Nestačí třídit odpad. Skutečná udržitelnost mění celý byznys, říká šéfka poroty SME EnterPRIZE

Soutěž SME EnterPRIZE letos vstupuje do šestého ročníku a znovu hledá malé firmy, živnostníky i start-upy, které berou udržitelnost jako přirozenou součást svého podnikání. Předsedkyně poroty Helena Továrková z Nadace Veronica v rozhovoru pro e15 popisuje, podle čeho odlišit skutečnou změnu od pouhého marketingu, jaké první kroky firmy na této cestě nejčastěji dělají a proč budou v delším časovém období nejodolnější ty podniky, které dokážou spojit kvalitu, efektivitu a ohled na přírodní zdroje.

Když dnes firmy mluví o udržitelnosti, kde podle vás končí marketing a začíná skutečná změna fungování byznysu?

Za pět ročníků soutěže SME EnterPRIZE jsem měla v ruce přihlášky několika stovek firem, které o sobě říkají, že podnikají udržitelně. Když to někdo myslí vážně, poznáte to hned. Na jedné straně jsou ti, kteří mluví o tom, že v kanceláři třídí, vysadili nějaké stromy nebo vyměnili žárovky a trochu snížili spotřebu. Na druhé straně pak stojí ti, kteří s podnikáním začali, aby řešili nějaký problém. Ale u malých a středních podniků není takový prostor pro greenwashing, to bývá problém hlavně u těch velkých. 

Vidíte u českých malých a středních podniků nějaký typický „první krok“, kterým se k udržitelnosti dostávají?

U výrobních firem je to řešení efektivity provozu – nakládání s vodou, teplem, obecně energiemi. Začnete u jedné věci a vede vás to dál – pokud se toho nezaleknou, může to vést k zásadním změnám. Tam, kde výroba chybí, tak se mnohem víc soustředí na provoz kanceláří, škoda, že mnohdy tolik neřeší to důležité – zdroj tepla či chlazení a elektrické energie, případně dopravu.

Je udržitelnost pro menší firmy spíš konkurenční výhoda, nebo stále hlavně náklad a administrativní zátěž?

Dostávám podobnou otázku v podstatě pokaždé a říkám si, že dokud o tom budeme přemýšlet jen na této ose, tak se daleko neposuneme. Je to jako bychom se ptali, jestli je vzdělání nebo zdravotní péče pro společnost spíš konkurenční výhoda nebo hlavně náklad a administrativní zátěž. Dá se to samozřejmě argumentovat z obou stran, ale už před dlouhou dobou jsme si řekli, že je to pro přežití naší společnosti nezbytné. Myslím, že pro nás všechny, nejen pro firmy, je dost velká konkurenční výhoda udržet se v mezích přírodních zdrojů a planetárních limitů a měli bychom být dost nedůvěřiví ke všem, kteří nám říkají opak.

Jak se změnilo vnímání udržitelnosti mezi podnikateli za posledních pět let — co je dnes jiné než dřív?

Já se ze své pozice setkávám v podstatě jen s těmi, kteří mají udržitelnost nějak v genech, kteří ani jinak podnikat nechtěli. U těch vnímám rozčarování nad rozvolňováním pravidel v poslední době. S něčím počítali, přišlo jim to správné a dávalo jim to smysl, připravovali se na to, a teď se na evropské úrovni hází zpátečka a přešlapuje na místě. 

Setkáváte se častěji s technologickými inovacemi, nebo spíš s návratem k jednodušším principům hospodaření se zdroji?

Určitě s obojím. I v zemědělství, které je obecně bráno jako konzervativní. Třeba i malá ekofarma Biozelenina Velehrad, která loni bodovala v SME EnterPRIZE, tak sice ctí nějaké tradiční principy, že se musíte dobře starat o půdu a nemůžete si z krajiny víc brát, než do ní dáte. Ale na zadrženou dešťovku potřebují moderní čerpadlo na solární pohon a když už ho máte, tak proč tu elektřinu ze slunce nevyužít i na dopravu – takže rozvážejí elektroautem. A firmy, které využívají odpadní suroviny, tak tam se bez technologické inovace už vůbec neobejdou. 

Co podle vás firmy nejčastěji podceňují, když se rozhodnou začít s udržitelnou transformací?

Zmapování toho, kde je největší problém. Pokud se začíná od nuly, tak je za mě klíčové kvalitně zpracované měření uhlíkové stopy. Tam uvidíte, kde vás nejvíc tlačí pata a na co se zaměřit u sebe či dodavatelů. Nedáváte pak finance do opatření, která přinesou jen malá zlepšení. Pokud tam ale není přesvědčení vedení, že opravdu chtějí něco změnit k lepšímu, tak z mé zkušenosti to nemůže fungovat. Ale to platí u všeho, stejně tak nemůžete zlepšit třeba pracovní prostředí nebo motivaci lidí, když to nemyslíte vážně.

Nakolik je tlak na udržitelnost tažen regulací a nakolik reálnou poptávkou zákazníků či investorů?

U těch opravdu udržitelně podnikajících malých a středních firem to vychází z přesvědčení a nastavení majitelů a majitelek. Mnoho firem, které dnes vnímáme jako etalony v udržitelném podnikání, pro spotřebitele to budou značky jako třeba Sonnentor, Tierra Verde nebo Biopekárna Zemanka, tak s tím nezačaly, protože jim to někdo nařídil nebo to po nich někdo chtěl, ale protože byli přesvědčení, že takto se to má správně dělat. Že čistící prostředky nemají ničit vodu nebo že zemědělství nemá ničit krajinu.

U B2B firem zakladatele k udržitelnosti nasměruje často vhodná příležitost, ale taky tam musí být vlastní ekologické přesvědčení. A pak třeba jezdíte domů kolem hutního odpadu a stále vám vrtá hlavou, jak by se dal využít. Nebo ve výrobě vidíte, jak se vyhazují použité oleje a kapaliny. A nedá vám to spát tak dlouho, až je z toho nakonec firma. Tohle jsou konkrétní případy Progres Ekotech, kteří vrací suroviny z hutního odpadu do oběhu, nebo Filtration Technology, tam zase špičkově čistí a recyklují zpět do výroby oleje a kapaliny. 

Jak by podle vás měla vypadat firma, která bude dlouhodobě úspěšná třeba za dvacet let — čím se bude lišit od dnešních společností?

Určitě by neměla být závislá na fosilních zdrojích. Sice se v poslední době kolem tématu klimatické změny potácíme, fyzika je v tom ale neúprosná a nemění se. Pokud se podíváme na firmy, které přežily mnoho staletí, na ty opravdu nejdéle fungující na světě, většinou jsou to malé rodinné podniky, které se zaměřují na vysokou kvalitu specializovaných služeb nebo produktů. Myslím, že modely stavějící na kvantitě jsou vyčerpané, tam už v podstatě nemáme kam jít. Teď je čas soustředit se na kvalitu.