodní válkou „nabito“. Sen amerických MAGA republikánů o obnově amerického výrobního sektoru není realizovatelný bez evropských výrobních linek. Nakolik je tento sen realistický, je na jinou debatu. Každopádně je zjevné, že ponížení, které ještě šéfka Evropské komise ocenila pochvalou Donalda Trumpa za to, že je velký vyjednávač, asi v takové míře nutné nebylo.

A nesmíme zapomínat ani na to, že dohoda bude mít bezpochyby ještě vnitroevropské a vnitropolitické důsledky. Nepomůže to obrazu Američanů v Evropské unii, který je už tak dost pošramocený, a poškodí to jakoukoli možnost na prohloubení spojeneckého vztahu. Populistické strany se vyjednaných podmínek pravděpodobně chytnou a budou tím demonstrovat, že EU je slabá (a nebudou daleko od pravdy).

Je fakt, že pokud nám politici prodávají EU jako že jsme „společně silnější“ a pak dojde k vyjednání dohody, že za privilegium vyvážet do Ameriky s patnáctiprocentním clem zaplatíme tribut ve stovkách miliard eur, je úplně legitimní se ptát, v čem ta síla spočívá. Jasně, dohoda přináší aspoň trochu jistoty, což je lepší než dlouhodobá nejistota – mimo jiné i proto evropské akciové trhy mírně rostou. Ale ekonomické ani reálné síle EU to neodpovídá.

První vyjádření nespokojených Francouzů už tu ostatně jsou. „Temný den, kdy se společenství svobodných lidí, kteří se spojili k obraně svých zájmů a hodnot, rozhodlo podvolit,“ napsal v pondělí dopoledne na X francouzský premiér François Bayrou. A není rozhodně daleko od pravdy.

Trump, pokud vidí slabost, bude tlačit dál a dál. Uvidíme, co se stane, když bude chtít Evropská komise třeba pokutovat velké americké digitální firmy za porušení aktu o digitálních službách nebo aktu o digitálních trzích. Bude EU schopná prosadit svou vůli, nebo Trump řekne, že když budeme chtít po Facebooku, Instagramu nebo X, aby zavedly mechanismy proti šíření nenávistného či ilegálního obsahu, že je to „obchodní bariéra“, a pohrozí zvýšením cel vyjednaných v nedělním „dealu“?