Tak nám včera začala zase fungovat řemesla. Nic proti, samozřejmě. Každý z nás chtěl jistě využít služeb cizeléra, kovotepce nebo medailéra, a oni se také musejí něčím živit.
Jen mě hned napadla ta písnička od Wericha: „Ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělají moc… A slunce dost a dost, pro staré, pro děti, a děti pro radost a radost pro děti. A budem společně svět a mír milovat, a budem společně pro ten svět pracovat, když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady.“ Akorát že tamto byla padesátá léta.
Pravda, v podstatě spálená země jako po válce, akorát bez neporušené infrastruktury, tu bude teď nejspíš taky. Spousta lidí bez práce, jeden ideolog v čele, dohled a vedení z východu, zavřené hranice, chudá ekonomika. A směr tam, kde všichni všechno máme mít dohromady a nikdo nic, z davu se nevyčnívá, snažit se je zbytečné a vrchnost direktivně říká, co se má a nesmí. Asi taky ve smyslu té stejné písničky: „My všichni budem na tom lépe, když dáte rady nám a my vám dáme své rady, když všichni všechno všechněm dáme, tak budou všichni lidi všechno mít dohromady.“ Akorát že tamto byla pohádka. Tady je krutá realita.
