Znovu vybroušený domov. Bavorský Jablonec slepil střepy sklářského byznysu i rozdělené paměti
- V Bavorsku před 80 lety vznikl Nový Jablonec, město postavené na přenosu celého průmyslového odvětví z jednoho státu do druhého.
- Sudetští Němci se v novém domově opřeli o své sklářské know-how, které také pomohlo poválečnému hospodářskému zázraku západního Německa.
- Díky Jizerskohorskému muzeu mohou dnes předávat i svou migrační zkušenost.
Ve vitríně září ručně vyrobený skleněný náramek ozdobený stříbrnými měsíčními paprsky. Je opatřen cedulkou s číslem 1, což znamená, že je nejstarším předmětem v celém domě. Vyrobili ho před 120 lety ve sklárně Friedrich Seibt. Patřil mezi nejúspěšnější rakouské vývozní artikly, které do Indie z Terstu vozila v obrovském množství rakouská loď Gablonz. Hned pod náramkem leží náhrdelník a brože z broušených perel ve stylu art deco, které ve třicátých letech minulého století okouzlily zákazníky ve Spojených státech. Vystavené šperky nejsou jen dokladem umu a zručnosti starých sklářů. Vyprávějí také dramatický příběh o bohatství i chudobě, pospolitosti i nenávisti.
Dům plný skla a bižuterie stojí hned za rohem od jedné ze zdejších hlavních tříd, Sudetenstraße, Sudetské. Další okolní ulice se jmenují Karlovarská, Liberecká, mají tu i Chebský nebo Jablonecký okruh. Tady by se dala hrát poznávací hra o českém pohraničí, říkáme Thomasi Nöllemu. Tento padesátník je výkonným ředitelem Svazu jabloneckého průmyslu, který sdružuje desítky firem. Nejde však o Jablonec nad Nisou, s Nöllem stojíme na křižovatce poblíž centra německého města Neugablonz, Nového Jablonce, necelých sto kilometrů západně od Mnichova, v kraji zvaném Allgäu. Předci většiny místních obyvatel se ale narodili v severních Čechách.
Rüdigerovo dilema
Thomas Nölle ukazuje pomníky v okolí křižovatky. Mezi jalovci se ukrývá busta Ferdinanda Porscheho, rodáka z Vratislavic nad Nisou, legendárního konstruktéra (a také člena SS). Tabulka pod bustou nese hrdý dovětek „ein Sudetendeutscher“. V parku u kostela se tyčí velkolepá socha rytíře Rüdigera s kašnou, jež aspoň trochu zpříjemňuje parný den. Rüdiger s mírně skloněnou hlavou k sobě tiskne obě ruce. „Váhá, jaké rozhodnutí učinit,“ vysvětluje Nölle. „Buď uposlechne rozkaz panovníka, který ho žene do boje proti přátelům a rodině, nebo naopak panovníka zradí a zachrání přátele,“ popisuje tragický příběh z německé mytologie, jak ji vypráví Píseň o Nibelunzích. A zároveň tím popisuje i podobné dilema, které museli před válkou řešit sami sudetští Němci. Jak Rüdigerovo dilema dopadlo? Nakonec se rozhodl podvolit rozkazu panovníka a v boji proti přátelům a rodině zemřel. Jablonecká socha ho ale znázorňuje v postoji, kdy lze neštěstí ještě zabránit. Stačí se správně rozhodnout.
Rytíř původně zdobil Horní náměstí v Jablonci nad Nisou, než ho Češi v červnu 1945 strhli a uložili v depozitáři. Během jarního tání roku 1968 sudetští Němci sochu vykoupili za 10 tisíc dolarů a odvezli do Bavorska. Obchodu s „úhlavním nepřítelem“ pomohla snaha československé komunistické vlády získat potřebné devizy. Na platbu tehdy přispěl i výtěžek z prodeje spisu o Rüdigerově kašně od Gertrude Zasche, rozené Henlein. Sestřenice vůdce Sudetoněmecké strany za války získala v Praze doktorát za práci o „velkoněmecké myšlence“, po odsunu se v Neugablonzu stala spisovatelkou v jizerskohorském nářečí a působila i v místní politice.
Jablonecký Gucci
Neugablonz už na první pohled působí jinak než okolní starobylá bavorská města. Je znát, že jeho historie je mnohem mladší. Však sem první obyvatelé dorazili teprve před 80 lety. Mezi nimi i rodina Petera Seibta, šéfa správní rady Svazu jabloneckého průmyslu. „Bez místního průmyslu by žádný Neugablonz neexistoval,“ zdůrazňuje Seibt. V místě, kde dnes stojí novodobá, asi patnáctitisícová část města Kaufbeuren, byly ještě na konci války lesy a v jejich středu bombardováním zničená muniční továrna Wehrmachtu.
Nová čtvrť, jež vyrůstala na postupně vykácených pozemcích, vznikla hlavně díky sklářskému know-how. To si sudetští Němci přivezli ze svého domova na Jablonecku. Sudetoněmeckých sídel, jako je Neugablonz, vzniklo v Bavorsku jen pár. Jinak byli vyhnanci většinou rozptýleni – bylo jich hodně a bavorští starousedlíci je nijak zvlášť nevítali. Nový Jablonec měl však navázat na úspěšný byznys z původní vlasti. „Přivedeme vám 8500 lidí, ale s nimi i celý průmysl,“ slíbila podle Seibta tehdejší vláda zastupitelům 12tisícového Kaufbeurenu. Město se tak po válce téměř zdvojnásobilo.
Neugablonz je výsledkem pozoruhodné ekonomické operace: pokusu přenést celé průmyslové odvětví z jednoho státu do druhého.
Jablonecký průmysl byl vždycky provázanou sítí. Na výrobu bižuterie nestačí dvě nebo tři firmy. Začíná to sklem jako základním materiálem, pokračuje se jeho úpravou, kovovými díly a mechanikou. Neugablonz je výsledkem pozoruhodné ekonomické operace: pokusu přenést celé průmyslové odvětví z jednoho státu do druhého. A tenhle pokus vyšel, přestože si sudetští Němci s sebou nemohli vzít stroje, natož kapitál.
„Jediné, co měli, bylo v jejich hlavách,“ říká Seibt, který už se narodil v Německu, zatímco jeho otec Werner ještě v Hraničné, dnes součásti Janova nad Nisou. Hlavy plné zkušeností a vědomostí daly v Neugablonzu vzniknout novým sklářským dílnám, které měly po válce spoustu práce. První vzpruhou bylo zasklívání všech rozbitých oken, hodně pomohl i Marshallův plán. A také úspěšný návrat k někdejšímu vrcholu řemesla, k bižuterii. Šperky se postupně staly nejdůležitějším generátorem příjmů, technické produkty ustoupily do pozadí. Dnes místní firmy vyrábějí pro takové firmy jako Gucci, Dior nebo Escada. Jeden z nejznámějších produktů novojabloneckého průmyslu zná kdekdo, jen asi netuší, že pochází právě odsud. Šperk Srdce oceánu, věrná kopie rekvizity z velkofilmu Titanic, se stal hitem hlavně ve Francii. Nosila ho i Céline Dion.
Také sklářská dílna Petera Seibta se dnes mnohem víc než dřív soustředí na luxusní zboží. „U těchto zákazníků nejde jen o kvalitu. Jde o způsob práce. Někdy vyrobíte nový nástroj jen kvůli dvěma stovkám kusů. O to Čína nemá zájem,“ vysvětluje Seibt dnešní konkurenční výhodu drahé německé produkce. Jeho firma vyrábí převážně ručně i tradiční skleněné knoflíky, korálky, kameny pro bižuterii a také čočky pro osvětlovací techniku. „Jsme velmi malí. Mám tři zaměstnance,“ dodává majitel podniku, jehož roční obrat se pohybuje mezi třemi a čtyřmi sty tisíci eur, a zve nás do své „továrny“.
Jednoduchá dílna v přízemí rodinného domu vyrábí skleněné designové předměty, jež nabízí prodejna v další části stavení. Na dvoře se hromadí surovina pro jeho výrobky: sklářské tyče. Peter Seibt si je kupuje v Jablonci. Ne v tom bavorském, ale v českém, od firmy Preciosa. Ta přitom navazuje na staletou tradici, jejíž součástí byli mimo jiné i Seibtovi předci. „Už když mi bylo dvanáct, otec se mě zeptal, jestli chci pokračovat v rodinné firmě. Řekl jsem bez váhání ano,“ vzpomíná. A stejnou práci chce vykonávat do konce života. „Žádný důchod neplánuju. Kdybych šel do penze, musel bych pracovat pro svoji ženu. Takhle ještě můžu pracovat pro sebe,“ směje se Seibt.
Netoužila jeho rodina po návratu do vlasti, na Jablonecko? Otec Werner prý vnímal odsun paradoxně jako štěstí. „Vždycky říkal, že byl rád, že musel odejít z Československa. Protože kdyby zůstal, stejně by o firmu za komunismu přišel,“ líčí Seibt. Vlastní firma a sklářská tradice, to je pro zdejší lidi priorita.
Ačkoliv přišli chudí a jen s tím, co si nesli v hlavách, sudetští Němci zásadně přispěli k západoněmeckému poválečnému hospodářskému zázraku. Navázali na své úspěšné firmy z Československa a byznys rozvíjeli dál. Zuzana Jürgens, šéfka německého institutu Adalbert Stifter Verein, který propojuje a posiluje česko-německé vztahy, podotýká, že Německo díky přistěhovalcům ze Sudet zbohatlo, Československo se však naopak o hodně ochudilo. „Úspěch jabloneckého průmyslu v Německu připomíná, o jak velký ekonomický potenciál Československo přišlo,“ je přesvědčena Jürgens. „Možná by na místě statistik stačilo konstatovat, že ztráta hospodářského a tvůrčího potenciálu byla nesmírná, a tedy možná nevyčíslitelná.“
Sjednotitel Posselt
Sklářský průmysl se v Neugablonzu úspěšně rozvíjel i navzdory tomu, že vysídlenci zastávali všemožné politické postoje. Byli mezi nimi antifašisté, liberálové, křesťanští demokraté, ale také bývalí henleinovci. Politické rozdíly se však přece jen časem projevily. Dlouhé roky tu vedle sebe působila dvě konkurenční muzea: jedno připomínalo minulost v Sudetech, vyhnání a starou vlast v Jablonci, druhé se zaměřilo na nový život v Neugablonzu a víc se orientovalo na sklářství. Ve vedení prvního muzea se angažoval i někdejší člen NSDAP Kurt Reichelt. Velkoněmecké myšlence zůstal věrný až do smrti, podle svědectví obyvatel Neugablonzu na Hitlerovy narozeniny pravidelně vyvěšoval z domu německou vlajku. Druhé muzeum, které vedla spisovatelka Susanne Rössler, se dívalo spíš do budoucnosti a o pokračování sporu s Čechy nestálo.
Nesmiřitelné postoje se podařilo urovnat až poté, co do vedení obou muzeí nastoupili noví lidé. Nakonec se v roce 2000 dohodlo jejich sloučení. Muzeum zaměřené na původní sudetskou vlast převzal Martin Posselt, historik, bývalý novinář bavorského rozhlasu a také bratr dlouholetého předáka Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta. Právě jemu se mezi obyvateli Neugablonzu připisuje hlavní zásluha, že se hádky podařilo překonat.
Byl to první velký úspěch mého života.
„Opravdu nebývali přátelé,“ poznamenává Posselt k někdejším správcům dvou rozdělených sbírek, z nichž vzniklo dnešní Isergebirgs-Museum, Jizerskohorské muzeum. Říká to jako člověk, který dobře ví, že dějiny neutvářejí jen velká politická rozhodnutí, ale i malé místní spory, osobní antipatie, dlouhá mlčení a neochota ustoupit. „Byl to první velký úspěch mého života,“ komentuje sloučení obou sbírek. „Druhou výzvou bylo smíření lidí, kteří sem přišli z Liberce, Jablonce a Frýdlantu,“ naráží na tradiční meziměstskou rivalitu mezi vyhnaneckými komunitami. Dnes muzeum vypráví dějiny všech tří měst a jejich obyvatel.
Kromě vnitřních sporů trápil rozdělené sbírky ještě jeden velký problém: peníze. Sjednocené muzeum mělo šanci vyrůst právě v okamžiku, kdy se o podobné instituce začala více zajímat spolková i místní politika. Dnes podle Posselta přichází většina financí z Mnichova, tedy od bavorské vlády. Posselt, nynější předseda správní rady Nadace Jizerskohorského muzea, na sebe nijak zvlášť neupozorňuje, je spíš tichý manažer, který ale dokáže zajistit stabilní financování. Na rozdíl od svého známějšího bratra se drží stranou velkých veřejných událostí. „Zajímá mě historie. A lidé, kteří mají stejný zájem jako já,“ říká syn někdejšího majitele továrny na lepenku v Jablonci nad Nisou.
Dobře, vezmu to
Usmíření znesvářených muzeí pomohla také personální změna na druhé straně. Muzeum zaměřené na poválečnou historii převzala po Susanne Rössler někdejší kantorka Gertrud Hofmann. I díky ní nově vznikající muzeum nemělo být ani jen místem připomínky bolestné historie, ani pouze oslavou podnikatelského úspěchu. „Navrhli jsme ho takto: stará domovina, odkud pocházíme, vyhnání a potom začátek tady v Neugablonzu,“ shrnuje Hofmann.
Šestaosmdesátiletá pamětnice se narodila v malé vesničce Pulečný. Název této obce kousek od Jablonce umí vyslovit zřetelně česky. Vždyť se taky češtinu učila, znovu i v Neugablonzu. A k jazyku má vztah i kvůli rodině. Dědeček byl Čech a její teta se provdala za Čecha, proto podle poválečných pravidel nešla do odsunu – národnost rodin se určovala podle mužů. Dodnes má Gertrud Hofmann v Česku sestřenici, se kterou je v kontaktu.
I Gertrud Hofmann pochází z rodiny sklářských fachmanů, řemeslu se ale nikdy nevěnovala. Byla učitelkou, později ředitelkou základní školy. Když přišla nabídka převzít jednu ze sbírek, bez váhání ji přijala. Má silný vztah k oběma tématům, jimž se muzea původně odděleně věnovala: narodila se v Československu a prožila odsun, následně celý život strávila v Neugablonzu.
Ve své rozkvetlé zahradě se v myšlenkách často vrací k bezstarostnému dětství v Jizerských horách. „Tohle je moje oblíbená květina,“ ukazuje na bohatě vykvetlé pivoňky, Pfingstrosen. Omamně vonící květiny se v němčině v doslovném překladu jmenují letniční růže. „Doma“ v Pulečném zase voněl jablečný sad i dědečkova zelenina. „Dětství pro mě byla idyla. Dospělí před námi všechno zlé tajili. Běžně jsem se kamarádila s českými dětmi, nebyly mezi námi nikdy žádné spory,“ ujišťuje. Z odsunu z roku 1946 si vybavuje, jak vlak přejížděl rychnovský viadukt, pod nímž zrovna svítily kolotoče místní pouti. „To byl kontrast dětské radosti a rodinné tragédie. Přesto jsme měli velké štěstí, mnoho lidí cestovalo v nezakrytých dobytčácích, my jsme měli vlak se střechou. A navíc s námi jel starý pan učitel, který nás malé děti přímo ve vagonu učil číst a počítat. V podstatě nám v dobytčáku udělal školu.“
Němci si mysleli, že jsme snad doma v Čechách žili na stromech.
Když dorazili do Neugablonzu, deset členů rozvětvené rodiny bydlelo společně v jedné malé dřevěné chatce, původně určené pro totálně nasazené pracovníky muničky. Až časem se nastěhovali do pokojů, které jim ve svých domech uvolnili místní. A ne dobrovolně, ale na příkaz úřadů. I Gertrud Hofmann tak potvrzuje, že vysídlené sudetské Němce nečekalo v novém domově přivítání s otevřenou náručí. „Místní nás zpočátku vůbec neměli rádi. Říkali nám, že jsme chudáci, a mysleli si, že jsme snad doma v Čechách žili na stromech a teprve teď jsme přišli do civilizace,“ vzpomíná Hofmann.
Migrační know-how
Mladí se dnes Gertrud Hofmann ptají: „Kde jste žili? Proč jste odešli? Co se vlastně stalo?“ I to byl podle ní jeden z hlavních důvodů, proč dát obě muzea dohromady. Historie se musí pro další generace vyprávět v celém kontextu, ne odděleně. A k tomu dnes přibývá ještě jedna důležitá motivace: Jizerskohorské muzeum navštěvují vzdělávací instituce pracující s novými přistěhovalci. Fascinuje je, že v Německu existuje celá velká městská čtvrť, která vznikla právě díky lidem vyhnaným z jiného místa. Opět se řeší ztráta domova, obtížné přijetí, hledání práce, tlak na integraci i pomalé budování důvěry. A v Neugablonzu mají know-how nejen ve sklářství.
V tom je dnešní význam Jizerskohorského muzea možná ještě větší, než si jeho zakladatelé Martin Posselt a Gertrud Hofmann dokázali představit. Nejde už jen o jabloneckou bižuterii nebo o sudetoněmeckou paměť. Jde o otázku, jak společnost zachází s lidmi, kteří přijdou odjinud, a jak dlouho trvá, než se z cizinců stanou sousedé. „Když dnes mluvíme s Němci, kteří mají problém se současnou migrací, často jim připomínáme právě příchod sudetských Němců“ poznamenává Thomas Nölle. „Namítají: to bylo přece něco úplně jiného, ti byli Němci. Ano, rozuměli, ale nebyli stejní.“
