Pokud bylo Kocourkovým cílem omezit rozvoj fotovoltaiky a dalších zelených zdrojů, byl odcházející ministr skutečně úspěšný. Zákon vlastně jen potvrzuje, že Česko si v této oblasti nastavuje stropy, po jejichž překročení už nedá na podporu jednotlivých obnovitelných energií ani korunu.
Kocourek každopádně musel řešit důsledky nesmyslného a ekonomicky škodlivého solárního boomu, který sám nezpůsobil. Bylo nutné hledat pojistky proti tomu, aby podobné škody ani státu, ani občanům nezpůsobil žádný jiný zelený zdroj. Když ovšem ministr začal mluvit o zděděném „eurohujerském“ závazku zvýšit v Česku podíl obnovitelných zdrojů v energetice na třináct procent, potvrzoval vlastně dohady, že se dostává do druhého extrému.
Za extrémní je určitě možné považovat pracovní verze aktualizované energetické koncepce, které počítají s nárůstem podílu jaderné energie až na devadesát procent. Strůjcem takové strategie se stal nový Kocourkův náměstek František Pazdera. Ať už ho na úřad prosadil kdokoliv, jeho koncepce fakticky negovaly dřívější realističtější a vyváženější přístup ministerstva k celému odvětví. Zůstává otázkou, zda to ve skutečnosti bylo v souladu či v rozporu s Kocourkovými představami.
Faktem je, že se ministr v mnoha věcech dostával pod tlaky z opačných stran a hledat východisko nebylo snadné. Koaliční smlouva tlačila Kocourka k respektování limitů těžby uhlí, zájmy české energetiky zase opačným směrem. Výsledkem byl kompromis – fakticky prolomit limity, ale zrušit vyvlastňování pozemků nad zásobami uhlí. Těžaři by se měli sami dohodnout s vlastníky pozemků i obcemi. To by ale také mohlo znamenat přesný opak Kocourkova záměru, tedy zablokování přístupu kohokoliv – a především samotného státu – k nerostnému bohatství. Situace by totiž pravděpodobně využili spekulanti.
