Šla jen kolem. Návrhářka za pár minut koupila starý domek v Čakovicích, dnes je z něj luxusní vila
- Architektonické studio edit! doplnilo zástavbu v pražských Čakovicích o nový dům.
- Je to šedá minimalistická stavba s neobvyklou fasádou.
- Slunce a vítr vstupují dovnitř a vytvářejí své vlastní v čase proměnlivé umělecké dílo.
Šla tehdy jen kolem. A přestože s manželem dům nikdy nechtěli, před jedním se zničehonic zastavila. „Na osud ani žádné energie nevěřím, ale prostě jsem se zastavila. Vypadalo to jako z babiččina údolí, viděla jsem růžové keře, obrovskou třešeň, malý domeček a taky ceduli Na prodej,“ vypráví Veronika Štěrbová. Hned zavolala.
Během deseti minut na vycházce stačila zjistit následující: Makléřka vyvěsila prodejní tabulku před domem asi před dvaceti minutami a mnoho podrobností o nemovitosti zatím neměla – jen hrubý počet metrů čtverečních a cenu za metr. Druhý telefonát směřoval na bankéře. Podal informace o umořené hypotéce na jejich čakovický byt a dalších možnostech do budoucna. Když do třetice volala manželovi, byly už všechny karty na stole. V tu chvíli pořád ještě stála před malým domkem na prodej.
„To nejsem já. Takhle normálně nejednám. Navíc jsme ani nikdy nechtěli dům. Oba jsme z vesnice, víme, jaká je to odpovědnost, k domu jste uvázaní, sekáte trávník, staráte se o zvířata. Původně jsme si říkali, že to koupíme na investici,“ vypráví Štěrbová, která je povoláním módní návrhářka. V době, kdy dům koupili, byla na mateřské dovolené a v Čakovicích s manželem bydleli už patnáct let.
Luxus z prvorepublikových domů
Zbytek příběhu už nebyl tak překotný. Manželé dům pronajali a několik let to tak i zůstalo. Když Veronika Štěrbová čekala druhé dítě, narazila na architektonické studio edit!. Všechno se najednou spojilo dohromady. A vznikl nápad na nový dům ve staré zástavbě pražských Čakovic. Na místě toho spontánně objeveného.
„Volala jsem do studia a myslela si, jaké pěkné zadání jim dávám. Říkala jsem, že je mi jedno, jak to bude vypadat zvenku, že to nechám na nich, chtěla jsem ale, aby byl obývák propojený s jídelnou a kuchyní a aby to bylo vzdušné, otevřené a s velkými okny. Něco jako Tugendhat,“ směje se majitelka. Architekti na to prý tehdy řekli jen: „Takže klasický rodinný dům.“
V zásadě je to kostka. Přesněji kvádr. Ale krásný. Podlouhlý dům, který dnes stojí na pozemku toho původního, je jednoduchý, šedý, se speciálním rastrem na fasádě. „Hmota domu a její usazení vychází z urbanistického kontextu, ze svahování na sever, nárožní lokality pozemku a z orientace ke světovým stranám. V lokalitě je jasně daná stavební čára, tento princip jsme chápali jako důležitý a chtěli ho zachovat. Tím jsme měli jasně daný styčný bod objektu. Pro maximum slunka v zahradě a maximum soukromí jsme následně objekt zkoncipovali jako dlouhou štíhlou hmotu a osadili jej na západní stranu pozemku,“ líčí architekt Ivan Boroš ze studia edit! architects.
To všechno se na domě projevilo také v interiéru. V přízemí klesá úroveň podlahy obývací části domu, díky tomu má prostor větší světlou výšku a působí tak vzdušněji. Podle Boroše je to prostorový luxus známý z prvorepublikových domů a bytů. Díky svému umístění dům blokuje západní slunce, i proto se ve fasádě objevuje několik zdánlivě náhodně umístěných oken, jež prosluňují dům i zahradu také odpoledne. Zároveň nebylo nutné tvořit na zahradě zastínění v podobě pergoly či jiných přístřešků, dům sám o sobě totiž odstíní maximum intenzivního odpoledního slunce.
Výsledkem je vila, která v sobě na první pohled nese odkaz na funkcionalismus. Ten však vůbec nebyl zamýšlený. Funkcionalismus dnes podle architekta slouží spíš jako popularizační zkratka. „Pravda ale je, že zadáním od klientů byl čistý a minimalistický dům bez pozlátek. Takže v nejlepším duchu méně je někdy více,“ říká architekt.
A protože minimalistická forma potřebuje svůj detail či dekor, vznikl rastr na fasádě. Architekti využili trend škrábaných a kartáčovaných omítek a po testování nakonec vybrali jeden princip, jejž použili. „Velké díky v tomto ohledu patří generálnímu dodavateli stavby, společnosti Rojami, která fasádu pomohla vymyslet i zrealizovat. Pochopili jsme, že výrobce asi nikdy úplně nepočítal s tím, že by někdo tento typ omítky použil nejen na detaily, ale na celou fasádu,“ vypráví Boroš.
Objevování světla
Okna pomáhají dokreslit geometrickou kompozici domu, podle ateliéru je možné je vnímat třeba jako abstraktní obrazy. Každé je ale účelově umístěné. Podařilo se tak prosvětlit mezipodestu schodiště, které je propojené s obývacím pokojem průhledem. Tím se do domu, zejména pak do kuchyně, dostává další příděl světla. Okna jsou také součástí všech koupelen. Speciální případ je obývací pokoj, kde se v převýšené části prostoru nachází světlík.
Kromě toho je tu rovněž devítimetrová prosklená stěna, již lze otevírat oběma směry. V domě má zvláštní význam. Skrze ni sem přes záclony proniká světlo, které v interiéru vytváří další speciální rastr, jen světelný. Když se navíc dveře otevřou, ke slunečním hrátkám se přidává i vítr. Oba dohromady tu vytvářejí docela nové umělecké dílo, jež se s počasím, dnem a ročním obdobím mění. „Světlo v domě objevujeme znova a znova a vždycky trochu jinak,“ říká k tomu majitelka.
Beton, dřevo a světlý kámen. Interiér provází po celém domě cementová stěrka. Beton v teplém světlém odstínu, který se poněkud netradičně nachází i na schodišti. Na něj nebylo možné použít strojové leštičky a schody se musely leštit ručně. Interiér dál dotváří velká dřevěná stěna, která je součástí kuchyně i obýváku, a krémová barva na sedačce, lustru i kuchyňské lince. Tu v zádech a na desce doplňuje speciální druh světlého kamene. Barvu dovnitř vnášejí obrazy, u nichž návštěvníky občas překvapí autoři – namalovaly je majitelka domu a její dvě dcery.
„Interiér přináší řešení odpovídající potřebám dnešní rodiny. Základním principem je oddělení jednotlivých funkčních celků – ložnici rodičů dělí od dětských pokojů koupelna a ochoz, v přízemí je pracovna situována na opačné straně než obytný prostor. Každý uživatel tak má k dispozici dostatek soukromí i prostoru pro vlastní aktivity,“ líčí edit! architects s tím, že architektura zároveň podporuje přirozenou komunikaci mezi členy rodiny. Klíčovým prvkem návrhu je zmiňovaný ochoz, který propojuje obě podlaží a umožňuje kontakt napříč patry.
Podobně komunikuje dům se zahradou. Když se rozevřou prosklené devítimetrové dveře, dům a zahrada se stávají jedním prostorem. Od okolí vilu odděluje vysoký živý plot, ukrývá rovněž bazén a zahradu, v níž hrají až na levandule prim zelené rostliny a také plodiny, které si rodina pěstuje. Stačí se sehnout, sebrat bylinky do čaje nebo do hrsti nabrat lesní jahody. Už se červenají.
