Stane-li se Vltavská filharmonie národním symbolem, bude to splněný sen, říká její autor | E15.cz

Stane-li se Vltavská filharmonie národním symbolem, bude to splněný sen, říká její autor

Lucie Staňková

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
0

Na podzim přijel Bjarke Ingels se svým týmem do Prahy, aby si prohlédl místo, kde má filharmonie stát. „To byla chvíle, kdy jsme si uvědomili, že to bude náročný projekt,“ říká dánský architekt a zakladatel studia BIG Bjarke Ingels, který je spoluautorem vítězného návrhu Vltavské filharmonie. Koncertní budova s hlavním sálem pro 1800 posluchačů našla inspiraci ve Smetanově symfonické básni i borové šišce.

Váš ateliér se do soutěže přihlásil sám. Co bylo impulsem k tomu, že jste zaslali své portfolio?

Je to velmi jednoduché. Máte tu město tak unikátní, jako je Praha, s parcelou u řeky hned vedle části města zapsaného na seznamu světového dědictví UNESCO určenou pro filharmonický koncertní sál. Taková příležitost se naskytne jednou v životě. Vůbec jsme nepochybovali o tom, že se přihlásíme. Diskuze o umístění filharmonie tady ve městě se vede už desítky let a my jsme to stále jedním okem sledovali.

Co jste si pomyslel, když jste poprvé stanul na místě, kde má filharmonie stát?

To byla chvíle, kdy jsme si uvědomili, že to bude náročný projekt. Všechno, co se tady pojí a dělá to místo obtížným, je ale zároveň to, co ho dělá potenciálně velmi zajímavým. Právě filharmonie může být řešením tohoto složitého prostoru. Máte tu magistrálu, regionální vlaky, metro, tramvaj. Všechny tyto věci dělají parcelu obtížnou, ale zároveň ji dělají velice dostupnou. A nesmíme zapomenout na řeku. Pokud to dokážeme vyřešit hezky, tak se to může stát velmi přístupným a příjemným místem nejen pro Pražany, ale i pro ostatní návštěvníky.

Prahu čekají v příštích letech velké změny

Video se připravuje ...

Jak jste pracovali s tím, že na severní straně parcely bude v budoucnu nová čtvrť, ale vy ještě nevíte, jak bude vypadat?

Když se podíváte na územní studii tohoto brownfieldu, uvidíte, že počítá se zástavbou evropského typu, tedy městských bloků. Filharmonie zde v budoucnu vytvoří jakousi kapsu otevírající se vodě. V určitém smyslu je to velmi podobné souvislostem v okolí Rudolfina, které je také velice spojeno s řekou. Náměstí Jana Palacha by se dalo popsat jako jakýsi pro Prahu typický městský pokoj, který se otevírá řece. Něco podobného vytváříme také.

Zadání pro budovu obsahovalo několik bodů, které měla budova splňovat. Kromě toho, co bylo konkrétně pro vás důležité?

Významné kulturní instituce, jako je filharmonie, mohou působit odměřeným, a odstrašujícím dojmem. My jsme se snažili představit si filharmonii, která je otevřená pro všechny, zve lidi dovnitř a je co nejvíce zapojená do života ve městě. Za pár let až přijdete do Vltavské filharmonie, i když zatím nemáte vášeň pro klasickou hudbu, se budete cítit v pokušení objevovat a budete chtít do budovy vstoupit a možná vyjít nahoru po terasách budovy a nahlédnout do různorodých prostor. A možná se nakonec přistihnete s lístkem v ruce, jak sedíte v hledišti. Chtěli jsme také zachytit představu „od řeky po střechu“. To byla jakási mantra pro tu budovu. To je ten způsob, jakým filharmonie vyzývá k aktivitě, k výstupu od hladiny řeky až na vrchol budovy.

Postavit novou budovu, která zasáhne do tváře města, je vždy náročné. Bez podpory veřejnosti se to nemusí povést. Jak jste nad tím přemýšleli?

Když jsme si dělali rešerši, pochopili jsme důležitost kulturních institucí pro Prahu. A překvapilo nás zjištění, že o stavbě poslední budovy celostátního významu – tedy Národního divadla – bylo rozhodnuto na veřejném setkání, kde se Pražané rozhodli, že se spojí a poskytnout peníze, aby se mohlo divadlo postavit. Domnívám se, že i dnes by měly být kulturní instituce stavěny jako něco, co je určeno lidem a je pro lidi. Sama budova nemůže fungovat jen jako kulturní objekt v krajině, ale sama musí být její součástí, propojena s městem a stát se katalyzátorem pro budoucí rozvoj. Filharmonie může být předpokladem pro úspěch budoucího rozvoje v lokalitě.

Proč je vůbec důležité stavět v Praze filhamornii?

Praha má úžasný celosvětově známý festival Pražské jaro a České republika je domovem úžasných dirigentů. Je až překvapivě bláznivé, že Praha nemá důstojnou koncertní síň pro velké symfonické události. Dnes má dvě místa pro koncerty, jedno z nich je Rudolfinum, které je ale vhodné pouze pro malé akce, ale není tady dostatečně velký prostor, který by dokázal hudebně posloužit velkému orchestru. A druhý prostor je v Obecním době, ale to je multifunkční prostor, kam se sice vejde velký orchestr, ale ten prostor není akusticky určen symfonické hudbě. Je zde mnoho špatných míst, takže si kvalitu hudby neužijete, ať sedíte kdekoli. Praha si zaslouží vhodnou koncertní síň i z důvodu udržitelnosti. Když někdo chce dnes z Česka jet za výjimečným hudebním zážitkem, tak musí jet do Berlína, Hamburku nebo Kodaně. Ale v budoucnu budou moci lidé ze všech regionů v Česku přijet vlakem do Prahy, přijedou metrem nebo lodí na toto skvělé místo. Praha si koncertní sál zaslouží.

Mluvil jste o inspiraci symfonickou básní Vltava od Bedřicha Smetany. Jak se do budovy promítla?

Od chvíle, kdy byla filharmonie pojmenovaná po Vltavě, a my jsme měli první setkání, kde byla zmíněna tato ikonická symfonická skladba, která popisuje putování vody od svého zdroje v horách, skrze lesy, do českých údolí, až dosáhne města, jsme cítili, že by filharmonie měla toto ztělesňovat. Když přemýšlíte o Praze a pohybujete se po ní, je to spojení kopcovité topografie, Pražského hradu na vrcholu, svažujících se ulic, několika letohrádků v různých výhledech ve městě a samozřejmě řeky, která je v určitých částech přístupná. A my jsme chtěli do budovy přenést tuto cestu tím, že se na jedné straně dotkneme řeky a dojdeme až do vrcholků kopců, které představuje střecha. Budova je tedy ztělesněním celé cesty Vltavy z hor až do města.

Metaforicky, ale i ve skutečnosti.

Tohle je to, co by měla naše architektura ztělesňovat. Tento velmi racionální smysl pro půvab. Máte čtyři vrstvy, které jsou čelem do náměstí a k řece. Velké terasy se nahýbají tak, aby se dotýkaly země vždy dvěma protilehlými rohy, a to vytváří cestu, kterou šplháte výš a výš. A pokud bude pršet, voda bude téct dolů podél hran, což vytvoří zmenšeninu cesty Vltavy. Stejně tak, pokud bude sněžit, sníh zůstane na hranách teras ležet. Pracujeme s vodou v různých skupenstvích, stejně jako v symfonii bude součástí budovy. Smetanova Vltava byla vlastně klíčem k budově, právě tuto poezii jsme se snažili přeměnit v architekturu.

Navrhnout koncertní sál je jednou z nejtěžších úloh architekta. Můžete popsat, jak jste nad ním přemýšleli?

Sál především obsahuje hudbu a jsou v něm přítomni hudebníci, proto usilujete o dosažení co největší intimity s orchestrem, jednak vizuálně a samozřejmě akusticky. Základní myšlenkou byly překrývající se okvětní lístky, téměř jako borová šiška otočená naruby. Na okvětních lístcích sedí lidé, díky překrývání se střídají a vytvářejí kruhovou formu, přinášejí tak posluchače co nejblíž orchestru. To znamená, že můžeme do sálu umístit 1800 sedadel tak nejblíž orchestru, jak je to jen možné. A stejně tak jako venku je tu znázorněna cesta, i tady jsou schody, které propojují všechny ochozy. Rozlišujeme dva druhy sálů, klasické kukátkové a arény. Toto je variace na arénový typ, kam když vstoupíte, tak můžete projít skrze celé hlediště, což také podporuje pocit pobytu v krajině, byť uvnitř budovy.

Navrhnout tak komplexní budovu na tak komplikovaném místě je úkol pro velkou skupinu odborníků. Kolik lidí a z jakých oborů se na designu budovy podílelo?

Myslím, že se na tom podílelo nejméně padesát lidí. Spolupracovali s námi japonští akustici ze studia Nagata, dále italští dopravní konsultanti ze Systematiky a také místní dopravní experti z Prahy. Pracovali jsme s britskými inženýry z Buro Happold, pražskými architekty AED a také s Theatre projects, což jsou odborníci na design divadel. Projekt vytvářeli samozřejmě naši dánští architekti a venkovní design jsme konzultovali s americkými fasádními odborníky. Takže to je doslova kakofonie konzultantů, ale je to pochopitelné. Je to souběh mnoha dovedností, které se musí spojit v jednom holistickém designu.

Teď jste tady jako vítěz architektonické soutěže a je rok 2022. Pokud půjde všechno jak má, hotová budova bude veřejnosti otevřena v roce 2032. Jaký to je pocit být s projektem svázaný na dalších deset let?

Každý projekt, do kterého jsem byl zapojený a který měl od tisíce čtverečních metrů do sto tisíc metrů čtverečních, vždycky trval od osmi do deseti let. Takže to je stejné jako vždycky a já si neumím představit lepší způsob jak strávit příštích deset let.

A jak byste chtěl, aby se Pražané dívali na budovu, kterou jste navrhli?

V Dánsku máme jednoho slavného architekta, který nepostavil téměř nic v Dánsku, ale postavil Operu v Sydney. Téměř celý svět považuje budovu za ikonu Austrálie a sami Australané o ní přemýšlí jako o symbolu země a dokonce celého kontinentu. Byl by to splněný sen, pokud budou Pražané a Češi o Vltavské filharmonii přemýšlet jako o symbolu hlavního města a národa. Budova byla právě proto navržena tak, aby byla co nejvíc otevřená a spojená s městem. Aby ji každý mohl považovat za svou.

Bjarke Ingels (47)

  • Dánský architekt a zakladatel studia Bjarke Ingels Group, známého více pod zkratkou BIG, které založil v roce 2005, nyní ateliér zaměstnává víc než 600 lidí
  • Architekturu studoval v Kodani a Barceloně, profesní zkušenosti nasbíral mimo jiné  u Rema Koolhaase v rotterdamské kanceláři OMA
  • Jeho ateliér se podílel na projektech po celé Evropě, Severní Americe, v Asii a na Středním východě
  • Jedním z nejvýraznějších projektů je areál společnosti Google V Silicon Valley, který BIG navrhl Heatherwick Studios

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newslettery