Česko čeká rozpočtový náraz. Vláda musí během jediného roku najít až 140 miliard

České veřejné finance ještě nejsou v krizi – dluh v poměru k velikosti ekonomiky je pořád nízký. Riziko ale spočívá v jeho první derivaci: Česko se zadlužuje příliš rychle. A to v situaci, kdy ekonomika jede prakticky na plnou kapacitu, takže expanzivní rozpočet nevyústí ani tolik v ekonomický růst, jako spíše v inflační tlaky. K tomu všemu se státní dluh financuje o hodně dráž než ještě před nějakými pěti lety.

Z návrhu předloženého vládě víme, že schodek veřejných financí na příští rok bude podle propočtů Národní rozpočtové rady až 3,7 procenta HDP. Strukturální saldo – tedy schodek očištěný o vliv ekonomického růstu či poklesu – by mělo vzrůst o jeden procentní bod z 2,5 procenta HDP na 3,5 procenta, čímž by se překonala úroveň dosažená během obou let pandemie.

Jenže stále platný fiskálně-strukturální plán ministerstva financí pro roky 2027–2030 ze začátku léta – tedy něco jako závazek jak ozdravit státní finance – předpokládá jinou, pozoruhodnou trajektorii. Podle ní má deficit rychle klesat: v roce příštím na 2,8 procenta, v roce 2028 na dvě procenta a o rok později na 1,2 procenta.

Jinak řečeno, státní rozpočet na příští rok má vyšší schodek, než se ještě v létě předpokládalo. To zároveň znamená, že během příštích měsíců – tak nejpozději do půl roku – by měl spatřit světlo světa „rozpočtový balíček“, jak je v Česku zvykem říkat nepříjemným fiskálním konsolidačním opatřením. Samotný fiskálně-strukturální plán totiž neobsahuje žádný kvantifikovaný soubor opatření, který by ukázal, odkud toto zlepšení poplyne.

Přitom tempo růstu čistých výdajů se mělo každý rok snižovat z 5,4 procenta v roce 2027 (tušíme, že v realitě bude překonán) až na 2,2 procenta v roce 2030. Konsolidace by se měla odehrát primárně u běžných, tedy neinvestičních, výdajů a také na příjmové straně. Dosud jmenovaná opatření jako digitalizace finanční správy, boj proti šedé ekonomice, lepší výběr daní a efektivnější státní správa jsou sice chvályhodná, ale sotva budou stačit. Navíc ani u nich neznáme časový náběh a rozpočtový výnos ani jeho kumulaci v čase.

Když čísla v tabulce končí současností

Třeba taková tabulka diskrečních příjmových opatření (tedy opatření na základě rozhodnutí vlády, případně zakotvená v legislativě, například zvýšení daní) vůbec není protažena do období tvrdé konsolidace, tedy let 2028–2030. Naproti tomu cílová salda jsou pro celé období vyčíslena na desetinu procentního bodu HDP. Fiskální aritmetika je tedy přesná na straně slibovaného výsledku, ale skoupá na detaily, jak konkrétně jej vláda „doručí“.

Není pravda, že vláda žádná opatření nemá, ale zatím nelze sestavit jakékoli kvantifikované propojení mezi jednotlivými opatřeními a plánovanými strukturálními saldy v jednotlivých letech.

Je jasné, proč – je to těžké politikum, protože balíček bude bolet. Národní rozpočtová rada 3. září upozornila, jak moc je zapotřebí jen v roce 2028 meziročně zvednout příjmy a omezit výdaje, aby bylo dosaženo slibovaného zlepšení salda: o celých 130–140 miliard korun. A řekněme si, že během jediného roku zlepšit saldo zhruba o 1,5 procentního bodu HDP je výkon hodný Miroslava Kalouska.

Bavíme se tady o masivní fiskální operaci, jejíž rozsah vyžaduje předem definovaná rozhodnutí. Ta přitom musejí jít daleko nad rámec toho, co lze realisticky očekávat od lepšího výběru daní a veřejné správy sebevíc zefektivněné digitalizací.

A ve volebním roce 2029 by se do toho muselo říznout znovu, o dalších přibližně 40 miliard (!). Konsolidace prováděná těsně před volbami má povahu asymetrické politické ekonomie: její náklady jsou okamžité a koncentrované, zatímco přínos v podobě nižšího dluhu, úroků a získaného fiskálního prostoru je rozprostřený do budoucna a nastává později. Čím větší část korekce se odloží do let 2028 a 2029, tím více roste pravděpodobnost, že se plánovaná trajektorie střetne s politickou realitou.

Není proto divu, že Národní rozpočtová rada ústy svého šéfa Mojmíra Hampla výslovně označuje dráhu snižování celkového schodku za nedůvěryhodnou. Je to poněkud nediplomatická formulace, a tak se to paní ministryně financí Aleny Schillerové dotklo. Hampla dokonce obvinila, že téma politizuje.

Zahraniční benchmark však jasně ukazuje, jak by opačný, technokratický přístup mohl vypadat. Mezinárodní měnový fond letos České republice pro období 2027–2030 doporučil přibližně půl procentního bodu HDP konsolidace ročně. Současně předložil orientační „meníčko“, jak by taková opatření měla vypadat:

Nemusíme s těmito návrhy politicky souhlasit. Spárování očekávaného výnosu s konkrétním opatřením ale má tu analytickou výhodu, že se budeme přít o něco, co má rozdílné daňové výnosy či výdajové úspory, a stavět proti nim dopady na skupiny poplatníků a také politické náklady.

Je naprosto legitimní chránit investice. Fiskálně-strukturální plán počítá s národně financovanými veřejnými investicemi kolem čtyř procent HDP a sám používá nižší fiskální multiplikátor kolem 0,7 (což znamená, že každá koruna investovaná státem zvýší HDP o 70 haléřů). Důvodem je právě to, že konsolidaci předpokládá hlavně v neinvestičních výdajích a příjmech.

To je rozumná konstrukce, tak to v zásadě má být. Jenže když chceme chránit kapitálové výdaje, musíme o to precizněji určit, které běžné výdaje porostou pomaleji než ekonomika, které sociální dávky budou cílenější na užší okruh doopravdy potřebných, jaký bude osud daňových výjimek a kolik peněz realisticky může vynést onen avizovaný efektivnější výběr daní. Bez toho jde jen o hezká slova a chvályhodné záměry. Slovy Američanů, kteří se s tím moc nepářou: „Nice words without money is bullshit.“

Kde stojí konsolidační most?

Nejde o okamžité plošné škrty nebo zvyšování daní. Jde o požadavek na časovou konzistenci. Pokud má být strukturální deficit v letech 2027–2030 snížen o jeden a půl procentního bodu HDP a primární strukturální saldo zlepšeno o 1,9 bodu, měla by veřejnost ještě před sestavováním rozpočtu na rok 2028 znát aspoň rámcový „konsolidační most“: kolik má přinést omezení dynamiky výdajů, kolik vyšší efektivita a kolik výdajové audity jednotlivých kapitol. O kolik bude lepší výběr daní a co přinesou případná legislativní opatření na příjmové straně? U každé položky by měla být uvedena hrubá i čistá fiskální úspora, rok náběhu a hlavní riziko realizace.

Fiskálně-strukturální plán nasadil laťku konsolidace hodně vysoko a načasoval její zdolávání přesně do období, kdy bude jeho dosažení politicky nejnákladnější – před parlamentní volby. Zároveň nemá „rozbetlovaná“ opatření na výdajové a příjmové straně, jak cílů dosáhne.

Uvidíme, zda tato koaliční vláda rozhodne ve prospěch konsolidace, anebo ji odloží, protože se podívá na volební kalendář. Zadarmo to každopádně nebude.

Česká republika má poměrně značný „ratingový polštář“. To znamená, že její dluh je stále hodnocený jako vysoce spolehlivý. Na poměry země s dvouáčkovým (třetím nejvyšším) ratingem bude zadlužení kolem 46–47 procent HDP až do roku 2030 stále poměrně nízké. Jenže ratingové agentury neposuzují pouze výši dluhu, ale také schopnost vlády naplňovat vlastní střednědobé plány. Pokud budou cíle pro roky 2028–2030 opakovaně odsouvány a nebudou doplněny věrohodně kvantifikovanými opatřeními, začne se měnit pohled nikoli jen na deficit, ale na celkové hodnocení kvality rozpočtové politiky.

A ještě jedna důležitá věc, na kterou je potřeba nezapomínat: trh zpravidla reaguje dříve než ratingová agentura. Ztratí-li víru, peníze zdraží klidně ze dne na den.

Miroslav Zámečník je ekonom, konzultant a publicista. Je hlavním poradcem České bankovní asociace. V minulosti byl například předsedou dozorčí rady Českých aerolinií a členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Také vedl Centrum pro ekonomickou analýzu v kanceláři prezidenta Václava Havla a byl zástupcem České republiky ve Světové bance.