První animovaný snímek stvořený pomocí olejomaleb, S láskou Vincent, se z osobního odvážného projektu polsko-britského animátorského páru Doroty Kobielové a Hugha Welchmana změnil v unikátní senzaci sbírající sošky, včetně Evropské filmové ceny. Snímek nominovaný na Zlatý glóbus i na Oscara můžete v českých kinech obdivovat od 25. ledna.
Jak se tak originální projekt zrodil?
Začala ho Dorota. Než se dala k filmu, byla malířkou a protože jí malování chybělo, chtěla své dvě vášně zkombinovat. Zažádala si tedy v Polsku o grant na krátký film, v němž by oživila obrazy Vincenta van Gogha i jeho příběh. Mělo jít o sedmiminutové dílo, které by sama namalovala. Pak ale potkala mě, zamilovali jsme se do sebe a já jí přesvědčil, aby místo svého filmu pracovala na tom mém. Se slibem, že pak jí s Vincentem pomůžu.
A z krátkého filmu se stal celovečerní.
Příběh Van Gogha je objemný a jeho popularita také. Jednou jsem v Londýně stál přes tři hodiny frontu, jen abych viděl jeho dopisy! Proto jsem Dorotě navrhl vytvořit celovečerák. Nejdřív jí to připadalo šílené. Kdybychom ho chtěli namalovat sami, trvalo by nám to desetiletí. Ale pak jsme začali přemýšlet a testovat, jak by se to dalo fyzicky udělat.
Můžete ten proces vzniku „malovaného“ filmu popsat?
Museli jsme vytvořit celou novou infrastrukturu i tým animátorů, které jsme naučili olejomalbu, takový typ animátorů tehdy nebyl. Před zeleným plátnem jsme natočili herce, rychlostí dvanáct záběrů za sekundu, a tím vytvořili vzor pro malíře. Ti pak museli pro každou sekundu filmu namalovat dvanáct obrazů ve stylu Van Gogha. První obraz zabral asi čtyři hodiny. Ten se pak vyfotil, poté přemalovali ty části, které se hýbaly, udělali další fotku, a tak dále. Nikdy předtím jsem tenhle styl neviděl a to mám doma Oscara za animovaný film (krátký Péťa a vlk – pozn. red.).
Do té doby jsem se deset let věnoval loutkové animaci, která se považuje za nejpomalejší, jeden animátor za den zvládne asi dvě vteřiny. U tohoto filmu byl průměr třetina sekundy na animátora a den. U nejtěžšího záběru, hned toho úvodního, v němž z hvězdné noci sjedeme do městečka, zabrala jedna sekunda dva týdny a to ho maloval jeden z našich nejlepších animátorů. Ale stálo to za to, protože ten záběr nastoluje atmosféru celého filmu.
Jak těžké bylo zajistit, aby každý z animátorů měl podobný vangoghovský styl?
Na jednu stranu nás stresovalo, že jsme museli každého animátora vyučit od začátku, na druhou stranu se nám to hodilo právě proto, že jsme je mohli vytrénovat jednotně. Každý absolvoval minimálně 100 hodin malování ve stylu Van Gogha a 100 hodin animace. A lidi se specializovali. Někdo maloval doktora Gacheta, někdo krajiny. Ale je pravda, že jsme na tu jednotnost museli dávat pozor, animátoři pracovali ve třech studiích a ve dvou zemích.
Hlavní studio leželo v Gdaňsku, tam najednou působilo i 67 lidí. Ve Vratislavi jsme měli deset lidí, v Aténách sedmnáct. Nakonec museli všichni malovat Armanda, který ve filmu pátrá po Vincentově osudu a vystupuje tam nejvíc. Jeho žlutý kabát malíři pak už nenáviděli, špatně se na něm totiž zachycuje světlo.
Jak náročné byly předcházející fáze projektu?
Na scénáři jsme pracovali asi tři roky. Natáčení s herci bylo rychlé, to s Douglasem Boothem v roli Armanda trvalo dva týdny, většinu ostatních herců jsme měli k dispozici jen na pár dní, Chrise O’Dowda a Aidana Turnera dokonce jen na půl dne! Před natáčením jsme ovšem museli všechno pečlivě naplánovat, promyslet, jak co natočíme a jak to pak zase přetransformujeme na plátno. Vincentovy obrazy se příliš nezabývají zákony fyziky nebo biologie.
Celý film jsme předtvořili v počítači, se storyboardy namluvenými mnou a Dorotou. Akorát se ukázalo, že mluvíme mnohem rychleji než herci. Po natáčení celý film neměl 80 minut, jak jsme si mysleli, ale 110 minut. Museli jsme tedy zkracovat, mohli jsme si dovolit jen 90minutou stopáž.
Obsazení je poměrně hvězdné. Bylo těžké herce přemluvit?
Ani ne. Těžké bylo najít peníze. Jakmile jsme je měli, herce se sháněli docela jednoduše. Líbil se jim scénář, jejich role a hodně je zajímal náš proces.
To ani sláva Van Gogha nepomohla k financování?
I když se i producentům líbil scénář a věděli, jak je Van Gogh populární, nelíbilo se jim, že se chceme pustit do něčeho, co ještě nikdo nezkusil. Finančníci chtějí, aby váš film vypadal přesně jako jiný film, který už uspěl. Je to riskantní obor, své peníze si vydělá zpátky jen asi 15 % producentů. Málokdo nám věřil, že ten film namalujeme za dva roky. Mysleli si, že nám bude trvat deset let. My ho ale opravdu za dva roky namalovali. Tato forma animace je sice velmi pomalá, ale také dost předvídatelná. Dohromady zabral S láskou Vincent šest let kvůli práci na scénáři, trénování malířů a shánění peněz.
Jak se film vašim odvážným producentům vyplatil? Má kromě kritického i komerční úspěch?
Vede si docela dobře, v kinech po světě utržil přes 28 milionů dolarů a to se stále hraje.
Takže určujete trend?
Doufám! Rád bych, aby po nás lidi chtěli další malované filmy.
