„Vytahovat“ talentované děti ze sociálně znevýhodněných poměrů po společenském žebříčku (který se odvíjí od výše platu i od prestižnosti povolená) nahoru je prioritou snad všech politiků napříč politickém spektrem. Necháváme však ty netalentované z úspěšných rodin klesat naopak dolů? Bez toho totiž snahy o zvýšení sociální mobility mohou přijít nazmar.
Evropský soud pro lidská práva zas tento týden vyšel vstříc potřebám měnící se společnosti, odsoudil zaběhnuté a realitě neodpovídající předsudky a rozhodl, že aktivní sexuální život starší ženy nemá menší hodnotu než ten mužský. Když tedy lékaři udělají chybu a dojde k jeho narušení, žena si zaslouží stejnou kompenzaci jako muž, přičemž argument, že už měla děti, by na odškodné za ztrátu sexuálního života neměl mít žádný vliv. Spravedlnosti se věnuje i poslední filosoficky laděný článek na Aeonu, jenž se ptá, zda se člověk, který řídil úplně opilý a někoho srazil, provinil více než ten, který při opileckém řízení žádného chodce nepotkal.
Téma sociální mobility český mediální prostor příliš neokupuje a všimnout jsme si ho mohli pouze v náznacích článků o rovných příležitostech ke vzdělání (například Respekt nedávno došel k závěru, že rozdíly mezi jednotlivými školami se neustále prohlubují). Článek dvou britských odborníků na sociální mobilitu a vzdělávání, který publikoval jeden z blogů London School of Economics a který popisuje situaci ve Velké Británii a v USA, zdůrazňuje jeden velmi důležitý aspekt této problematiky, který se velmi často opomíjí – sociální mobilitu směrem dolů.
Je samozřejmě velmi na místě zasazovat se o to, aby děti ze znevýhodněných prostředí, pokud mají talent, měli šanci dostat se na ty nejprestižnější a nejlépe placené pozice ve společnosti, ale musí to fungovat i obráceně, a to v tom smyslu, že někdo, kdo je z „dobré rodiny“, ale talent ani snahu rozvíjet se nemá, oproti svým rodičům ve společenském žebříčku klesne. Pokud to tak není, tak pak ve chvíli, kdy přijde ekonomická krize, jak se stalo třeba v roce 2008, z dat, ze kterých autoři článku vycházejí, vyplývá, že mobilita směrem nahoru se zablokuje a ta nejlepší místa se uchovají pouze pro děti těch, kteří na nich působili doposud. Situaci v těchto dvou analyzovaných zemích navíc ještě umocňuje fakt, že kdo chce na prvním, druhém i středoškolském stupni pro své dítě kvalitní vzdělání (které je nutnou vstupenkou do světa prestižních pracovních pozic), musí za něj draze zaplatit.
V České republice se zatím nedá mluvit o tom, že by placení školného mělo zásadní vliv na to, jak dobrého vzdělání se člověku dostane a jaký úspěch následně bude mít, sociální postavení rodičů má však u nás skutečně velký vliv na úspěch jejich dětí (EduIn připomíná, že mnohdy mohou ambice rodičů rozhodovat více než talent samotných dětí). Jediné řešení, které máme k dispozici, je tlak na co nejvyšší kvalitu veřejných škol. Rodiče s dobrým společenským postavením, což jsou právě ti, kteří se v debatách o vzdělávání angažují nejvíce, totiž asi těžko budou bojovat za to, aby byla „v rámci spravedlnosti“ umožněna sociální mobilita směrem dolů pro ty, které v konkurenci svých spolužáků neobstojí – mohlo by se to totiž týkat i jejich dětí.
Jakou hodnotu má aktivní sexuální život?
Odpověď na tuto otázku částečně poskytnul Evropský soud pro lidská práva, když naznačil, že tato hodnota neklesá s věkem a nezávisí na pohlaví, píše Quartz. Tehdy padesátiletá Portugalka Maria Morais v roce 1995 podstoupila nepovedenou operaci, jejíž výsledek jí prakticky znemožnil aktivní sexuální život. Odškodné, které jí bylo původně přisouzeno, se lisabonští soudci nakonec rozhodli snížit, a to právě s poukazem na její vysoký věk a na fakt, že už měla dvě děti. Právě tento rozsudek tento týden zvrátil Evropský soud pro lidská práva, který poukazoval mimo jiné na to, že v samotném Portugalsku soudy v podobných případech rozhodovali výrazně jinak, jednalo-li se o muže. Ztráta schopnosti mít sex byla interpretována jako silný mentální šok, přičemž u oněch mužů portugalské soudy vůbec nebrali v úvahu věk či skutečnost, zda mají potomky.
Různorodé výzkumy, které Quartz cituje, potvrzují, že v posledních letech hraje aktivní sexuální život u mužů i žen stejně důležitou roli, a to i se zvyšujícím se věkem. Evropský soud pro lidská práva tak tento týden zavrhnul rozhodnutí, ke kterému se došlo na základě zastaralých předsudků, a místo toho se rozhodl reflektovat aktuální situaci v rychle se měnící společnosti.
Dva opilí lidé v noci řídili: jeden z nich srazil chodce, druhý ne. Provinil se ten, který zabil, více, nebo ne?
„Dva opilí lidé v noci řídili: jeden z nich srazil chodce, druhý ne. Provinil se ten, který zabil, více, nebo ne?“ Robert J. Hartman, který tuto otázku vznáší jako základ svého článku pro Aeon, se zajímá primárně o etickou stránku věci, avšak problémem, který nastoluje, se ani zdaleka nezabývají pouze filosofové. Důsledky různorodých řešení podobných situací se projevují například v médiích, skrze než ovlivňují veřejné mínění. Hypotetické situace, jako je tato, hrají mnohdy velkou roli i při utváření různorodých zákonů, což přirozeně souvisí s předpokladem, že vinu má následovat vymahatelný a spravedlivý trest.
Jistá část rozumu nám velí přičítat větší provinění onomu „smolaři“ – on totiž skutečně zabil člověka. Jeho picí partner se však zase provinil o něco více než jiný kamarád naší hypotetické dvojice, který se rovněž chystal opilý řídit domů, ale těsně před svým autem upadl, někam se mu ztratily klíče a nakonec si tedy musel vzít taxi. Tento třetí nešikovný šťastlivec si ale dle této rozumové úvahy zaslouží o něco větší opovržení než čtvrtá účastnice onoho hypotetického večírku, která má špatný zrak, a proto kategoricky neřídí v noci, alkohol nealkohol.
Jiný a rovněž rozumový podnět jde přímo proti tomu předešlému: proč bychom měli, minimálně v prvních třech případech, činit z hlediska provinění nějaký rozdíl? Rozdílné situace nebyly zapříčiněny rozdílnými morálními rozhodnutími či motivy, ale čistě štěstím, které jednotlivé osoby měly či neměly. To se vlastně týká i čtvrté účastnice – jediný důvod, proč ji odsuzovat méně než ostatní, je její přirozená vada, která s jejími morálními pohnutkami vůbec nesouvisí.
Jak sjednotit tyto dvě protichůdné tendence? Autor chce svými úvahami dokázat, že při našem posuzování morálnosti jednotlivých činů či charakterů hraje velkou roli štěstí, což v mnohých ohledech reflektuje i právo. Tato myšlenka se mnohým může zdát skandální, jelikož jde přímo proti zažité kantovské představě, že se morální hodnota odvíjí především od motivů jednání a je naprosto nezávislá na nahodilých vnějších okolnostech. Dokud budeme soudit činy ostatních, ať už z hlediska práva či z toho osobního (obojí bude nejspíš navždy), vyplatí se o těchto věcech přemýšlet.
