Koncem šedesátých let spoléhaly prakticky všechny modely italské automobilky Fiat na pohon zadních kol bez ohledu na to, jestli měly motor vpředu, uprostřed nebo vzadu. Změnu koncepce odstartovala až novinka z roku 1969 s typovým označením 128, která jako první dostala motor uložený vpředu napříč a pohon předních kol.
Fiat se do výroby takto koncipovaných automobilů nicméně nepustil bezhlavě. Již od roku 1964 testoval moderní uspořádání „vše vpředu" v poněkud nenápadném voze Autobianchi Primula. Jeho konstrukce se Italům osvědčila a vedla jednak k návrhu a produkci následníků A111 a A112, především ale otevřela bránu úspěšnému tažení zmiňované „sto-osmadvacítky“.
Fiat 128 vzápětí získal titul Evropského auta roku 1970 a zdálo se, že s výjimkou větších a luxusnějších limuzín (a možná ještě sportovních modelů) je o dalším směřování turínské automobilky, respektive o koncepci budoucích malých aut, definitivně rozhodnuto. A svým způsobem se tak až na dvě výjimky skutečně stalo.
Tu první známe i z našich silnic všichni poměrně dobře. Jde o miniaturní dvouválcový Fiat 126 z roku 1972, který se o pár měsíců později začal vyrábět rovněž v Polsku. Pro tuto chvíli je ale pro nás mnohem zajímavější druhá „odchylka“ s motorem vzadu a pohonem zadních kol, kterou v našich končinách mnoho lidí nezná.
