Obchodní dohoda EU–USA? Spíš provizorium. Pakt z Turnberry zůstává plný nejistot i těžkých slibů

Evropský parlament minulý týden podmínečně schválil obchodní dohodu mezi EU a Spojenými státy, dojednanou v létě ve skotském Turnberry. Ačkoli pakt původně sliboval uvolnění napětí v transatlantických vztazích, následné průtahy v Bruselu – vyvolané Trumpovými výroky o Grónsku i nátlakem amerického velvyslance Puzdera – z dokumentu učinily spíše nevyzpytatelný nástroj. 

Před schválením dohody Evropským parlamentem se Jamieson Greer, který v Trumpově administrativě zodpovídá za obchodní politiku, nechal slyšet, že by se blok v rámci schvalování neměl snažit obsah dohody jakkoli modifikovat. 

Parlament k ní přesto připojil doložky, jež dávají EU možnosti, jak platnost a implementaci dohody tváří v tvář nepředvídatelnosti amerického prezidenta pozastavit. 

Jde například o situace, kdy USA ohrozí územní celistvost EU, přesáhnou-li americká cla dohodnutých 15 procent nebo pokud Američané evropským výrobcům odepřou celní preference. Spojené státy na přijaté doložky zatím nereagovaly. 

K dohodě se nyní musí vyjádřit všech 27 členských zemí, ale zatím se právě díky přijatým pojistkám neočekává, že by proces finálního schválení chtěly výrazně brzdit. Přesto lze konstatovat, že namísto stabilního obchodního rámce Evropský parlament posvětil spíše provizorní mechanismus plný „únikových cest“. Jde o další potvrzení, že se americké obchodní vztahy definitivně posunuly od nástroje pro strategické partnerství k čistě transakčnímu vztahu, kde je každá výhoda vykoupena hrozbou jejího vypovězení z různých důvodů. 

Nejedná se přitom ani tak o komplexní obchodní dohodu plnou technických detailů jako spíše o politický dokument – přesněji „společné prohlášení“. Obchodní dohody mají obvykle stovky stran a podrobně specifikují, jak budou v praxi uplatňovány. 

Dohoda z Turnberry má naproti tomu pouze pět stran, přičemž je v mnoha ohledech vágní a poskytuje až příliš prostoru pro interpretaci. To může být zneužito oběma stranami a přispět k prohlubování rozkolu v transatlantických vztazích. Co lze tedy od dohody, až nabude formální účinnosti, očekávat? 

Právní kličky Bílého domu

Při vyjednávání dohody bylo primárním cílem EU stabilizovat situaci ohledně amerických celních tarifů a přispět k předvídatelnosti podmínek vzájemného obchodu. Výměnou za příslib nulových cel na americké průmyslové zboží a otevření trhu i potravinám z USA se Washington zavázal ukotvit celní sazbu na evropský import na úrovni 15 procent (s výjimkami, na něž by platila doložka nejvyšších výhod, tedy princip, že pokud nabídne jiné zemi na některou kategorii dovozu nižší sazbu, bude se vztahovat i na EU). 

Rozhodnutí Nejvyššího soudu z února tohoto roku však do implementace dohody vneslo novou míru nejistoty. Soud totiž rozhodl, že Trump nemá pravomoc libovolně zavádět cla na základě zákona IEEPA z roku 1977 (který po vyhlášení stavu národní nouze umožňuje regulovat mezinárodní obchod s ohledem na neobvyklou a mimořádnou hrozbu zvenčí), jejž využil mimo jiné pro zavedení takzvaných recipročních cel v dubnu minulého roku. Zákon IEEPA byl ale jen jedním z nástrojů, které Trump může v rámci své celní politiky použít. 

Greer po rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že Spojené státy budou své dohody respektovat, včetně dohodnutých celních sazeb. Jakmile tedy soud zrušil stávající politiku založenou na zákonu IEEPA, Trumpova administrativa aktivovala jiné nástroje, aby zajistila platnost vyjednané patnáctiprocentní sazby na zboží z EU. Aby mohla cla nově zdůvodnit obchodním zákonem z roku 1974 (oddíl 122), jenž umožňuje dočasné zavedení cel při obavách administrativy o platební bilanci země, nakonec sazbu snížila na deset procent. 

Reálně jsou tedy nyní americká cla (až na několik výjimek) nižší, než udává dohoda z Turnberry. Desetiprocentní sazba platí už od 24. února 2026 po dobu 150 dní a o jejím prodloužení rozhodne americký Kongres. Ten se však k tomu s velkou pravděpodobností neodhodlá. 

V mezidobí totiž Bílý dům zahájil další kolo povinných šetření, jež mají prokázat neférové obchodní jednání cizích vlád (na základě oddílu 301 zákona z roku 1974) či ohrožení národní bezpečnosti v důsledku levného dovozu (oddíl 232 zákona z roku 1962). Právě tyto nástroje jsou totiž podle Greera mnohem odolnější vůči žalobám či námitkám Kongresu, a proto i dlouhodobě udržitelnější. Zároveň prezidenta neomezují v nastavení výše celních sazeb (jako například současně používaný oddíl 122), a tak nelze vyloučit návrat patnáctiprocentní sazby či uvalení ještě vyšší sazby. 

Ve zkratce se tak dá říci, že i rok 2026 se pro evropské vývozce do USA ponese v duchu určité míry nejistoty. Než zmíněná „sektorová šetření“ poskytnou podklad pro prezidentské rozhodnutí o výši celních sazeb, může to trvat až osm měsíců. Administrativa sice nemá v úmyslu zavádět vyšší cla než dohodnutých 15 procent, avšak stabilita a předvídatelnost, které mělo ujednání z Turnberry do transatlantických vztahů vnést, se tím opět odkládají. 

Energetický diktát

Kromě vyřešení otázek spojených s celní politikou, na nichž záleželo spíše EU, si Washington do vzájemné dohody zakotvil i povinnost Evropy nakupovat americký zkapalněný plyn, ropu a jaderné palivo. 

Do roku 2028 by EU měla od USA odebrat energie za 750 miliard dolarů (1,6 bilionu korun). Doposud se hodnota energetického dovozu z USA do EU pohybovala pod 90 miliardami dolarů ročně. Ačkoli v posledních letech evropské země budovaly a renovovaly terminály na příjem amerického zkapalněného plynu, není reálné očekávat, že Evropa zvládne dovoz takto rychle navýšit. 

Hodnotu evropského importu sice budou automaticky zvyšovat ceny ropy a plynu, prudce rostoucí v důsledku íránské války, je však otázkou, jak moc se Spojené státy budou chtít v případném prohlubování energetické krize o své suroviny dělit s Evropou a se zbytkem světa. 

Měla-li by Evropa téměř ztrojnásobit svůj dovoz z USA, znamenalo by to, že skoro veškerý americký vývoz LNG a ropy bude směřovat do EU a ostatní nedostanou nic. Někteří kongresmani navíc v posledních týdnech volají kvůli krizi na Blízkém východě a uzavření Hormuzského průlivu po omezení exportu, aby americké suroviny zůstaly „doma“. Bílý dům sice tuto možnost rychle zavrhl, ale vzhledem k protekcionistickým tendencím současné administrativy nelze rozhodnutí vnímat jako definitivní. 

Čipy pro EU, nebo spojence v Perském zálivu?

Podobně jako k nákupu americké energie se EU zavázala také k odebírání amerických mikročipů. Dohoda mluví o „AI čipech“ v celkové hodnotě 40 miliard dolarů, aniž by blíže specifikovala časový plán jako v případě energií. Není ani zcela zřejmé, co je míněno termínem „AI čip“, nejspíš se však jedná o nejvýkonnější čipy společností Nvidia (typ Blackwell) nebo Intel (typ Crescent Island). 

I zde je však celková plánovaná hodnota evropských dovozů relativně ambiciózní. EU sice v následujících letech plánuje vynaložit miliardy eur na výstavbu „AI datových gigacenter“, pro něž budou americké čipy nezbytné, ale z evropského rozpočtu na tyto projekty zatím nebyla vyčleněna ani čtvrtina hodnoty uvedené v dohodě z Turnberry. Zde se tak bude muset EU spoléhat na soukromý kapitál, který chce mobilizovat skrze iniciativy, jako je EuroHPC JU (Evropský společný podnik pro vysoce výkonnou výpočetní techniku).  

Při nákupu amerických čipů vyvstává podobná potenciální komplikace jako u nákupu surovin. Prodej nejvýkonnějších mikročipů je z hlediska americké národní bezpečnosti citlivou záležitostí. Bidenova administrativa zavedla systém restrikcí na vývoz těchto mikroprocesorů, který dělil svět do tří kategorií. 

Státy v první kategorii (zejména západní Evropa a Japonsko) měly téměř neomezený přístup k nákupu amerických čipů; export do zemí druhé kategorie (kam patřilo i Česko) byl podmíněn schválením americkou administrativou; a do zemí třetí kategorie platil zákaz vývozu nejvýkonnějších čipů. 

Trumpova administrativa sice tyto restrikce zrušila, ale chystá nová opatření, jež mohou nabídku čipů pro EU ovlivnit. Taktéž plánuje budování datových center ve spolupráci s blízkovýchodními partnery, kteří mohou za své služby v boji proti Íránu získat na úkor EU prioritní přístup k čipům, po nichž bude beztak vysoká poptávka. 

Další ujednání v dohodě z Turnberry zahrnují například evropský závazek investovat 600 miliard dolarů do „strategických sektorů“ v USA nebo harmonizaci takzvaných pravidel původu (rules of origin; kritéria pro určení toho, kde bylo zboží vyrobeno, což je klíčové pro uplatnění správné celní sazby, restrikcí či preferenčních výhod). 

S ohledem na řadu nejasností a možné překážky při uvádění dohody do praxe je potřeba, aby v transatlantických vztazích fungovala platforma, která by případné spory řešila – nikoli na politické, ale pracovní úrovni. Za Bidenovy administrativy se scházela Rada EU a USA pro obchod a technologie (EU–US Trade and Technology Council). Bylo by vhodné, aby byla pro hladší implementaci dohody z Turnberry v nějaké podobě obnovena.