Past dotovaných hypoték. Jak polská cesta k levnému bydlení vystřelila ceny bytů o 20 procent

Polsko nám před 15 lety dalo lekci, jak se chytrými investicemi vyhnout recesi. Nyní se topí v dotačních experimentech, které popírají ekonomickou logiku. Přečtěte si, proč se Praha, navzdory částečné inspiraci Varšavou, tentokrát chová přece jen o něco racionálněji.

Říkával mi kdysi jeden z nemnoha přátel, jež jsem měl mezi sociálními demokraty, že se u nich schyluje k třídnímu boji. Tušil jsem nějakou neplechu a naoko se tvářil udiveně, aby se cítil povzbuzen k podání vysvětlení. „Třídní boj se u nás odehrává mezi těmi, kteří mají méně tříd a více tříd,“ pravil a sebekriticky upřesnil, že „menševici prozatím vyhrávají“. Tou dobou ještě měli „socani“ premiéra a do opravdové politické bezvýznamnosti je přivedla až dvojnásobná magistra s diplomy z politologie a politické ekonomie z Frankfurtu nad Mohanem a Londýna. Jinak řečeno, úspěch v politice (nejen české) s formálním vzděláním nijak nekoreluje.

Co je horší, on nemusí po překvapivě dlouhou dobu nijak korelovat ani s kompetentní hospodářskou politikou. Důkazů pro to, že je možné opakovaně dosahovat přesvědčivých volebních vítězství, a přitom skoro bez výjimky nabízet špatné, ale líbivé hospodářské recepty, je spousta.

Stačí se podívat, co se děje všude vůkol kvůli veskrze předpokládatelnému šoku vyvolanému ochromením vývozu ropy, LNG, ale i řady dalších komodit. V Česku byl benzin naposledy takhle drahý před třemi a půl lety a nafta před čtyřmi, ale minimální mzda od té doby stoupla o šest tisíc a důchody o nějakých 3800 korun.

Zkuste tímhle argumentovat, zkuste dráždit konkurenční politiky, blogery, komentátory a jiné tvůrce veřejného mínění tvrzením, že jsou jedna velká podbízivá populistická cháska ničící veřejné finance a zvyšující státní dluh, který budou splácet ještě naše vnoučata. Zůstanete na hanbě a nejpozději u komunálních voleb vám to lidé spočtou.

Řecká krize – zlaté časy pro fiskální konzervativce

Poslední, kdo s touhle rétorikou na nějakou dobu na politickém trhu uspěl, byl blahé paměti Miroslav Kalousek a samozřejmě také tehdejší premiér Petr Nečas. Na něj se v české politice už dávno zapomnělo, zatímco Miroslav Kalousek stále slouží jako určitý referenční bod, vůči němuž se česká politika vymezuje dodnes. Česká společnost sice nenáviděla úsporná opatření tehdejší Nečasovy vlády, ale jednoho se bála ještě více – že by Česko mohlo bez úsporné rozpočtové politiky upadnout do „řeckého scénáře“. Řecko tehdy poskytlo užitečný odstrašující příklad, umožňující dělení na „nezodpovědné“ a „zodpovědné“, jimž záleží na budoucnosti, kterou nechtějí „prožrat“.

Prošetřit se k prosperitě škrtáním investic opravdu nejde. Fiskální zdrženlivost je veskrze chvályhodná, ale musí se vědět, na čem se má šetřit a kdy. Nikoli malou chybou tehdejší hospodářské politiky bylo omezení investičních výdajů, kdy třeba takový Vít Bárta na ministerstvu dopravy škrtal nejen ve výdajích na přípravu, ale také na realizaci infrastrukturních staveb.

Česko versus Polsko

Na makroekonomické úrovni je to vidět především ve srovnání s Polskem. Po celou první dekádu nového tisíciletí si Česko udržovalo tradiční náskok, pokud jde o veřejné investiční výdaje v poměru k HDP. Za velké finanční krize tehdejší polský ministr financí v prvních dvou Tuskových vládách – Jacek Rostowski – nastavil s tehdejším guvernérem polské centrální banky Markem Belkou diametrálně odlišný mix měnově-fiskální politiky než Češi, a to zejména po roce 2010.

Zatímco Češi po rozpočtové expanzi prudce utáhli otěže, Poláci si v Mezinárodním měnovém fondu dojednali podporu prostřednictvím dispozičních finančních linek (aby měli krytá záda; nikdy z nich nebylo čerpáno) a investiční výdaje v poměru k HDP zvýšili v letech 2009–2011 o jeden procentní bod na šest procent. Češi je naopak z šesti procent snížili na 4,35 procenta. Jinak řečeno, Poláci krize využili k investicím mimo jiné do dálnic a ekonomika se vyhnula recesi. Mnohem menší a vůči světové ekonomice otevřenější česká ekonomika se s rozpočtovou restrikcí a oproti zlotému i pevnější korunou dostala do recese ve tvaru W hned dvakrát.

Polský náskok v míře investic Češi srovnali až v roce 2016.

(Jinak Jacek Rostowski má zajímavý životopis: Narodil se v Londýně, kde byl za války jeho otec tajemníkem premiéra polské exilové vlády. Po válce se do Polska už nevrátil a pracoval pro britské ministerstvo zahraničí v tehdejších koloniích v Keni, na Mauriciu a na Seychelách, kde Jacek Rostowski vyrůstal. Vystudoval ekonomii na University College London a London School of Economics, učil ekonomii a po pádu komunismu byl poradcem ministra financí Leszka Balcerowicze, autora polské šokové terapie.)

Ne vše dělají ve Varšavě dobře

Potíž je v tom, že Polsko sice udělalo mnoho věcí dobře, ale postupem času si na uvolněnou rozpočtovou politiku zvyklo, přičemž schodky nejdou jen na investice nebo na výdaje na obranu. Polskou politiku totiž stejně jako ve většině vyspělých zemí (Česko nevyjímaje) od pandemie zasáhla vlna něčeho, co bych nazval „všeobecným zachraňováním“, kdy jsou vlády pod tlakem reagovat na každou negativní událost typu vnějšího šoku poskytováním dávek finančních či věcných. Obyvatelstvo si na to samozřejmě zvyklo a nehledě na fiskální důsledky je začalo vyžadovat, a to i poté, co původní důvod dávno pominul. Odejmutí dávky nebo benefitu je doprovázeno zlostnou voličskou reakcí, přesně jak by se dalo podle poznatků behavioristů předpokládat. 

Co mělo být mimořádným, stalo se permanentním. A rozpočtové důsledky bývají odpudivé.

Exemplárním případem ekonomicky špatně nastaveného programu byly polskou stranou PiS (před volbami v roce 2023) zavedené dotované hypotéky na koupi prvního bytu pro lidi do 45 let. Šlo samozřejmě o reakci na vzestup tržních hypotečních úrokových sazeb. Politicky je dotace nesrovnatelně jednodušší než vysvětlovat lidem, kteří chtějí bydlet, že levné peníze mají bez posílení výstavby zdaleka nejvýraznější dopad na růst ceny bytů, takže se jim jejich sen bude naopak vzdalovat. Akorát je tím ale na*erete.

Svojí troškou do mlýna paradoxně přispěla i samotná polská centrální banka. Na rozdíl od Česka jsou v Polsku hypotéky často s pohyblivou sazbou (u nás takřka neznámou), a tak se přímo odvíjejí od měnověpolitických sazeb centrální banky. Její guvernér Adam Glapiński, jinak dlouholetý známý šedé eminence PiS Jarosława Kaczyńského, opravdu neodečítal PiS ze rtů, když těsně před parlamentními volbami centrální banka snížila sazby o 75 bazických bodů, třikrát víc, než očekával trh. Akorát že PiS nevyhrála, takže centrální banka opět změnila náhled na „prudce klesající inflaci“ a přestala cítit potřebu sazby dále snižovat.

„Bezpieczny Kredyt 2%“ byl takový úspěch, že se po dotovaných hypotékách jen zaprášilo, a to i vlivem hlavního efektu v podobě skokového nárůstu cen nemovitostí o více než 20 procent. Tuskova Občanská koalice se rozhodla Kaczyńského dvě procenta trumfnout slibem „úvěru s nulovým úrokem na koupi prvního bydlení“. Po volbách však juniorní partneři ve vládě Donalda Tuska tuhle exemplární ekonomickou pitomost odmítli, když ministryně místního rozvoje Katarzyna Pełczyńská-Nałęczová (za Polsko 2050) naprosto ekonomicky korektně argumentovala tím, že dotace na úvěry vedou k růstu cen bydlení a nejvíce z nich profitují developeři. Po dlouhém handrkování vláda od úrokových dotací ustoupila a svoji podporu zaměřila na posílení nabídkové strany. Následováníhodný závěr.

V tomto případě to sice nakonec dopadlo v souladu s doporučeními drtivé většiny ekonomů, ale to bohužel neplatí pro to, jak polská vláda nyní rozhodla ve věci paliv. Oficiální komuniké mluví o tom, že se „Polsko poučilo z evropských zkušeností a navrhlo vlastní řešení, která jsou největší na kontinentu. Díky nim řidiči ušetří přibližně 1,2 zlotého (6,9 koruny) na litr paliva.“ Kabinet snížil jak DPH z 22 na osm procent, tak spotřební daň až na přípustné minimum a zároveň bude „denně stanovovat maximální cenu na základě průměrných velkoobchodních cen a minimálních provozních nákladů“.

Takže už víte, kam se z Prahy chodí na nápady. A to ještě úřad polského premiéra pohrozil, že může být zavedena také „daň z nadměrných zisků ropných společností, aby se zajistilo, že nikdo neprofituje z krize na úkor občanů“. V Polsku má v rafinerii Orlen podíl 49,9 procenta polský stát, který si do holportu přibral saúdským státem ovládaný ropný gigant Saudi Aramco, jenž má v gdaňské rafinerii 30 procent. V Česku kontroluje rafinerie Orlen.

Když to takhle porovnáte, tak ve srovnání s liberální proevropskou Varšavou je Praha rozhodně obezřetnější nejen fiskálně, ale – poučena šlápnutím své předchůdkyně do měkké materie – vyhýbá se také vyhrožování windfallem. To jsou paradoxy, pane Vaněk.