Bankovní sektor čekají změny. Jsme na konci etapy, v níž menší banky udávaly směr celé branži.
Odchod z tuzemské bankovní scény před několika dny oznámila Zuno Bank. Jedna z několika finančních institucí, které se na trhu objevily přibližně před pěti lety a přinesly do stojatých bankovních vod větší konkurenci. Jásot nás, klientů, však trval kratší dobu, než si tyto „malé“ banky představovaly. A dnes se můžeme ptát, zda tyto menší finanční domy nejsou či nebudou oběťmi vlastní strategie. Ta přitom byla před pěti lety celkem logická a zdálo se, že by mohla vyjít. V první fázi se banky musely dostat ke klientům – a jak jinak to udělat než nabídkou vysokého úročení vkladů a odstraněním co největšího množství poplatků. Ziskovost tohoto byznys modelu nebyla z počátku prioritou. Počítalo se, že přijde časem s tím, jak banky rozjedou úvěrování, porostou a budou více využívat úspor z rozsahu.
Nikdo samozřejmě v té době nepočítal s tím, že v roce 2016 budeme žít v prostředí nulových až záporných úrokových sazeb. Ani s tím, že oživení evropské ekonomiky stejně jako úvěrového trhu bude výrazně pomalejší, než bývalo v obdobích po ekonomické recesi obvyklé. Ale je to dnešní realita a banky malé i velké na ni musejí reagovat. Zvláště proto, že změna k lepšímu zřejmě hned tak nepřijde.
Pro velké banky je největším úkolem najít správnou rovnováhu mezi nutností bránit tržní podíl a potřebou dosahovat adekvátní rentability kapitálu. Malé banky jsou v obtížnější situaci. Minimálně některé z nich zatím nedosahují takové ziskovosti, která by pokryla náklady kapitálu, a je především otázkou, jak dlouho jsou akcionáři schopni a ochotni takový vývoj hospodaření akceptovat.
V Zuno už to „zabalili“, i když jedním dechem je třeba říci, že Zuno přece jen z množiny takzvaných malých bank vybočovala. U ostatních je situace různorodá. Upřímně, o malých bankách jako ucelené skupině vlastně již ani nelze hovořit. Obecně jsem nicméně přesvědčený, že další změny i u nich musí přijít.
Jednou cestou je snaha se na dostatečnou ziskovost dostat „přirozenou“ cestou, což ovšem v současných tržních podmínkách nutně musí znamenat další přiblížení byznys modelu malých bank tomu, co vidíme u bank velkých (tradičních). Cestou druhou je další konsolidace sektoru.
Český bankovní sektor si stále uchovává pozici stabilního pilíře v rámci Evropy. Nemusí řešit problémy jako v Německu (podprůměrná kapitálová vybavenost některých bank) nebo v Itálii (špatné úvěry a nízká kapitálová přiměřenost). Neznamená to však, že v sektoru nedojde k dalším změnám, ba naopak. Nemyslím si, že jsme dospěli ke konci éry nových bank, nicméně jsme pravděpodobně na konci etapy, v níž tyto banky udávaly směr celému sektoru. Změny na trhu jsou (zvláště v segmentu menších finančních ústavů) dle mého nevyhnutelné. Z pohledu klienta to znamená jediné. Dnes se při výběru banky rozhoduje podle kritérií, jako je výhodnost produktů, šíře nabídky, dostupnost poboček či kvalita internetového bankovnictví. Napříště by do svých úvah měl započítat i pravděpodobnost, s jakou bude muset banku či podmínky, které u své banky má, měnit kvůli jejímu prodeji, zániku či sloučení s jinou bankou.
Autor je hlavním investičním stratégem společnosti Cyrrus
