Turismus v KLDR: Prázdné hotely, psí barbecue a neustálý dozor | E15.cz

Vše o realitách

Vše o realitách Vstoupit do speciálu

Turismus v KLDR: Prázdné hotely, psí barbecue a neustálý dozor

Michaela Trnková

Zatímco běžný Severokorejec nemá s vnějším světem žádný kontakt a návštěva cizí země je pro něj v nedohlednu, pro zahraniční turisty je výlet do KLDR otázkou několika kliků. Cestovní agentury, jež zájezdy zajišťují, slibují doživotní zážitek – za který si však nechají řádně zaplatit. „Je potřeba otevírat tamějším lidem oči a ukázat jim, že se věci mohou mít jinak," říká devatenáctiletá Veerle Mathijssen z Nizozemska, která zájezd absolvovala sama. „Připadal jsem si tam opravdu vítán," říká o dva roky starší Holanďan Kjeld Keltjens. Oba se nezávisle na sobě rozhodli při svých studiích v Jižní Koreji navštívit i druhou, izolovanou stranu rozdělené země.

Čím se zájezd do KLDR liší od zájezdu, řekněme, do Prahy?

Kjeld: Jednoznačně nemožností svobody. Do KLDR nemůžete jet sami, jste neustále v doprovodu severokorejských průvodců. Ti pokaždé při příjezdu na nové místo oznámí tamějším lidem, že přijeli turisté a mají se připravit.

Veerle: V KLDR budete mít vše na minutu naplánováno, uvidíte hlavně to, co chtějí, abyste viděli, a rozhodně nemůžete jít kamkoliv si zamanete. Jela jsem tam sama a celých pět dní jsem strávila s dvěma průvodci a řidičem.

Jak jste se cítila jako sólo turista?

Veerle: To je těžká otázka. Na jednu stranu jsem si nikdy nepřipadala tak bezpečně, protože průvodci i řidič se o mě starali jako o vlastní. Na tu druhou ale nemáte žádné spojení s vnějším světem, protože nemáte internet a prakticky ani možnost kamkoli zavolat. To je totiž možné jen s místní SIM kartou, která je velmi drahá. V naléhavé situaci by sice bylo možné požádat agenturu, aby zavolala za mě, ale člověk musí myslet na to, že všechny hovory jsou nahrávané.

Američané objevili třináct tajných továren na raketovou techniku v KLDR

Proč vás lákalo KLDR navštívit?

Veerle: Vždy jsem se zajímala o situaci mezi oběma Korejemi. Fascinuje mě, že dříve to byla jedna země se stejnými obyvateli, a teď jsou si tak vzdálené. Jedna je naprosto svobodná a velmi vyspělá, zatímco ta druhá zcela izolovaná, striktní, zaostalá. Navíc člověk o KLDR slyší samá negativa a potřebovala jsem zjistit, jestli tam je i něco pozitivního.

Kjeld: Média jsou plná zpráv o hrůzách, které se v KLDR dějí. Chtěl jsem vidět na vlastní oči, jak to tam vypadá a udělat si svůj obrázek. Byl jsem zvědavý, jestli uvidím jen krásná místa, nebo jestli zahlédnu i bídu, o které se tolik mluví.

A jaký obrázek jste si udělal?

Kjeld: Byl jsem velmi překvapený. Očekával jsem, že všechno bude nanejvýš přísné, pod dozorem a lidé ke mně nebudou projevovat žádné emoce, ale setkal jsem se spíš se vstřícností a úsměvy. Připadal jsem si opravdu vítán, a to už od prvního Severokorejce, se kterým jsem přišel do styku. Byl to imigrační úředník, který pouští turisty do země.

Kolik vlastně takový zájezd stojí?

Kjeld: Za tři celé dny jsem zaplatil 800 eur, k tomu je třeba přičíst cenu za letenky a víza – do Pchjongjangu létá pouze jedna aerolinka, severokorejská Air Koryo, a to jen ze čtyř míst, tří měst v Číně a z Vladivostoku. Dá se ale jet i vlakem. Byl jsem tam v době, kdy probíhaly Mass games, což je největší největší gymnastické vystoupení na světě. Vstup je od sta eur po jeden tisíc, a stálo to každopádně za to.

Veerle: Já zaplatila dvojnásobek, ale zůstala jsem pět dní a nebyla jsem se skupinou. Navíc se očekává, že dáte dýška průvodcům i řidiči. Aspoň za jídlo už ale neutratíte nic, to je v ceně.

Severní a Jižní Korea se chtějí společně ucházet o konání olympijských her v roce 2032

Jaká je severokorejská kuchyně?

Kjeld: Za národní jídlo považují pchjongjangské nudle, které ale chutnaly úplně stejně jako ty jihokorejské. Pak jsme měli psí barbecue, psí polévku a další druhy masa. Co ale jedí Severokorejci standardně, to nevím. Chodili jsme do luxusních podniků, které si kromě turistů můžou dovolit jen ti bohatí. I na hotelu jsme měli výbornou snídani, ale oddělili nás od průvodců, kteří snídali něco jiného. Cítil jsem se zvláštně.

Co člověk musí udělat pro to, aby mohl do Severní Koreje vycestovat?

Kjeld: Je to velmi jednoduché, tedy pokud nejste Američan, Jihokorejec nebo žurnalista. Existuje několik cestovních agentur, který zájezd zprostředkovávají. Stačí poslat kopii pasu a nějaké osobní údaje, mít zdravotní pojištění a na závěr si jen projít manuál, co člověk smí a nesmí v KLDR dělat a co si s sebou nesmí vézt. Například není povolené brát si bibli nebo mít v mobilu meme. Také není vhodné říkat Severní Korea, ale má se používat její celý název: Korejská lidově demokratická republika. Na místě pak musíte samozřejmě dodržovat pravidla, která vám sdělí průvodci.

Co by se stalo, kdybyste je nedodrželi?

Kjeld: V agentuře řekli jen to, že po celou dobu jsou za nás zodpovědní průvodci. Kdybych porušil nějaké pravidlo, nedotkne se to jen mě, ale schytají to hlavně oni. Dělat průvodce je privilegovaná práce a tito lidé mají daleko vyšší životní standard než běžní Severokorejci. Určitě by o tu práci přišli a asi málokdo přesně ví, jaký další postih by je čekal.

Desítky Jihokorejců se po letech potkaly s příbuznými v KLDR

Už jste zmiňoval Air Koryo. Podle hodnocení aerolinek byla společnost po několik let hodnocená jako nejhorší na světě. Navíc má kromě jednoho letounu zákaz létat nad letovým prostorem Evropské unie kvůli nesplnění bezpečnostních požadavků. Jak takový let vypadá?

Kjeld: Mají stará sovětská letadla a při vzletu bylo pár momentů, kdy jsem měl pocit, že si pilot s letadlem hraje, protože jsme se stále naklápěli zleva doprava. Během letu pouští propagandistická videa a prodávají hamburger, o kterém jsem četl, že chutná nejhůř na světě, ale určitě jsem měl i horší. Ve srovnání s Ryanair tam bylo místo na nohy, takže jsem byl spokojený.

Co se týče propagandy, má turista vůbec možnost vidět něco jiného než to, co tamější vláda chce, aby viděl?

Kjeld: Z Pchjongjangu jsme jeli do demilitarizované zóny a do města Kesong, takže při přemisťování z místa na místo určitě ano. Cesta do Kesongu trvala tři hodiny, silnice byla v šíleném stavu a míjeli jsme běžné lidi pracující na polích nebo peroucí prádlo v řece, kde nebyla skoro žádná voda. Takže vidět to možné je, ale je to zakázané fotit.

Veerle: Přesně v těch chvílích, kdy průvodci řekli, že nesmím fotit, jsem si uvědomila, že jde o realitu a ne o propagandu. Je potřeba být kritický i k tomu, co vypráví průvodci, protože oni sami můžou šířit propagandu, aniž by si to uvědomovali. Jsou na svou zemi hodně pyšní, chtějí se podělit o její krásy a hrdě ji prezentovat. Bylo to svým způsobem pěkné, ale smutné zároveň.

Není návštěva KLDR nemorální? Peníze z turismu končí těžko říct komu v kapse, ale života těch, kteří perou prádlo v řece bez vody, se asi vůbec nedotknou...

Veerle: Vůbec není. Je potřeba otevírat tamějším lidem oči, ať už průvodcům nebo náhodným kolemjdoucím. Jestliže žijí uzavření ve společnosti, která je ovládaná silnou propagandou, je tohle cesta, jak jim alespoň ukázat, že věci se mohou mít a mají ve zbytku světa jinak. Vidí jiné oblečení nebo si vyslechnou různé příběhy a pak to můžou vyprávět svým známým a rodině.

Bavila jsem se s mým průvodcem o politice a on se divil, že v Nizozemska mohou volit všichni starší 18 let. A pak řekl: „Možná, že bychom tady taky měli mít právo volit. Chtěl bych to zažít.“ Doporučuji každému, aby se tam vydal, protože věřím, že čím větší zájem o cesty bude, tím rychleji se budou Severokorejcům rozšiřovat obzory.

Smutný konec „japonského Disneylandu“. Chátrající zábavní park Nara Dreamland připomíná město duchů

Jaký mají názor na Jižní Koreu?

Kjeld: Čekají, až se s ní sjednotí a doufají, že to bude hodně brzy. Byli zvědaví, jestli si to přejí i Jihokorejci, a domnívali se, že ne, protože si uvědomují, že ti se mají daleko lépe, a tak by jim to hodně přitížilo.

Měli jste kromě průvodců možnost mluvit i s místními?

Kjeld: Možnost by byla, ale je velmi těžké se s nimi dát do řeči, protože běžně nemluví anglicky a jsou velmi stydliví. Jednou jsme ale v parku narazili na skupinku starších Severokorejců, kteří tam tančili, a pozvali nás, ať se k nim přidáme. Sice jsme nemluvili, ale byl to nezapomenutelný zážitek.

Veerle: Náhodou jsme potkali příbuzné mojí průvodkyně a dali jsme se s nimi do řeči. V ten den byl zrovna státní svátek, a tak mi průvodkyně překládala, co mají s rodinou v plánu a co budou vařit. Bylo mi řečeno, že pokud budu mít příležitost mluvit s místními, mám se bavit pouze o lehkých tématech.

A jak vypadalo ubytování?

Veerle: Jsou tam dva hotely. Tváří se honosně, ale uvnitř vypadají jako ze 70. let. Byla jsem ubytovaná v posledním patře, které je pro turisty. Schody vedly jen pět pater, pak skončily, bylo třeba pokračovat výtahem a nebylo možné zastavit v těch nižších patrech. Kdyby tam byl požár, asi by se ven dostávalo těžko.

Kjeld: Můj měl 47 pater, ale zel prázdnotou. Bylo tam všechno, co v hotelech bývá, jako televize, bazén, kadeřník, billiard, karaoke a kasino. Některá patra byla vyhrazená pro Číňany, ale bylo zvláštní, že tam neměli žádná světla. Údajně je nepotřebují, protože Číňané si poradí i bez světel. Do pátého patra byl vstup zakázán a bylo označeno jako mediální a televizní. Nevím, co se tam dělo, ale nedivil bych se, kdyby si tam pohrávali s televizními kanály, které si hosté mohou naladit.

Cestování na otisk prstu: biometrické údaje mají brzy usnadnit další turistické služby
Rusové koupili české nákupní parky v čele s Billou
Nová pravidla STK jsou moc tvrdá, devět z deseti vozů nemusí projít

Autor: Michaela Trnková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!