Neuplyne snad den, aby se někdo nepokoušel získat titul Nejstupidnější výrok. Zatím u mě vedla karlovarská hejtmanka Jana Mračková Vildumetzová, která Miloši Zemanovi přečetla z papírku, že se sklání před jeho moudrostí. Nedávno ji však předčil Ondřej Hejma, který s drzostí bývalého agenta StB pronesl, že „Václav Klaus mladší je v tuhle chvíli Václavem Havlem naší doby“. Rocker zjevně nevysadil pervitin.
Nejstrašlivější zprávou týdne je ovšem náhlá smrt teprve 52letého zpěváka, herce, tanečníka, šamana, cestovatele a šoumena Daniela Nekonečného. Zachytil jsem ho už ve výtečné mostecké kapele Laura a její tygři, z níž v roce 1990 odešel a založil mimořádný soubor Šum svistu, obdivovaný i vysmívaný.
Jistě, jeden z jeho hitů Sexy Hafanana jsem zrovna k životu nepotřeboval, ale Dan výborně naplnil předpoklad, že abyste v hudbě uspěli, musíte být na pódiu buď zdánlivě obyčejní, „jedni z nás“ jako třeba Bruce Springsteen, anebo naopak třeskutě stylizovaní do různých převleků a podob jako David Bowie.
Od časů dávných Kučerovců (Cucurrucucu Paloma!) nikdo ze zdejších hudebníků tak důsledně nečerpal z latinskoamerické hudby. Koncerty a videoklipy stály na napodobování atmosféry brazilských karnevalů s břesknou dechovou sekcí, navíc k tomu krásné tanečnice, lvi, tygři a nezbytné ohně.
Dan byl fascinující postavou v tropickém klobouku či sombreru, se slunečními brýlemi, květinovými náhrdelníky a papouščím oblečením s oblíbenou žlutou, ale chápu, že jeho sluníčkářství a neustále vyzařující pozitivní energie mohly někomu připadat jako křečovitá póza. Já ho naopak bral jako osobnost, která zdařile kráčí na hraně kýče a ironické sebeparodie. V jednom rozhovoru si vlastně napsal epitaf. Na otázku týkající se konce světa odpověděl: „Nikdo neví, který den je jeho poslední, a zabývat se nějakým datem je ztráta času. Užívejte každého dne, jako by byl poslední.“ Žel, užíval si ho proklatě krátce.
