Rusko versus Západ: v arménských volbách se hraje o osud celého Jižního Kavkazu

Vůdce opozice, odsouzený za pokus o proruský převrat k domácímu vězení, obviňuje premiéra, že do země propašoval tuny halucinogenních hub pro vlastní potřebu. I to je součást předvolební kampaně v Arménii, která však pod bizarním povrchem skrývá tvrdé politické drama o osud celého Jižního Kavkazu. Tradiční hegemon – Rusko – zde totiž viditelně ztrácí vliv ve prospěch Evropy, USA i Turecka. A je ochotno použít všechny páky, aby si pozice udrželo.

Klíčovým momentem budou parlamentní volby vypsané na 7. června. Proevropský premiér Nikol Pašinjan v nich Arménům nabízí ambiciózní program, jak proměnit dosud problematickou geografickou polohu země v její přednost: Jerevan, aspirující na vstup do Evropské unie, se má stát strategickou dopravní spojkou, která propojí Evropu se Střední Asií, Indií a Čínou. Plán má ale háček: země se musí domluvit s Tureckem a Ázerbájdžánem, jež už od devadesátých let blokují arménské hranice kvůli desetiletí trvajícímu konfliktu o Náhorní Karabach – region ležící na území Ázerbájdžánu, ale historicky obývaný převážně Armény.

Ještě větší překážkou je však Rusko, které v posledních letech přišlo v regionu o značnou část svého vlivu a proti prozápadnímu směřování Arménie se ostře staví. Moskva si je totiž dobře vědoma, že se nové geopolitické karty v jihokavkazském trojúhelníku rozdávají právě teď. Zatímco Arménie byla dlouho ze tří zemí regionu na Rusku nejzávislejší, nyní usiluje o emancipaci a hledá podporu u EU a Spojených států. Naopak sousední Gruzie po letech prozápadní orientace otočila kormidlem a začala se s Moskvou opět sbližovat, což by Rusko rádo vidělo i v případě Jerevanu. Třetí významný hráč, na ropu a plyn bohatý Ázerbájdžán, se díky nerostnému bohatství chová čím dál více jako zcela nezávislý aktér. Hlasy Arménů teď rozhodnou, která z mocností bude mít v Jižním Kavkazu navrch.

Důležitost regionu raketově roste s tím, jak nabývá na významu takzvaný Střední koridor, tedy transportní cesta z Dálného východu do Evropy mimo ruské území. Roli kriticky důležitého dopravního koridoru akcentovaly války na Ukrajině a v Íránu. Poté co se civilní doprava musela vyhnout vzdušnému prostoru nad Ukrajinou a následně i nad Perským zálivem, se hlavní dálnicí pro lety mezi Evropou a Asií stalo právě nebe nad Kavkazem.

Do hry aktivně vstoupily také Spojené státy. Tento týden navštívil Jerevan americký ministr zahraničí Marco Rubio a dva dny poté podpořil premiéra Pašinjana před volbami i samotný prezident Donald Trump. V rámci snah o dojednání míru mezi Ázerbájdžánem a Arménii prosazují USA vznik ambiciózní dopravní sítě s názvem TRIPP (Trump Route for International Peace and Prosperity), jež by Arménii ekonomicky propojila s Evropou a Spojenými státy a snížila závislost na trasách kontrolovaných Ruskem a Íránem.

Právě Střední koridor je jedním z důvodů, proč se snaží na Kavkazu vliv Ruska omezit také Evropa. Propojení s Kaspickým mořem a Střední Asií by starému kontinentu poskytlo tolik potřebný alternativní zdroj surovin. Poté, co se Evropa už čtyři roky snaží odstřihnout od Ruska coby dodavatele, se v dodávkách zkapalněného plynu stává čím dál závislejší na nevypočitatelných Spojených státech a politicky nestabilním Blízkém východu. Potřebuje proto dovozy paliv více diverzifikovat. Začátkem května proběhl první summit EU s Arménií, kterého se zúčastnil rovněž ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Už teď je jasné, že Moskva neváhá použít jakékoli formy nátlaku na tamní vládu i voliče, aby Arménii v její euroatlantické cestě zastavila. Na začátku května ruský prezident Vladimir Putin přirovnal dění v Arménii k tomu, co se dělo před invazí na Ukrajinu, a vyzval ke konání referenda o směřování země. Tento týden Moskva vytáhla svou tradiční kartu: energetickou závislost na Rusku.

Kreml potvrdil dřívější neoficiální informace, že jestliže bude Arménie pokračovat ve snaze o přistoupení k EU, může přijít nejen o více než 70procentní slevu na ruský plyn, ale také o dodávky této strategické suroviny. Země pokrývá dovozem z Ruska téměř celou svou potřebu plynu a nahradit tento výpadek by pro ni bylo mimořádně těžké. Rusko rovněž postupně omezuje dovoz arménských potravin (s oficiálním zdůvodněním, že nevyhovují ruským požadavkům na kvalitu).

Konkurence narůstá

Nejvíce je úpadek ruského vlivu v regionu vidět na Ázerbájdžánu. Mezi oběma zeměmi narostlo napětí poté, co ruská protivzdušná obrana v prosinci 2024 sestřelila ázerbájdžánský civilní letoun. Ostrá reakce Baku nakonec přinutila ruského prezidenta přijmout za incident odpovědnost. Ázerbájdžán však už v roce 2022 podepsal s EU memorandum o postupném zdvojnásobení dovozu plynu do Evropy na 20 miliard metrů krychlových. A v dubnu přivítal ukrajinského prezidenta Zelenského, s nímž dokonce podepsal dohody o obranné a energetické spolupráci.

Své zájmy má ovšem v regionu i Turecko. Jak ve své studii napsal německý think-tank SWP, Ankara se už od rozpadu Sovětského svazu snaží posilovat sounáležitost turkických národů na Kavkazu a ve Střední Asii, mezi něž patří Ázerbájdžánci, Kazaši, Uzbeci, Turkmeni a Kyrgyzové. Jazyková a kulturní blízkost s jejich zeměmi Turecku otevírá tamější trhy a umožňuje navazovat politická spojenectví. To pro Moskvu znamená další vážnou konkurenci.

Přesto by bylo předčasné Rusy odepisovat. V posledních letech se jim podařilo obnovit vliv v Gruzii, která se od počátku 21. století snažila přiblížit EU i NATO. Tbilisi však své úsilí o přistoupení k EU formálně pozastavilo v listopadu 2024. Stojí za tím především vzestup strany Gruzínský sen. Její neformální vůdce, miliardář Bidzina Ivanišvili, má totiž podle webu veřejnoprávní televize Deutsche Welle k Rusku blízko díky svému tamějšímu podnikání. Rusové by nyní gruzínský scénář rádi zopakovali rovněž v Arménii.

Pašinjanův záměr otevřít hranice s Tureckem a Ázerbájdžánem si vyžádá ze strany Arménie bolestivé ústupky. Jedním z nich je dotažení mírového procesu s Baku, jež na podzim 2023 definitivně vyhnalo zhruba 100 tisíc Arménů z Náhorního Karabachu. Pokud se udrží u moci, hodlá arménský premiér též normalizovat vztahy s Tureckem, které dodnes neuznalo svůj podíl na genocidě Arménů z počátku 20. století. Pašinjan tím prosazuje novou vizi Arménie, jež je mnohem více zaměřená na budoucnost namísto zaobírání se křivdami minulosti.

Proruská opozice na to konto premiéra obviňuje ze zrady. Jejím nejvýraznějším představitelem je miliardář Samvel Karapetjan, který vlastní arménskou elektrickou síť. Sází na tu část obyvatelstva, jíž se příčí Pašinjanova politika ústupků Ázerbájdžánu, i na příznivce konzervatismu. Arménské úřady ho loni v létě obvinily ze snah zorganizovat v zemi proruský puč. Od té doby pobývá v domácím vězení. Přestože jsou Arméni podle průzkumů v otázce míru s Baku rozděleni skoro půl na půl, Pašinjan v předvolebních průzkumech stále vede.

Podle průzkumu nevládní organizace International Republican Institute (IRI), spojené s americkými republikány, by Pašinjanovu stranu Občanská smlouva volilo přibližně 32 procent voličů, zatímco Karapetjanovu Silnou Arménii pouhých šest procent. Ostatní opoziční strany zůstávají na ještě nižších jednotkách procent. Finální čísla ale může ovlivnit to, že 23 procent voličů zůstává nerozhodnutých.

Postupný odklon veřejnosti od Ruska spustily události z roku 2020, kdy Moskva zemi navzdory spojeneckým dohodám nepomohla v konfliktu s Ázerbájdžánem. Ruské mírotvorné jednotky nereagovaly, ani když Ázerbájdžánci arménskou enklávu před třemi lety definitivně zlikvidovali. Právě to o rok později vedlo zemi k rozhodnutí vystoupit z vojenského paktu pod vedením Ruska – Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti –, který je protiváhou NATO.