Nestaráme se o krajinu, a tak hoří. Vraťme do ní přežvýkavce!

Obrazy rozsáhlých lesních požárů nejen ve Středomoří, ale i v severnějších oblastech jsou dnes téměř automaticky spojovány se změnou klimatu. Jasně že spolu tyto dvě věci souvisejí, nicméně to samo o sobě nevysvětluje, proč se část požárů stále častěji mění v téměř nezvládnutelné gigantické inferno.

Klimatická změna může za vysoké teploty, dlouhá období sucha a častější kombinace horka se silným větrem. Jenže objem „paliva“, které požáry živí, jeho struktura a zapojení porostů nemá s klimatickou změnou nic společného. Souvisí se změnou způsobu, jakým krajinu užíváme a jak o ni je či není pečováno. A tato změna je za posledních 60–70 let naprosto dramatická.

Středomoří bylo po staletí charakteristické mozaikou polí, vinic, olivových sadů, pastvin, nízkých a řídkých lesů, křovin a sídel. Les poskytoval palivové dříví, dřevěné uhlí, pryskyřici, stelivo nebo píci. Ovce a kozy spásaly podrost, často až moc. Ale takový charakter krajiny s přerušovanými ostrovy vegetace znamenal, že se požár šířil mnohem obtížněji.

Od poloviny 20. století se však ekonomika jižní Evropy dramaticky změnila. Industrializace, růst produktivity zemědělství a přesun obyvatel do měst a pobřežních oblastí vedly k opouštění málo produktivní půdy ve vnitrozemí a v horských oblastech.

Na první pohled to vypadalo krásně, neboť krajina začala zarůstat. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) se plocha lesů ve středomořském regionu v letech 1990–2020 zvýšila přibližně o 12 procent. Jenže společně s lesem, případně souvislými, hustě zapojenými porosty křovin, rostlo množství biomasy, která už nebyla pravidelně odstraňována zemědělstvím, pastvou či těžbou.

Není to jen specialita Středomoří. Totéž se děje u nás, když necháte ležet půdu ladem, anebo třeba v Africe, když vyhubíte slony, nosorožce a další „megaherbivory“. Ti udržovali krajinu, spolu s přirozenými požáry, v otevřeném stavu. 

Historická krajina složená z polí, sadů, pastvin a lesů se v mnoha oblastech změnila v rozsáhlejší souvislé komplexy křovin a lesa. Tam, kde požáry neměly dost paliva, vznikl zarostlý ekosystém s neporovnatelně chudší (a jinou) biodiverzitou, ale hlavně s ohromným výskytem suché hmoty. Přidejte k tomu klimatickou změnu projevující se suchem a všechny ingredience pro katastrofické požáry jsou na místě, přičemž se – obrazně řečeno – pouze čeká na škrtnutí sirkou.

To, jak jsme se tam dopracovali, si zaslouží detailnější rozbor.

Les přestal mít hodnotu jako v minulosti

V porovnání s klasickým středoevropským hospodářským lesem je velká část středomořských lesních porostů ekonomicky málo výnosná. Terén je obtížně přístupný, porosty mají relativně nízký přírůst dřeva, mnohé druhy dřevin nejsou komerčně atraktivní a náklady na těžbu a dopravu jsou vysoké. Dříve měl i tento typ lesa vyšší hodnotu, protože poskytoval palivové dříví – dřevěné uhlí, jež bylo hlavním zdrojem energie na topení a vaření. Jenže když máte všude elektrické nebo plynové sporáky, kdo by se o takový les staral, dělal probírky, odstraňoval podrost, navíc s nepoměrně dražší pracovní silou? Stojí to peníze a nic to nevynáší.

V řadě zemí se navíc k mechanizaci zemědělství a úbytku zemědělských hospodářství připojuje masivní vylidňování venkova. Přitom vlastnictví půdy zůstává velmi fragmentované, ve městech žijící potomci si ty kousky polí, sadů a lesů nadále ponechávají. Nejsou však ochotni platit za údržbu, protože ekonomická hodnota těchto pozemků se snížila – zkrátka to finančně už dávno nevychází. O prázdnou, zarůstající krajinu se tak nemá kdo starat.

Vzniká tedy ekonomický paradox: dobře opečovávaný les má vysokou společenskou hodnotu, ale jeho aktivní údržba nevytváří dostatečný soukromý výnos. Bez veřejné podpory či jiného ekonomického mechanismu je pro drobného, v místě nežijícího vlastníka racionální nedělat nic.

Zmizela pastva, zůstalo palivo

Méně nápadnou, ale velmi významnou změnou je pokles dříve rozšířeného pastevectví. Ovce spásaly trávu a kozy fungovaly jako živé křovinořezy. Spásáním trav, výmladků a keřového patra snižovali tito „okusovači“ množství hořlavého materiálu. Pamatuji doby, kdy v zájmu ozeleňovacích kampaní a výsadby lesa byly všude ve Středomoří oplocenky, ale v kombinaci s ústupem pastvy kvůli vylidňování venkova musí někdejší práci ovcí a koz zastat člověk. Jenže co se nevyplácí, to se nedělá, takže na stovkách tisíc hektarů vzniká takzvaná palivová kontinuita, jež umožňuje přechod požáru ze země do korun stromů.

Dobrý les není les bez mrtvého dřeva. To totiž zadržuje vodu, váže uhlík, vytváří prostředí pro houby, hmyz a další organismy a podílí se na koloběhu živin. Z hlediska požáru je nejproblematičtější jemné suché palivo – suchá tráva, jehličí, listí, malé větve a odumřelé keře. Vše dohromady funguje jako podpalovač, který tam, kde keřové patro umožňuje snadné šíření ohně do korun stromů, spouští přeměnu relativně zvládnutelných povrchových požárů na požáry korunové.

Paradox úspěšného hašení

Evropské státy během posledních desetiletí výrazně zvýšily schopnost požáry detekovat a hasit. Úspěšné potlačování téměř každého malého požáru však může mít vedlejší důsledek: biomasa, kterou by historicky odstraňovaly menší požáry, zůstává v ekosystému. Pokud současně chybí pastva, těžba nebo jiná redukce vegetace, zásoba paliva může postupně růst. Trochu paradoxně, ale beze zbytku platí, že správně načasované kontrolované požáry zabraňují vzniku těch velkých nekontrolovatelných.

Krajina s vysokou zásobou biomasy mohla být v minulosti relativně stabilní, pokud byla vegetace po větší část roku dostatečně vlhká. S rostoucí teplotou a častějšími obdobími extrémního sucha, což jsou atributy klimatické změny, však tentýž porost může během několika týdnů změnit své vlastnosti. Dobře to už dnes známe třeba z Českého Švýcarska. 

Zároveň to vysvětluje, že dvě různé interpretace – „za požáry může klimatická změna“ versus „za požáry může špatné hospodaření“ – se vzájemně nevylučují. V reálném světě se oba mechanismy násobí. Výzkumák Evropské komise Joint Research Centre upozorňuje, že právě kombinace klimatické změny a nedostatečného managementu v opuštěných venkovských oblastech je a bude významným faktorem budoucích škod způsobovaných požáry.

Co se s tím dá dělat?

Oheň je přirozenou součástí řady středomořských ekosystémů. Je však třeba zabránit tomu, aby se z běžného požáru stal požár extrémní. Pravidelné probírky, odstraňování hustého podrostu a přerušování vertikálního vegetačního kontinua může významně měnit chování požáru, ale mechanické zásahy na milionech hektarů by byly strašně drahé, takže musejí být zacílené na ta území, kde hrozí největší škody – zejména kolem sídel, kritické infrastruktury a v místech, kde lze přerušit očekávané trasy šíření velkých požárů.

Druhou cestou je obnova krajinné mozaiky, což je téma na úpravu společné evropské zemědělské politiky. Ta by měla podporovat návrat „protipožární“ funkce kombinací lesnictví, zemědělství a pastvy. Že by taková krajina byla navíc pro městského člověka už na první pohled líbezná, je bonus, který může znamenat vyšší politickou podporu pro takto zaměřenou strukturu výdajů, o dodatečném příjmu z agroturistiky ani nemluvě.

Návrat extenzivní pastvy a dalších ekonomických aktivit do venkovské krajiny je oblast, kdy podpora může vyjít o dost levněji než potírání následků zanedbané péče. Prevence požárů je totiž dlouhodobě obtížná, pokud v krajině není nikdo, kdo ji ekonomicky využívá. Není levnější platit část prostředků nikoli za následné hašení požárů, ale preventivně za aktivity, jež průběžně snižují množství hořlavé biomasy v zarostlé krajině? Proto se dnes ve Španělsku, Portugalsku nebo Řecku znovu experimentuje s takzvanou cílenou pastvou, při níž jsou stáda vedena do strategických pásů kolem obcí, cest či protipožárních linií. Nejde o romantický návrat k tradičnímu zemědělství. Jde o ekonomickou náhradu mechanického odstraňování biomasy biologickým procesem.

Vypusťte tam velké býložravce. Ale až po buldozerech

Dalším krokem je moje oblíbené téma pastvy megaherbivorů neboli lowcostové obnovy mozaikovité krajiny s bezlesím. Samotné vypuštění velkých divokých býložravců obvykle nestačí k tomu, aby krajinu, která několik desetiletí zarůstala po ústupu pastvy a aktivního hospodaření, dostatečně proměnili, i když výsledek byť jen několikaleté přítomnosti je více než působivý.  

Mnohdy je třeba podpořit obnovu otevřené a polopřirozené krajinné struktury dosti přísným mechanickým zásahem: prosvětlením, selektivním odstraněním keřového patra a přerušením palivového kontinua. Teprve poté mohou velcí býložravci takto vytvořenou strukturu dlouhodobě udržovat a obnovovat. 

Ukažme si to na příkladu z Afriky, neboť zdaleka nejúčinnějším megaherbivorem je slon. Kam se na něj při vší úctě hrabou zubři, polodivocí exmoorští poníci či zpětně vyšlechtění pratuři jako v pastevním areálu v Milovicích a poblíž Benátek nad Jizerou.

V národním parku Hluhluwe–iMfolozi v Jihoafrické republice nežili sloni minimálně 80 let. Když pak v roce 1981 došlo k jejich navrácení do systému, bylo prosvětlení buše a ochrana a udržení travnatých ploch a otevřeného lesa prioritou. Co se ale nestalo: sloni po návratu výrazně ovlivňují velké stromy, lámou je, kácejí a odkorňují, ale sami nedokážou zastavit či obrátit šíření některých nežádoucích invazivních dřevin. 

Viděl jsem, jak savanu umožňující kvalitní pastvu populacím divokých kopytníků obnovují v Namibii. Mezi dvěma buldozery natáhnou těžký ocelový řetěz, který vytrhá invazivní křoviny, z nichž se následně vyrobí dřevěné uhlí, a před začátkem období dešťů se takto otevřená půda zorá a oseje původními druhy travin. Drastické, ale dokonale funkční. Zbytek údržby je na zvěři.

Z toho vyplývá poučení i pro evropské prostředí: megaherbivor může být velmi účinným ekosystémovým inženýrem, ale není náhradou počátečního mechanického resetu silně zarostlé krajiny. Ve Španělsku a Portugalsku najdete rozsáhlé oblasti, kde se venkovské komunity spojily, aby opakování ničivých požárů zabránily. A službu zde poskytují nikoli divoká zvířata, ale tradiční plemena dobytka. Ta jsou odolná, uvyklá celoročnímu pobytu pod širým nebem, nenáročná na veterinární péči a pro ekonomiku celého manévru mají jednu zásadní výhodu – oproti nízkým nákladům jdou zajímavé příjmy za vynikající maso v biokvalitě.

Ekoturistika v Evropě?

Obnova krajiny do přírodě blízké podoby, jež láká turisty, je nesmírným hitem třeba ve Velké Británii. Tam se do takzvaného rewildingu zapojují stovky farem, jejichž vlastníci hledají lepší využití marginální půdy, která při klasickém farmaření dlouhodobě nic nevynášela.

Klasickým případem je Knepp Estate v hrabství Kent, jež konverzi ztrátové farmy na velmi úspěšný ekoturistický projekt dovedlo nejdál. Nabízejí „safari“ s land roverem jako v nějaké africké rezervaci, pozorování ptáků a vysazených bobrů, stylové ubytování, místní zvěřinu a maso ze starých plemen dobytka a prasat a k tomu svatby, korporátní teambuildingy a já nevím co ještě. Pravda, Britové ve svém zanícení pro přírodu jdou dál než jiné národy: třeba amatérským pozorováním ptáků tráví volný čas skoro pět milionů lidí a jen v generaci Z mu propadlo 700 tisíc mladých Britů. Nabídnout jim glamping spojený se sledováním ptáků, kroužkováním čápů nebo poslechem nočního zpěvu slavíků není blbý nápad, ale skvělý byznys. 

Skutečný problém s požáry: ekonomika venkova

Po staletí byla biomasa z krajiny odstraňována proto, že měla cenu. Dřevo se těžilo, křoviny spásaly kozy, tráva sloužila hospodářským zvířatům a zemědělské pozemky oddělovaly lesní celky.

Jakmile tyto aktivity přestaly být ekonomicky životaschopné, nastupují náklady na letadla, vrtulníky a hasičské jednotky. Ty jsou v rozpočtech jasně viditelné, zatímco hodnota každoročního odstraňování milionů tun biomasy tradičním hospodařením vidět nebyla. Extrémní požáry jsou z tohoto pohledu opožděnou účtenkou za opuštění a zanedbání krajiny. Když najdete ekonomický model, podle nějž by se aktivní management krajiny znovu vyplácel, jste na začátku odstranění příčin a našli jste udržitelné – a tudíž dobré – řešení. 

Riziko požárů bude s postupující klimatickou změnou dále narůstat, ale tvorba protipožárních pásů, důkladná selektivní probírka lesa, odstranění přebytečné biomasy spolu s kontrolovanými požáry a obnovením pastvy mohou zásadně ovlivnit to, jakou krajinu požár v okamžiku svého vzniku najde.

Jo a běžte se do těch Milovic podívat! Skoro zadarmo tam vzniklo něco, co je velmi krásné. S přivřenýma očima se to hodně podobá centrálnímu Serengeti v okolí Seronery.