Nová vláda, staré dilema: Německo hledá, jak zkrotit sociální výdaje bez ztráty sociálního smíru
Největším problémem Německa je robustní sociální systém, s nímž se naposledy snažili, jistě paradoxně, pohnout sociální demokraté. To když vládl kancléř Gerhard Schröder (SPD) a angažoval bývalého manažera Volkswagenu pro lidské zdroje, dnes třiaosmdesátiletého Petera Hartze, aby vypracoval zásadní změnu sociálních výdajů. Série Hartzových reforem podle jedněch uvolnila pracovní trh, podle druhých ožebračila řadu lidí na okraji, které přitiskla ke zdi, aby je donutila pracovat, přičemž řada z nich (zejména jejich děti) potřebovala pomoc úplně jiného typu.
Ke skupině kritiků patřilo i jádro odcházející vlády sociálního demokrata Olafa Scholze (SPD), který během svého působení místo „Hartze“ zavedl možná štědřejší, podle SPD ale jistě spravedlivější občanský příjem. A tak za Scholzovy vlády sociální stát v Německu posiloval, ačkoliv většina ekonomů tvrdila, že tak robustní strukturu nelze udržet, zejména když německá ekonomika už třetím rokem stagnuje.
Politika miluje symboly, staví na nich pozitivní plány i sžíravou kritiku. Dost často se jí k symbolizaci nabízejí statistická čísla. Patří k nim i ta nejnovější o podílu státu na celkovém bohatství Německa. V minulém roce se totiž podle statistiků podíl státních institucí na ekonomickém výkonu země na půl procentního bodu přiblížil padesáti procentům. Za každým druhým centem, který tvoří HDP Německa, se tedy skrývá stát.
Vládní výdaje zahrnují nejen všechny výdaje vládních úřadů, ale i platy ve veřejném sektoru, penzijní a sociální výdaje, fondy na výstavbu silnic a železnic, výdaje na obranu. Celkové výdaje spolkové vlády, obcí a států i fondů sociálního pojištění se porovnávají s hrubým domácím produktem celého Německa. Loni došlo k dalšímu navýšení služeb států v sociální oblasti, narostlo daňové zatížení a povinné odvody, což zvyšuje náklady zaměstnavatelů a snižuje motivaci nejen zaměstnanců, ale i OSVČ.
Symbolika na druhou
Ještě symboličtější je celková absolutní částka, kterou německý stát do své ekonomiky vkládá. Ta totiž překročila magickou hranici dva biliony eur (přesně to bylo 2,082 bilionu, tedy asi 56 bilionů korun, přibližně výkon české ekonomiky za osm let). Největší část, 874 miliard eur, připadá na výplatu sociálních podpor, 620 miliard platí centrální vláda, o sto miliard méně připadá na výdaje spolkových zemí. Čtyřmi sty miliardami eur „dotují“ ekonomiku německé obce.
Pro české myšlení, ovlivňované od 90. let (neo)liberální vidinou malého státu s nízkými výdaji, která se ale rozplynula v úplně jiné, mnohem sociálnější realitě, vypadá podíl německého státu na HDP jako obrovské číslo. Vždyť i Česko podle Eurostatu vykazuje v oblasti veřejných výdajů pouhých 43 procent HDP. Ve srovnání s ostatními zeměmi unie je Německo kdesi uprostřed.
Největší podíl státu na ekonomice mají Finsko a Francie, kde se veřejné výdaje vyhouply přes hranici 57 procent HDP. V Rakousku je to něco málo přes 56 procent, v Belgii 54 procent, Itálie je podobně jako Německo nebo Polsko někde na 50 procent HDP. Nejnižší podíl státních výdajů na HDP, a tedy v tomto smyslu „nejmenší stát“, mají v EU Irové, jejichž veřejné výdaje se podílejí jen na čtvrtině ekonomického výkonu měřeného HDP. Pod hranici 40 procent se vešla už jen Litva.
Německý sociální stát tedy ještě nedosahuje francouzské či skandinávské síly, přičemž ta francouzská se obvykle kritizuje jako příliš rozpínavá, ba škodlivá, ta skandinávská je naopak považována za dobrou ukázku sociálního tmelu. Pomíjí se přitom silná protestantská tradice, bez níž by severský systém sociální spravedlnosti a redistribuce bohatství nemohl nikdy konsenzuálně fungovat.
Rekord
Současné výdaje německých veřejných financí nejsou ale dosavadním rekordem. Už v roce 1995, kdy Německo investovalo do přetváření nových spolkových zemí na východě země a přebíralo závazky socialistických vlád, dosahovaly celkové státní výdaje 55,2 procenta HDP. V období covidové krize německý stát, spolkové země a obce vydávaly více než 51 procent HDP.
S nástupem nového kancléře Friedricha Merze a jeho kabinetu (ten se pomalu rýsuje i personálně) a po schválení opoziční smlouvy by nová vláda měla převzít exekutivní moc příští úterý. Jedním z jejích úkolů má být zefektivnění sociálního systému. Koaliční partner vítězné CDU – sociální demokracie –, si ale prosadil vyšší minimální mzdu a další sociální opatření.
Největší sociální nápor čeká novou vládu v oblasti péče o přestárlé občany, jejichž počet neustále roste a s tím i náklady na obstarávání jejich potřeb. To je také jeden z důvodů neustálého růstu sociálních výdajů. Němečtí důchodci dostali loni přidáno čtyři a půl procenta, celkové výdaje na péči vyskočily o desetinu. Nová „konzervativně-socialistická vláda“ bude mít co dělat, aby při současném demografickém vývoji udržela dnešní úroveň sociálních výdajů a s nimi i sociální smír, a přitom nesklouzla k francouzské cestě všudypřítomného státu.
