Nepamatuji si, že by nás tady někdo napadal tak jako teď, říká zástupce Němců v Česku

Hákové kříže namalované ve středu na oknech kanceláře Svazu Němců v Chebu, nenávistné projevy některých českých politiků vůči účastníkům víkendového sjezdu sudetských Němců v Brně. Jak to spolu souvisí? 

Martin Dzingel se celý život pohybuje v česko-německém prostředí a šestadvacet let zastupuje německé spolky v Česku. Přesto říká, že něco podobného jako v posledních dnech nezažil: nadávky, strach části členů jet do Brna i národnostně laděný útok v Chebu.

Co je podle vás příčinou současného napětí kolem Sudetoněmeckého dne, které vygradovalo i napadením kanceláře spolku Němců v Chebu? Je to i důsledek toho, jak se k tématu postavila česká vláda a vládní strany?

Příčina je jednoznačně v tom, že se v Česku má konat Sudetoněmecký den. To celou situaci vyvolalo. Vláda ale podle mě svým přístupem antiněmecké nálady a negativní reakce ještě posílila. To je zřejmé.

Obecně platí, že pokud se vláda v jakékoliv zemi k nějaké situaci postaví kladně nebo záporně, zásadně tím ovlivňuje veřejné mínění. Veřejnost je ovlivňována oficiální politikou státu. Z toho musíme vycházet.

Zaznamenali jste v posledních dnech konkrétní hrozby nebo vyhrocené reakce vůči Němcům žijícím v Česku?

Ano. Volali nám ze svazu z různých míst, z Trutnova, Liberce nebo Jablonce, a říkali, že se jim lidé znovu posmívají nebo na ně pokřikují.

Nebyla to agresivní fyzická napadení, spíš poznámky typu: „Náckové, už jste zase tady,“ nebo „Už se nám tady zase srocujete“. Zaznamenali jsme toho dost. Někteří lidé kvůli tomu říkali, že do Brna možná vůbec nepojedou. Právě proto jsme jako Shromáždění německých spolků v České republice vydali prohlášení s naše členy vyzvali, aby se nebáli do Brna jet.

Útok v Chebu je ale první skutečný útok v pravém slova smyslu. Do té doby šlo spíš o slovní narážky nebo „legrácky“ v uvozovkách.

Nebyla naopak v posledních letech atmosféra vůči Němcům, ať už těm, co tu zůstali, nebo těm odsunutým, lepší než dřív? I díky tomu přece vznikl podle organizátorů prostor, aby se tu vůbec Sudetoněmecký den mohl konat.

Myslel jsem si to. Jsem šestadvacet let jednatelem Shromáždění německých spolků v ČR a celý život se pohybuji v česko-německém prostředí. To, co se stalo s hákovým křížem v Chebu, nebo podobné výpady v souvislosti se Sudetoněmeckým dnem, jsem za celou dobu nezažil.

Nikdy se nám nestalo, že by někdo takto napadl německou menšinu. Ani za bývalého režimu si nepamatuji, že by nám někdo nadával do hitlerovců nebo podobně. Proto z toho mám špatný pocit. Je to poprvé, co si něco takového stalo, a je to samozřejmě v souvislosti se současnou debatou.

Proč se někteří Češi bojí sjezdu sudetských Němců? Jsou to nacionalistické stereotypy, strach z minulosti, nebo dokonce xenofobie?

Myslím, že závažným důvodem je skutečnost, že antiněmecký element je v české společnosti přítomný velmi dlouho. Dá se říct už od bitvy na Bílé hoře. Od té doby má česká společnost zafixováno, že byla němectvím nějakým způsobem utlačována, ohrožována nebo znevýhodňována. Proto je ten problém stále tak hluboký.

Další věc je, že žádná vláda po roce 1989 se souvisle a kontinuálně nesnažila česko-německý problém opravdu řešit. Byly samozřejmě důležité momenty, omluva Václava Havla sudetským Němcům, česko-německá deklarace nebo cesta Petra Nečase do Německa, ale nikdy nešlo o systematickou osvětu podobnou tomu, co známe z Německa při vyrovnávání se se zločiny nacismu.

Právě v tom by stát mohl sehrát pozitivní roli. Důležitá je systematická osvěta. Kdyby vláda řekla, že je potřeba se s minulostí vyrovnat, zohlednit historické pohledy a tématu se dlouhodobě věnovat, mělo by to význam. To se ale nikdy nestalo.

Nestalo se to také kvůli tomu, že politici prostě vědí, že podobné téma lze využít nebo zneužít? Miloš Zeman to udělal před třinácti lety v prezidentské kampani, dnes téma otevírá Tomio Okamura. Dokud to bude fungovat, budou se k tomu někteří politici vracet, ne?

U prezidentské volby jsem ještě chápal, že se někdo snažil sudetoněmeckou kartu využít ve svůj prospěch. V tomto případě si ale nemyslím, že by SPD tímto tématem výrazně rozšířila své voličstvo. Spíš oslovuje své stávající voliče, kteří proti tomu vystupují stejně jako její předseda.

Proto mi to připadá spíš jako jitření starých ran. Dává to prostor radikalismu a může to vést až k tomu, že někdo začne na vitríny našich spolků malovat hákové kříže. V tom je to podle mě jiné než v kampani, kde bylo zřejmé, proč se to dělá. Tady je to hlavně smutné. Nemyslím si, že je to dlouhodobě udržitelné téma.

Jak si vysvětlujete posun v názoru premiéra Andreje Babiše, který je sám potomkem karpatských Němců? Při setkání s bavorským premiérem Söderem letos v únoru tvrdil, že sudetoněmecký sjezd nebude vláda řešit, teď se proti akci najednou aktivně staví. 

Premiér Babiš se posunul poté, co zjistil, jak téma rezonuje ve společnosti. Když Tomio Okamura téma rozehrál a přidaly se Benešovy dekrety, otázka vracení majetku a emoce lidí, kteří válku ještě zažili, dostalo to úplně jiný rozměr.

Najednou už nešlo jen o víkendové setkání sudetských Němců v Brně. Psychologicky se otevřela celá sudetoněmecká otázka, dekrety a poválečná minulost. A málokdo přitom ví, co Sudetoněmecký den ve skutečnosti je.

Co tedy Sudetoněmecký den je?

Je to v zásadě rodinné víkendové setkání, často starších lidí. Setkají se, jdou na mši, na koncert, účastní se kulturního programu. Dá se říct, že je to kulturní festival.

Tím byste vyvracel obavy, že do Brna přijíždí nějaké neonacistické sdružení?

Ano, ale lidé to často nevědí. Do tématu se promítá poválečný předsudkový a psychologický problém České republiky, vyhnání Němců a Benešovy dekrety. Pro část lidí je to spojené s pocitem, že pokud se tohoto tématu někdo dotkne, ohrozí to celistvost národa nebo výsledky toho, co se po roce 1918 a po válce stalo.

Proč je podle vás důležité, aby se Sudetoněmecký den konal právě v Česku? 

Důležité je to kvůli smíření a setkání. Mohlo by to přispět k tomu, aby si česká společnost postupně zvykala, že se s minulostí vyrovnáváme.

Problém je, že lidé, kteří proti tomu vystupují, včetně velké části poslanců, Sudetoněmecký den nevidí jako obyčejné setkání. Bavili jsme se s poslanci a oni ho vnímají jako možnou hrozbu, jako otevření sudetoněmecké otázky. Je to psychologický problém. Téma se přenese do úplně jiné roviny a přestane jít jen o konkrétní akci.

Čekal jste po tolika letech od odsunu tak silnou reakci? Naposledy téma výrazně rezonovalo před třinácti lety při prezidentské volbě.

Nečekal. Věděli jsme, že na Pouti smíření z Pohořelic se každý rok objeví skupina lidí, která proti tomu protestuje. Říkali jsme si, že tentokrát to může být ve větší míře. Ale nikdo podle mě nečekal, že vznikne usnesení v parlamentu a že to dostane takové rozměry. Myslím, že to nečekali organizátoři Meeting Brno, sudetští Němci ani my.

Podcenili organizátoři reakce některých lidí v Česku?

Myslím, že reakce byly podceněny. Bylo by lepší společnost na takovou akci víc připravit. Na druhé straně se dá říct: kdy jindy než teď? Je to těžká otázka.

Vy se dnes cítíte spíš jako český, nebo sudetský Němec?

Pojem sudetský Němec byl zaveden v 19. století, aby se Němci
žijící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nějakým způsobem odlišili, takže to
byl trochu umělý pojem. My, zůstavší Němci, jak se také někdy nazýváme, se
nemusíme nijak odlišovat, protože jsme jednoduše Němci žijící v České
republice. Žijeme tu už 800 let.

Jste v kontaktu s někdejšími sudetskými Němci, kteří dnes žijí v Německu?

Samozřejmě, jsou součástí naší rodiny, jsou to často naši
příbuzní. Máme kontakty jak s jednotlivci, tak se sudetoněmeckým krajanským
sdružením. Spolupracujeme jak na regionální úrovni, tak na úrovni vedení.

Odlišujete se nějak v cílech, proč se vlastně sdružujete?

Ano, vliv má jistě to, že my jsme zůstali žít v Česku. Realizujeme proto své cíle jako německá menšina. Naším velkým cílem je péče o němčinu jako jazyk tady v Česku, což není jednoduché, protože jako menšina naší velikosti nedosáhneme na menšinové školství. Jazyk je přitom jeden z hlavních prostředků naší identity. Sudetští Němci mají také své projekty, ale nejsou národnostní menšinou v tom státě, kde žijí, takže je například otázka výuky jazyka netrápí.

Narodil jste se v Jeseníkách v německé sociálnědemokratické rodině. Proč vaši předci mohli v Česku zůstat a nešli do odsunu?

Máme obecně tři skupiny Němců, kteří zde mohli po válce zůstat. První skupinou byla takzvaná nepostradatelná pracovní síla. V řadě obcí musel setrvat alespoň někdo, aby zaučil ty nově příchozí. Druhou skupinou byli antifašisté, kteří prokazatelně byli v odboji proti nacismu. Tam spadali i sociální demokraté, kteří byli hitlerovským režimem pronásledováni. To je případ mé rodiny. Můj praděda byl jako sociální demokrat vyhozen z práce, protože se nechtěl vzdát svého přesvědčení. Třetí skupinou byla smíšená manželství.

Jaký byl osud přímo vaší rodiny tady v Československu? Byla nějakým způsobem diskriminována?

Bezprostředně po válce to byly tragické chvíle jak pro Němce, kteří byli následně odsunuti, tak i pro Němce, kteří zůstali. Nežilo se nám tu nijak dobře. Ještě máme například dodnes doma na památku bílou pásku s písmenem N, kterou museli po válce nosit všichni Němci. Paradoxně i mí předci, kteří byli antifašisté. Zpočátku se nesmělo vůbec hovořit na veřejnosti německy. Němci se dál nemohli vzdělávat ve svém rodném jazyce. Ta nenávist vůči Němcům byla patrná. Nějakým způsobem to můžeme pochopit, protože válka a nacismus způsobily českému národu tragické věci.

Setkal jste se s takovými reakcemi, které dnes vidíme v části české společnosti, už dříve, třeba v dětství?

Ano. Vyrůstal jsem ještě za bývalého režimu a pamatuju si řadu drobných narážek. Jednou mi například ředitel dal facku, protože jsem údajně jako Němec sabotoval závod v běhu. Byl to školní závod a já jsem šel pomaleji s kamarádem, který byl obéznější. Když jsme došli do cíle, dostal jsem ránu s tím, že to jako Němec sabotuju.

Pamatuju si také, že mě učitel zeměpisu vyvolal a říkal, že když jsem z německé rodiny, mám ukázat, jak ruská armáda osvobodila Evropu. Byly to takové drobnosti, které si člověk z dětství pamatuje. Neublížilo mi to tak, že bych z toho měl trauma, ale v paměti to zůstalo.

Pokoušeli jste se po revoluci dosáhnout nějakého odškodnění za nepříjemnosti, kterým německá menšina čelila za komunismu?

Po válce došlo nejen ke konfiskaci majetku Němců. Všichni Němci museli odevzdávat 20 procent ze svého platu do takzvaného fondu na obnovu republiky, což mělo za následek, že důchody těchto lidí se o tuto částku snížily. Dále nebyly po válce uznávány vysokoškolské tituly z německých vysokých škol. Tito lidé pak často museli pracovat pouze jako pomocná síla. Nic z toho dodnes nebylo narovnáno, ačkoli jsme se o to pokoušeli.

„Když jsme došli do cíle, dostal jsem ránu s tím, že to jako Němec sabotuju.“ | Zdroj: Jan Mihaliček

Jak se česká vláda o své Němce dnes stará? Dodnes existují některé obce, například Měděnec v Krušných horách, kde Němci tvoří až čtvrtinu obyvatel…

Já bych začal u komunální politiky, tam se to velice zlepšilo. Když dnes přijedu na kulturní akci německé menšiny do nějaké obce, tak je úplně běžné, že je tam přítomen pan starosta, který celou akci zahájí, nebo dokonce i hejtman. Na ty větší akce často chodí i poslanci či členové vlády. Politická reprezentace k tomu určitě přistupuje smířlivěji a přátelštěji než dříve.

Ve vašem shromáždění nesdružujete jen potomky Němců, kteří tu staletí žili, ale i ty Němce, kteří do Česka přicházeli v posledních 30 letech. Co je sem táhne? Jsou to pracovní příležitosti?

I podle sčítání lidu počet Němců, kteří zde pracují a žijí, v posledních letech stále narůstá. Je to dáno historickými svazky Čechů a Němců, jsme sousedé. A někteří nově příchozí zde dokonce měli předky. Často jsou to mladí lidé. Znám případy, kdy si tito lidé koupili dům po svém dědovi, který mu byl po válce zkonfiskován. Není jich mnoho, ale i tito potomci přicházejí.