Trump před volbami do Kongresu riskuje. Čistkami v primárkách upevňuje nadvládu nad republikány

Listopadové volby do amerického Kongresu se blíží a na to, jak moc je kontrola obou komor pro prosazování prezidentské agendy důležitá, neusiluje Donald Trump příliš o strategickou podporu své strany. Aspoň tak to vidí někteří političtí komentátoři. Prezident má rekordně nízkou podporu veřejnosti kvůli lehkomyslné válce v Íránu i kvůli inflaci, za niž tolik kritizoval svého předchůdce Joea Bidena. 

To vše nevytváří republikánům moc dobrou výchozí pozici do voleb. Ve stranických primárkách Trump navíc podporuje slabé kandidáty, kteří mají podle analytiků menší šanci porazit své demokratické soky a udržet důležitá křesla v Kongresu.

Pokud však Trump podle této provokativní teze „vyklízí pole“, jak se na volby připravují demokraté? Mohou se spolehnout na historické precedenty, kdy strana prezidenta obvykle v „midterms“ ztratí 30 křesel? Zatím se zdá, že Demokratická strana sází na tento historický předpoklad a na „sebedestrukční“ sklony současného prezidenta.

Trump potřebuje udržet nad republikány nadvládu

Trumpova administrativa se naučila efektivně vládnout prostřednictvím výkonných rozhodnutí, byť republikáni kontrolují obě komory Kongresu. Až na pár výjimek – například ohledně rozpočtů – nechystá do konce mandátu významné legislativní balíčky. Samotnému prezidentovi tedy nemusí jít tolik o udržení obou komor, ale spíš o to, aby mu zůstala nadvláda nad Republikánskou stranou. Volby jsou totiž snadný způsob, jak se zbavit vnitrostranických rebelů a kritiků – tedy těch, kteří – jako kongresmanka z Georgie Marjorie Taylor Greeneová – neodejdou z Kongresu sami. 

Tuto taktiku lze sledovat v nedávných stranických primárkách. V Texasu Trump podpořil Kena Paxtona, výraznou tvář populistických hnutí MAGA i MAHA, na úkor současného senátora Johna Cornyna. Ten by podle průzkumů byl jistější volbou proti vycházející demokratické hvězdě Jamesi Talaricovi, jenže na rozdíl od Paxtona není na Trumpův vkus dostatečně loajální. 

Podobně dopadl i současný kongresman za stát Kentucky Thomas Massie. Ten byl sice původně součástí „tvrdého jádra“ MAGA, ale od té doby, co administrativa začala porušovat své sliby, je jedním z nejhlasitějších prezidentových kritiků. Podporu Bílého domu proto místo něj dostal stranický sok Ed Gallrein. Cornyn i Massie v primárkách prohráli.

Řečeno v kostce, Trump je ochoten v nadcházejících volbách více riskovat, jen aby si zajistil náklonnost všech budoucích republikánských kongresmanů. Kongres s demokratickou většinou, ve kterém však bude minimum republikánských kritiků jeho administrativy, je lepší než Kongres s republikánskou většinou, ale plný republikánských kverulantů. 

Trump se navíc v boji s nepřítelem přímo vyžívá, takže vzhledem k tomu, že porážka Republikánské strany je beztak nevyhnutelná, bude mít s tvrdohlavými demokraty o zábavu postaráno.  

Odfláknutá „pitva“ Demokratické strany

V únoru 2025, kdy se Demokratická strana ještě vzpamatovávala z volební porážky, nastoupil do čela Celostátního výboru Demokratické strany (DNC) Ken Martin. Ve své kandidatuře slíbil, že provede hluboký a upřímný rozbor – anglicky „autopsy“ neboli „pitvu“ – volebního nezdaru z roku 2024 a vyvodí z toho důsledky pro budoucí směřování strany.

DNC má stranickým kandidátům poskytovat podporu například pro fundraising a formulovat širší rámec politického programu strany. Přirozeně se tedy očekávalo, že „pitva“ bude důkladná, přinese nové poznatky o příčinách prohry s Donaldem Trumpem a poskytne doporučení, jak oslovit ztracené voliče. Výsledek je však pro podporovatele Demokratické strany velkým zklamáním.

Martin zadal zpracování rozboru svému kamarádovi, poradci strany Paulu Riverovi, který 200stránkový dokument údajně zpracoval bez nároku na honorář. Vyhotovení trvalo déle, než se čekalo, a jakmile měl Martin zprávu k dispozici, odmítl ji zveřejnit mimo jiné se slovy, že by stranu před doplňovacími volbami ještě více rozdělila. Tlak demokratické veřejnosti a některých straníků byl ovšem tak velký, že šéf DNC rozbor nakonec zveřejnil koncem května.

V porovnání s Projektem 2025, jakýmsi návodem pro republikány, jak se dostat k moci a jak ji po prezidentských volbách použít, jde o „odfláknutou“ zprávu. Projekt 2025 byl koordinován konzervativním think-tankem Heritage Foundation, na jeho zpracování se podílela široká škála autorů, má 900 stran, a hlavně obsahuje konkrétní – byť často kontroverzní – kroky, které by republikáni měli dělat. 

Naopak zpráva Demokratické strany je podle samotného DNC silně nedostačující: organizace se od řady tvrzení distancuje a k celému dokumentu připojila své připomínky a komentáře, jež upřesňují některá tvrzení nebo přímo zmiňují, „že autor nedodal zdroje svých tvrzení“. Korunu tomu nasadil komentář u klíčové kapitoly „Závěr“, který zní: „Tato sekce nebyla autorem poskytnuta.“

V textu se opakují už známé argumenty, že strana nedokázala dostatečně připravit svou kandidátku Kamalu Harrisovou na souboj s Trumpem; že demokraté slepě věřili v Trumpovu nepřijatelnost a předpokládali, že se voliči od něho nakonec odkloní sami; že strana zbytečně razila termín „bidenomika“, čímž spojila jméno svého prezidenta s inflací; nebo že se republikánům lépe podařilo oslovit voliče na sociálních sítích. 

Neméně důležité je i to, co zpráva nezmiňuje. Voliči byli například velmi frustrovaní z komunikace strany ohledně zdravotního a mentálního stavu Joea Bidena a z jeho rozhodnutí znovu kandidovat. Toto téma však zpráva neotevírá. Další ožehavé téma – postoj vůči Gaze a Izraeli – zpráva pro jistotu vynechala úplně, protože demokraty silně rozděluje. 

Termíny „střední“ či „pracující“ třída bychom v dokumentu taktéž hledali marně. Zkrátka, pokud měl rozbor sloužit jako východisko pro budoucí agendu Demokratické strany, není v něm čeho se chytit. A republikáni tuto politickou impotenci DNC rádi využijí ve svůj prospěch. 

Hlubší problémy značky Demokratické strany

Na povolební rozbor se z tábora demokratů ozývají dva druhy reakcí. Jedno křídlo jej vnímá jako „ostudu“ a zřejmý projev neschopnosti nasadit proti trumpismu vlastní a jednotnou agendu. Druhé křídlo zprávu bagatelizuje a tvrdí, že od ní pozorovatelé strany neměli od počátku tolik očekávat. Navíc je prý třeba brát v potaz, že obzvlášť v doplňovacích volbách hrají roli lokální témata a preference místních voličů, jež se mohou lišit okrsek od okrsku. Zobecňovat postoje Demokratické strany tak nemá smysl a může být spíše kontraproduktivní.

Konzervativní média a komentátoři se naopak shodnou, že demokraté opět nic nepochopili. Voliči se podle nich od strany odkláněli kvůli přílišnému důrazu na nehmotná a „triviální“ témata, jako jsou práva LGBTQ komunity nebo vyrovnávání se s kontroverzní historií rasismu v USA.

Zpráva podle nich demonstruje odtržení Demokratické strany od každodenní reality života ve Spojených státech. Ve finále se tak stala spíše municí pro Republikánskou stranu, a to v období, kdy se titulky v médiích hemží aférami kolem Trumpovy administrativy.

Je pravda, že „brand“ Demokratické strany si v očích veřejnosti moc dobře nevede. Podíváme-li se na průzkumy zaměřené na nepolitické otázky, mají republikáni pořád navrch. Více Američanů si myslí, že Republikánská strana dokáže věci dotáhnout do konce, že má silnější a autentičtější vůdce, a především srozumitelnější politický „message“. Nezávislí a demokratičtí voliči se navíc shodnou na tom, že se demokraté dostatečně neangažují v omezování libovůle prezidenta.

Hlavně důstojně

Trendujícím slůvkem na americké politické scéně v posledních letech je „důstojnost“ („dignity“). Zejména demokraté, ale i významní filozofové ji vnímají jako pocit, který se v důsledku proměn pracovního trhu a demografických změn postupně vytrácí. A politická reprezentace by se podle nich měla snažit tento pocit do amerického života navrátit. 

Každá ze stran má však na tento společenský problém jinou odpověď. Republikáni se snaží o nostalgický návrat důstojných pracovních míst a utužení národní identity, zatímco demokraté se snaží posílit možnosti veřejných institucí podporovat občany na individuální úrovni (například skrze dostupnější bydlení či předškolní péči) a poukazují na frustrace zranitelných skupin.

Demokraté si ovšem často pod sebou podřezávají větev tím, že o voličích Republikánské strany mluví nedůstojně. Konzervativní komentátoři nedají veřejnosti nikdy zapomenout slova Hillary Clintonové, že lidé chodící na setkání s Donaldem Trumpem jsou „snůškou ubožáků“ („basket of deplorables“) či jízlivou poznámku novináře Marka Caputa z webu Politico o nízkém počtu zubů v ústech Trumpových podporovatelů. 

Demokratům se také nepodařilo oslovit voliče „střední Ameriky“ prostřednictvím viceprezidentského kandidáta Harrisové Tima Walze, který rád lovil divokou zvěř, trénoval dětský fotbalový tým, nosil kšiltovku a vlastnil pick-up. I tak byl vnímán jako příliš strojený a neautentický.

Razantní změny v těchto oblastech nelze udělat přes noc, ale právě strategické dokumenty, jakým podle všeho měl být zmiňovaný rozbor, by měly naznačit možné směry. 

Demokraté možná též čekají na svého Trumpa, ten ale nepřichází. Místo toho kandidaturu na prezidenta v roce 2028 zvažují otřepaná jména jako Kamala Harrisová, guvernér Kalifornie Gavin Newsom, jehož stát je oblíbeným „boxovacím pytlem“ médií pro své nezdařené sociální experimenty, či James Talarico, nový oblíbenec demokratů z Texasu, který přes stranické snahy vykreslit jej jako středového demokrata má na kontě výroky typu „Bůh je nebinární“. 

I kdyby Trump boj o Kongres vzdal, Demokratická strana zatím nemá čím toto vakuum vyplnit.

Jan Hornát vede katedru severoamerických studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Byl stipendistou Fulbrightova-Masarykova programu na North Carolina State University a také v Liebnizově společnosti na Univerzitě v Regensburgu. V minulosti působil na ministerstvu spravedlnosti a v Ústavu mezinárodních vztahů.