V sobotu 28. října 1995 kolem šesté hodiny večer plně obsazená souprava podzemní dráhy opustila stanici Ulduz v ázerbájdžánském Baku. Do další stanice již nedojela. Rozpoutaný požár si vyžádal 289 obětí, a stal se tak dosud nejtragičtější nehodou v dějinách podzemních drah.
Metro v Baku bylo postaveno jako páté v celém Sovětském svazu, cestujícím se otevřelo v roce 1967. Co se přesně stalo v onu osudnou sobotu je dodnes předmětem spekulací. Souprava byla plná výletníků vracejících se do města z nedalekého nádraží. Krátce po vyjetí ze stanice si první z nich všimli kouře ve vagonu číslo čtyři.
Předcházel mu zkrat na elektroinstalaci vagonu, jehož světelný oblouk mnozí později popisovali jako blesk. Z vagonu byly vidět šlehající plameny, někde praskalo sklo, vypnulo se osvětlení. Souprava se zastavila v tunelu zhruba 200 metrů od stanice. Zkrat bohužel zapálil hořlavé části vagonu, především plastové díly. Vznikal jedovatý kouř, který brzy zaplnil nejen dotčenou soupravu, ale i tunel. Situace byla kritická.
U nejpostiženějšího vagonu číslo čtyři se nepodařilo otevřít dveře, cestující tak měli jedinou únikovou cestu skrz sousední vozy. Pochopitelně vypukla panika. Mnozí tak zemřeli nikoli na otravu oxidem uhelnatým, ale prostým ušlapáním. Komu se podařilo uniknout do tunelu, ještě neměl vyhráno. Ve tmě a stísněném prostoru někteří zemřeli po doteku s napájecí kolejnicí. A další na prostou otravu. Když byl totiž ventilační systém přenastaven na odvětrávání, byl jedovatý kouř hnán tunelem přesně ve směru, kterým chtěli cestující uniknout.
Vyšetřování konstatovalo technickou závadu na elektroinstalaci, což ale nevysvětlovalo rozměr katastrofy. Proto se vyrojily i mnohé spekulace o sabotáži nebo úmyslném útoku, které se ovšem nikdy neprokázaly. K trestům za nedbalost byli nakonec odsouzeni pouze strojvedoucí a dozorčí stanice.
