Mohou auta do centra, nebo ne? Je parkování u divadla záruka svobody pohybu, nebo důkazem zpátečnictví? Komu patří ulice? Nekonečné debaty mohou vést až ke klausovským absurditám jako dělení řízků na levicové a pravicové podle masa v trojobalu. V diskuzích se běžně setkáte s názory, že omezování aut a parkování v ulicích je bolševicko-cykloteroristicko-levicové, zato možnost přijet do centra a zaparkovat tam je pravicové.
Já sám rozhodně nefandím hnutí „auta do města nepatří“, naopak, ale v otázce dostupného parkování je třeba udělat jasno. Parkování není nárok, ale ryze soukromý ekonomický statek a tak by měl být také zpoplatněn. Vysvětlím.
Zjednodušené dělení výrobků a služeb neboli ekonomických statků je na veřejné a soukromé. Statek veřejný, například osvětlení v parku, je takzvaně nerivalitní a je nevylučitelný ze spotřeby – náklady na oprávněné užití jako kontrola poplatku, daní nebo trvalého bydliště v ulici by byly u každé lampy astronomicky vysoké, takže se nevyplatí.
Proto dává smysl, je-li takový statek poskytován veřejným sektorem a slouží všem. Protikladem statku veřejného je statek soukromý, například půllitr piva – ten je rivalitní a zároveň je vylučitelný ze spotřeby. Parkování je sice prezentováno jako statek veřejný, ale má jednoznačně charakteristické znaky statku soukromého. Přeneseně: Parkovací místo u Národního divadla není pouliční lampa, ale půllitr piva.
Proto nedává smysl, aby jej kdokoliv poskytoval netržně, ani stát, ani město. Parkovací místo ve veřejném prostoru zabírá dle normy zhruba 12,5 metrů čtverečních. Ty přece mají svou cenu, zejména v centrech měst, kde převyšuje poptávka nabídku, nedává parkování „zadarmo“ nebo „za symbolické parkovné“ smysl. Vede jen k neefektivitám. Nedostane se na osoby s vysokou preferencí, protože na místech parkují osoby, které si „do centra dojedou, když je to tak levné“.
Hezký příklad jsem zažil minulý týden v rodných Českých Budějovicích – dříve bylo na náměstí téměř nemožné zaparkovat, ale já jsem teď ve všední den narazil na plno volných míst. Důvod? Parkování na náměstí je pro jednu SPZ omezeno maximálně na dvě hodiny denně, za které jsem platil 170 korun. O pár set metrů dál je to za zlomek ceny.
Pěkně je rozdíl v uvažování vidět na parkování u supermarketů nebo v obchodních centrech ve velkých městech – obchodníci pro své klienty logicky vybudovali parkování zdarma, ale časem si kvůli vysoké poptávce po veřejném prostoru uvědomili, kolik jim plocha parkoviště váže nevyužitých peněz. Proto investují do závor, parkování zpoplatňují, motivují lidi k nákupům na parkování „zdarma“, nabízí speciální režim parkování v noci, aby zvýšili výnos z drahé plochy, když je zavřeno.
Naproti tomu politik nebo úředník podobný rozhodovací proces není nucen absolvovat. Je mu to jedno. Proč? Jak upozornil ekonom Milton Friedman, každá veřejná instituce disponující rozpočtem nebo spravovaným majetkem je náchylná k neefektivitě. Nerozhoduje za vlastní peníze pro svůj užitek, ale o cizích penězích pro cizí lidi.
Proto je cenová dostupnost parkování takovou chimérou. Pro politika je jednodušší zachovat stávající stav, než se snažit voličům vysvětlovat, že zdražení parkování je správné a efektivní, případně zkoumat, jak to udělat. Nástroje by k tomu určitě byly – privatizace a pronájmy parkovacích míst, flexibilní řízení nabídky, aukce parkovacích povolení nebo dynamické ceny parkování navázané na mýtné brány na okraji města.
Nejsem expert na urbanismus, ale pokud by se mě jako ekonoma někdo ptal na otázku, zda je levné a všude dostupné parkování v centrech měst levicové, nebo pravicové, odpověď je jasná. Drahá auta nervózních řidičů spěchajících na důležitá jednání, která křižují kolem levných (a proto obsazených) parkovacích míst v centru Prahy, jsou toho důkazem. Z toho plyne i poučení pro Twitter: Když se přete s někým, koho ideově nesnášíte, a nedáváte chvilku pozor, můžete se objevit v pozici, na které byste asi stát neměl. Proklatě vlevo.
Autor je ekonom, působí v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA), je členem Národní ekonomické rady vlády ČR.
