Komentář Vladimíra Handla: Odcházení Merkelové a probouzení CDU

Kanceléřka Angela Merkelová

Kanceléřka Angela Merkelová Zdroj: ČTK

Zahraničí reaguje na postupný odchod kancléřky Angely Merkelové podle dlouhodobých preferencí. Oponenti Merkelové v Moskvě a Washingtonu vítají její oslabení. Představitelé Evropské komise se zase tváří, že oddělení funkcí kancléřky a předsedkyně strany prospěje nejen Merkelové, ale i evropské politice. Kancléřka si údajně uvolní ruce od stranických půtek a bude se moci plně věnovat Evropě.

Jenže Německo kvůli vnitropolitickým obratům, koaličním rozepřím a skepsi CSU ztratilo rok, který mohlo věnovat hledání odpovědi na návrhy francouzského prezidenta Macrona. To je ztráta, kterou německá vláda těžko dožene v jakékoli konstelaci. Navíc každý student německé politiky by namítl, že mocenská pozice kancléřského úřadu vždy závisí na míře suverenity, s jakou kancléř ovládá svou stranu.

Stejně tak platí, že evropská politika Německa byla v poválečné historii tak úspěšná nejen kvůli ekonomické a politické váze země, ale zejména proto, že se kancléřský úřad mohl opírat o „permisivní konsenzus“, tedy automatickou širokou stranickou podporu, která vládě umožňovala pružnost a utváření velkorysých kompromisů. Kancléřka Merkelová zbavená automatismu stranické podpory bude nejen oslabená navenek, ale přibude jí další vyjednávací rovina – vláda versus strana. Merkelová je jistě mistryní kompromisu, ale nová situace pro ni bude dodatečnou zátěží.

Postupně navíc rostou pochybnosti, zda kancléřka skutečně dokončí svůj mandát do voleb v roce 2021. Oživil se například Andský pakt – platforma konzervativních politiků CDU. Ukazuje se, že její členové od jara pracovali na plánu, jak Merkelovou nahradit. Tato skupina konzervativních mužů, kterým Merkelová před 18 lety vyfoukla vedení strany před nosem, se nyní hlásí o slovo. Skupina by ráda ideově vrátila stranu tam, kde ji Merkelová v roce 2000 převzala. To se jistě nepodaří zcela, ale konzervativní akcenty přinese každý z momentálních kandidátů na vedení.

Každý případný nástupce má silné stránky i slabiny. Friedrich Merz je skvělý konzervativní orátor, ale v očích sociálně orientovaných členů CDU představuje dravý „turbokapitalismus“. Annegret Krampová-Karrenbauerová má solidní zázemí ve stranickém aparátu, kritici ji ale vnímají jako „děvče“ či „klona“ Angely Merkelové. Jens Spahn má podporu mezi částí mladých členů CDU, jenomže jako homosexuál bude pro část strany těžko zárukou posilování konzervativního směru CDU.

Ať už předsednictví CDU vybojuje kdokoli, dynamiku, kterou současný vývoj straně přináší, CDU zažila naposledy počátkem sedmdesátých let v době nástupu Helmuta Kohla. Debata o jejích důsledcích pro německou zahraniční politiku i pro celou Evropu nás teprve čeká.

Autor působí na katedře německých a rakouských studií FSV UK