Stamiliardové dluhy mohou vesele pokračovat. Babišově vládě stačilo jediné kouzelné slovo

Ještě donedávna se nějaká šikovná odpověď na alarmující zadlužování vždy nabízela. Protože pandemie. Protože inflace. Protože válka. Teď už žádná vhodná krize není po ruce, a tak se muselo najít něco nového. Něco, proti čemu přece nikdo příčetný nemůže nic namítat. Něco tak důležitého, že je samozřejmě nutné půjčit si ještě o trochu víc. A našlo se. Protože investice. 

Již samotná forma novely, kterou si vláda umožnila prolomit předchozí limity na výši deficitu, to dává jasně najevo. Do těchto limitů se nově nepočítají právě mnohé investice. Nenechme se ovšem mýlit. To neznamená, že si můžeme více půjčovat výhradně na investice. Nic takového. Znamená to jen to, že hromadu peněz, kterou jsme plánovali vydat například na stavbu železnic, nově nepočítáme do závazných limitů. Tím se nám v rámci zákonných mantinelů uvolní až stovky miliard, které můžeme utratit naprosto za cokoliv, co si politici usmyslí. 

Ne každá investice je dobrá

Trochu zavádějící je i poněkud uvolněné užívání slova „investice“ politiky. Na první dojem to působí velmi vznešeně a chvályhodně. Kdo by nechtěl investovat? Vždyť právě investicemi si budujeme budoucnost. Každá investice je přece dobrá investice. 

Ne tak docela. Ve slovníku politiků se mnohdy dává rovnítko mezi investice a kapitálové výdaje. Často skutečně jde o totéž, ale nikoliv automaticky. Například nákup nového služebního auta s ledničkou na šampaňské pro ministerského náměstka je kapitálový výdaj a bude tedy vnímán jako investice. Zvýší to ale produktivitu ekonomiky? Zlepší nám to budoucnost? Diskutabilní. 

I pokud si odmyslíme investice očividně pochybné a zaměříme se na ty klasické, jako jsou třeba dálnice, ani zde není situace tak jednoznačná. Ne každá dálnice se vyplatí. Aby z ní byla skutečně smysluplná investice, měla by svým budoucím ekonomickým přínosem převýšit náklady na stavbu, úroky z dluhu i náklady na údržbu. Vyhovovala by takovým kritériím například dálnice D1? Patrně ano, spojuje dvě klíčová města a de facto i dvě poloviny republiky. Ale lze to paušálně tvrdit o každé dálnici nebo silnici, kterou si někdo nakreslí do mapy? Těžko. 

Česko si půjčuje draze

V neposlední řadě je vhodnost masivních investičních výdajů nutné posuzovat i podle aktuálních ekonomických podmínek. Česko si například momentálně půjčuje relativně draze, když výnos desetiletého dluhopisu činí zhruba 4,75 procenta. Oproti nedávnému období téměř nulových sazeb tedy nyní musíme spíše více, nikoliv méně, rozmýšlet, na co si půjčujeme. 

Česká ekonomika navíc momentálně pracuje zhruba na svém potenciálu a nemá tedy mnoho volných kapacit, notabene ve stavebnictví. Pokud stát vletí na trh a začne všemi směry vrhat desítky miliard korun, za které chce urychleně něco postavit, bude muset přeplácet dodavatele, aby vzali právě jeho zakázku. Tím posouvá ceny stavebních prací nahoru a vytlačuje z trhu soukromé investory, kteří si nemohou dovolit s ním v utrácení soutěžit. Nezřídka se tedy bude stávat, že stát sice nakonec vítězoslavně něco postaví, ale kvůli tomu naopak někdo jiný nepostaví něco jiného, co klidně mohlo mít větší ekonomický přínos. 

Ostatně celá premisa, že stát je neomylný investor a každý jeho nápad má automaticky pozitivní návratnost, je poněkud odvážná. O schopnostech, erudici a prozíravosti veřejných činitelů kolují ve všech hospodách odnepaměti jízlivé vtipy, ale když jde konkrétně o investice, máme jim prostě bezmezně věřit? 

Nic z toho neznamená, že veřejné investice nejsou potřeba. Samozřejmě, že jsou. Ale nelze přistoupit na tezi, že jakmile někdo pronese kouzelné slovíčko „investice“, přestaneme se zajímat, jestli naše peníze skutečně utrácí smysluplně. 

Autor je hlavním ekonomem společnosti Investika.