Účet za Trumpova cla? Až 42 miliard dolarů, ukazuje studie

Americká obchodní politika prošla v loňském roce proměnou, kterou svět nepamatuje od konce druhé světové války. Zatímco jsme po dekády žili v přesvědčení, že bariéry mají padat, rok 2025 nás vrátil do reality vysokých cel a ekonomického nacionalismu. Funguje konečně protekcionismus?

Průměrná celní sazba v USA vyskočila ze 2,4 procenta na 9,6 procenta, spočítali ekonomové Pablo D. Fajgelbaum z University of California a Amit Khandelwal z Yale. To není jen kosmetická úprava, ale mimořádný zásah do globálních dodavatelských řetězců, který by měl mít dopady na peněženky firem i domácností. Jak moc? I to se snažili spočítat.

Když politici slibují cla, často to prodávají jako způsob, jak trestat cizí výrobce a donutit je platit za přístup na bohatý trh. Jenže data mluví jasně a celní zátěž se téměř kompletně přelévá na bedra domácích dovozců. Studie Fajgelbauma a Khandelwala to potvrzuje a počítá, že se cla z 90 procent promítnou do nákladů. Představa, že cla zaplatí Čína nebo kdokoli jiný, je v ekonomické realitě neudržitelná. Je to nakonec jen jiná forma daně, kterou stát vybírá od svých vlastních občanů a firem.

Stát si polepšil, ale…

Příjmy z cel se historicky podílely na federálním rozpočtu obvykle kolem 1,2 procenta. Po loňském roce se tento podíl vyšplhal ke 4,7 procenta. Stát si tedy výrazně polepšil. Tedy nakonec nepolepšil, protože nově vybrané peníze má po rozhodnutí Nejvyššího soudu státní kasa vracet. A Donaldu Trumpovi se to vůbec nelíbí.

Jedním z hlavních cílů této politiky bylo odstřihnout se od Číny, což se papírově skutečně daří. Podíl čínského dovozu na americkém trhu spadl na historické minimum. Problém je však v tom, že to nutně neznamená návrat výroby do USA. Obchodní toky se jen přesměrovaly přes jiné země a struktura amerického dovozu se stala mnohem komplikovanější. „Prodloužila se vzdálenost, kterou musí dovážené zboží urazit, což přispívá k vyšším nákladům na logistiku a možným zpožděním,“ říkají doslova autoři.

Politický narativ o takzvaném friend-shoringu se zatím v datech příliš nepotvrzuje. Studie sice zmiňuje, že podíl dovozu z takzvaných spojeneckých zemí mírně vzrostl o 1,8 procentního bodu, ale to zdaleka nepokrývá výpadek z jiných zemí. Spíše se zdá, že americká cla zasahují širší okruh obchodních partnerů a vytvářejí nejistotu v globálním systému, kde nikdo neví, kdy a na koho dopadne další vlna omezení. To je prostředí, ve kterém se firmám velmi těžko plánují jakékoli dlouhodobé investice.

Pracovníků nepřibylo

Dalším otazníkem je slibovaný návrat pracovních míst do průmyslu. I když některá odvětví mohou díky ochraně před konkurencí na chvíli ožít, data ukazují, že růst zaměstnanosti v zasažených sektorech byl prakticky nulový nebo se pohyboval v rámci statistické chyby. Pokud americká automobilka musí platit víc za ocel, její auta jsou méně konkurenceschopná na světovém trhu a v důsledku toho může propouštět lidi bez ohledu na to, co si přeje autor celního sazebníku.

Historie nás přesvědčivě učí, že izolacionismus k bohatství nevede a tato nejnovější data nám to připomínají v přímém přenosu. I současná americká snaha má cenovku. Autoři ji vidí někde mezi ztrátou 0,13 procenta HDP a ziskem 0,1 procenta HDP. Ztrátu ekonomické výkonnosti a vyšší ceny vyvažovaly zejména příjmy státu z vybraných cel. Jenže ty se nyní budou vracet a celkové číslo tak vypadá spíše záporně, zejména pro spotřebitele. Kdyby to bylo těch 0,13 procenta v záporu, bavíme se o 42 miliardách dolarů. Funguje tedy konečně protekcionismus? Data napovídají, že je to pořád slepá cesta.