Nastal čas koupit si Česko zpět? Český byznys už na to má

Vstup Strnadovy skupiny CSG na amsterodamskou burzu Euronext je dalším velmi viditelným potvrzením, že český byznys dospěl do stadia, kdy majitelé zdejších nejvýznamnějších skupin patří mezi evropské „movers and shakers“. 

Jsou schopni svými rozhodnutími rozhýbat aktivitu a formovat trendy v rámci nikoli bezvýznamných odvětví a výrazně přispívat k jejich konsolidaci v evropském a v některých nikách i v globálním měřítku. Najdete mezi nimi fakt hodně odvážné kontrariány, kteří vsadili na pravý opak toho, co se v manažerských kruzích o budoucnosti nějakého oboru papouškovalo, a vyšlo jim to famózně.

Všichni si dovedou vybavit nějakého českého oportunistického investora, jenž se kouká, co kde frčí, a vícekrát mu padla šestka. A také najdete trpělivé zastánce organického růstu, kteří se drží oboru, v němž vyrostli a jemuž rozumějí, a do zahraniční expanze a akvizic se pustili poté, co doma vytěžili substrát.

Expanze tak trochu z donucení

Je pozoruhodné, o kolik jsou v tomto ohledu Češi napřed před svými středoevropskými sousedy v rámci Visegrádu. Tohle nemá být záminka k tomu, abychom se bili v prsa, ale spíš důvod pro hledání odpovědi na otázku, proč tomu tak je.

V populárních národních stereotypech nemají Češi pověst průbojných byznysmenů, natožpak těch, kdo cíleně vyhledávají rozhraní maximálního ziskového potenciálu výměnou za podstoupení vysokého podnikatelského rizika. Okolí nás vnímá spíše jako lidi, kteří jsou technicky ve svých oborech velmi kvalifikovaní, schopní improvizace a hledání řešení, ale bez výrazného obchodního talentu.

Ale jak si potom vysvětlit, že z hlediska investiční pozice mají Češi sice čisté saldo výrazně záporné, ale při násobně vyšších objemech českých přímých investic v zahraničí, než je tomu v případě Maďarů nebo Poláků?

Zejména Polsko se v posledních několika letech stalo jakýmsi etalonem, s nímž se v ekonomice často poměřujeme, přičemž nás deprimuje především dynamika hospodářského růstu i rozvoje v jednotlivých oblastech.

Podle statistik platební bilance, jež sestavují národní centrální banky, dosáhl celkový objem přímých investic polských rezidentů v zahraničí ke konci třetího čtvrtletí minulého roku 104,4 miliardy eur (2,5 bilionu korun), zatímco zahraničních subjektů v Polsku 412,8 miliardy eur. V Maďarsku s 9,6 milionu obyvatel to bylo 44,4 miliardy oproti 109,4 miliardy eur. Česko mělo na přímých investicích v cizině zainvestováno 107,15 miliardy eur, tedy o něco více než 3,5krát lidnatější Polsko. Z hlediska pozice zahraničních investorů v Česku je celkový objem 256,9 miliardy eur ke stejnému datu v přepočtu na obyvatele opět podstatně vyšší než u našich severních sousedů.

Poláci jsou tak na čtvrtině českých investic v zahraničí, Maďaři ani ne na polovině

Vstup Strnadovy skupiny CSG na amsterodamskou burzu Euronext je dalším velmi viditelným potvrzením, že český byznys dospěl do stadia, kdy majitelé zdejších nejvýznamnějších skupin patří mezi evropské „movers and shakers“. 

Jsou schopni svými rozhodnutími rozhýbat aktivitu a formovat trendy v rámci nikoli bezvýznamných odvětví a výrazně přispívat k jejich konsolidaci v evropském a v některých nikách i v globálním měřítku. Najdete mezi nimi fakt hodně odvážné kontrariány, kteří vsadili na pravý opak toho, co se v manažerských kruzích o budoucnosti nějakého oboru papouškovalo, a vyšlo jim to famózně. Všichni si dovedou vybavit nějakého českého oportunistického investora, jenž se kouká, co kde frčí, a vícekrát mu padla šestka. A také najdete trpělivé zastánce organického růstu, kteří se drží oboru, v němž vyrostli a jemuž rozumějí, a do zahraniční expanze a akvizic se pustili poté, co doma vytěžili substrát.

Expanze tak trochu z donucení

Je pozoruhodné, o kolik jsou v tomto ohledu Češi napřed před svými středoevropskými sousedy v rámci Visegrádu. Tohle nemá být záminka k tomu, abychom se bili v prsa, ale spíš důvod pro hledání odpovědi na otázku, proč tomu tak je.

V populárních národních stereotypech nemají Češi pověst průbojných byznysmenů, natožpak těch, kdo cíleně vyhledávají rozhraní maximálního ziskového potenciálu výměnou za podstoupení vysokého podnikatelského rizika. Okolí nás vnímá spíše jako lidi, kteří jsou technicky ve svých oborech velmi kvalifikovaní, schopní improvizace a hledání řešení, ale bez výrazného obchodního talentu.

Ale jak si potom vysvětlit, že z hlediska investiční pozice mají Češi sice čisté saldo výrazně záporné, ale při násobně vyšších objemech českých přímých investic v zahraničí, než je tomu v případě Maďarů nebo Poláků?

Zejména Polsko se v posledních několika letech stalo jakýmsi etalonem, s nímž se v ekonomice často poměřujeme, přičemž nás deprimuje především dynamika hospodářského růstu i rozvoje v jednotlivých oblastech.

Podle statistik platební bilance, jež sestavují národní centrální banky, dosáhl celkový objem přímých investic polských rezidentů v zahraničí ke konci třetího čtvrtletí minulého roku 104,4 miliardy eur (2,5 bilionu korun), zatímco zahraničních subjektů v Polsku 412,8 miliardy eur. V Maďarsku s 9,6 milionu obyvatel to bylo 44,4 miliardy oproti 109,4 miliardy eur. Česko mělo na přímých investicích v cizině zainvestováno 107,15 miliardy eur, tedy o něco více než 3,5krát lidnatější Polsko. Z hlediska pozice zahraničních investorů v Česku je celkový objem 256,9 miliardy eur ke stejnému datu v přepočtu na obyvatele opět podstatně vyšší než u našich severních sousedů.

Poláci jsou tak na čtvrtině českých investic v zahraničí, Maďaři ani ne na polovině

V případě Polska se rozdíl vysvětluje tím, že země byla ve srovnání s českými zeměmi podstatně méně kapitálově vybavená, což platilo před druhou světovou válkou i po ní. A jak je vidět, v přepočtu na obyvatele je rozdíl v kapitálové zásobě na pracovníka patrný dodnes, což platí také pro kapitál přicházející z ciziny.

Takže až příště bude někdo s očima navrch hlavy mluvit o tom, že Polsko je schopné lákat přímé zahraniční investice (FDI) po miliardách eur, tak víte, že pro dohnání stejného objemu v přepočtu na hlavu jako u nás musejí cizinci v Polsku zainvestovat těch miliard ještě skoro 500.

Tím je však zároveň řečeno, že v Polsku by měly být investiční příležitosti na domácím trhu pro tuzemské i zahraniční investory pořád nejen k nalezení, ale také z výnosového hlediska atraktivnější.

Nedokončené domácí úkoly

Když opustíme tuhle triviální makroúvahu, tak zjistíme, že Poláci mají nepoměrně rozvinutější vícezdrojové financování podniků. Důvodem je řádově větší počet společností obchodovaných na varšavské burze, kam se skutečně chodí pro kapitál.

Přitom jak ukazuje příklad CSG, kam volají na vrátnici domácí investoři dožadující se nákupu akcií, z hlediska poptávky by prostor pro nové debutanty rozhodně byl, jakkoli je mi jasné, že hráči s globální ambicí musejí hledat trhy s hlubokou likviditou. (CSG se na pražské burze obchoduje v korunách na Free Marketu.) Pro úspěšné podniky by ale při zvažování vstupu na burzu měl být paralelní listing v Praze něčím na způsob vlastenecké povinnosti.

Nostrifikace 2.0? A proč ne? 

Mimochodem, přítomnost domácího kapitálu včetně obrovských úspor domácností (na běžných účtech obyvatelstva pořád leží jeden a čtvrt bilionu korun!) umožňuje, aby si zahraniční investoři vybrali část svých zisků a prodali část českých aktiv tuzemským investorům. Vědomě bych zde zdůraznil těm drobným investorům. Češi jsou však naladěni na to koupit si zpátky třeba vodárny nebo bankovní akcie. A zkuste si představit, co by byli ochotni dát za akcie mladoboleslavské Škody!

Češi jako národ by akceptovali i soft verzi „Nostrifikace 2.0“ (získání kontroly nad domácí ekonomikou a omezení vlivu zahraničního kapitálu jako v době vzniku Československa). Tou soft verzí by byla možnost získat podíl na zisku, byť bez hlasovacího práva, o tom jsem přesvědčen. Když mohly jít v roce 2022 na trh ve Frankfurtu přes IPO preferenční akcie Porsche, tak proč ne velká česká jména?

Tohle představuje i cestu, jak vytěžit peníze z existujících státních aktiv. Privatizovat nemusíte kontrolu, pokud se obáváte rizika, že se „rodinné stříbro“ typu Budvar dostane do rukou Anheuser Busch, ale klidně můžete zprivatizovat volný cash flow plynoucí současnému vlastníkovi. Stát sedí na finančních aktivech a nemovitém majetku v objemu stovek miliard korun, jenž by šel zlikvidnit, a přitom o něj nepřijít: v principu cokoli, co generuje cash flow, je „dělatelné“ touto cestou – od Lesů ČR až po činžáky a kancelářské budovy nebo pozemky v držení státu. Nájem z nich plynoucí by stát soustředil do společnosti, jejíž akcie by prodal. Poradců, kteří by pro takové transakce dovedli udělat právní strukturu a finanční konstrukci, je i v Praze dost.

A co by stát s takto získanými penězi dělal? Jistěže se dá majetek zprivatizovat a výnosy z něho „prožrat“, ale bylo by hezké, kdyby se vláda i volení zástupci naučili nějakou novou písničku. Tady je potřeba zainvestovat stovky miliard do energetiky, obrany, do infrastruktury všeho druhu. Doslova biliony korun.

Na poptávkové straně na nás čeká něco na způsob penzijní reformy, kde potřebujeme oživit kapitálový pilíř a skončit se strukturami typu transformovaných penzijních fondů, jež už ze své definice nemohou lidem jejich úspory na stáří zhodnotit. Výše uvedené ale může. A pak samozřejmě lidi nepoměrně snáze přesvědčíte, aby udělali spořicí závazek na 40 let, když vidí, že se jim pořádně zhodnotí.

Globální expanzi zdar, ale doma je práce jak na kostele.