Udržitelnost se ve stavebnictví odvíjí od životnosti materiálů, říká šéf firmy Heluz

Ve stavebnictví se často mluví o recyklaci materiálů, skutečný problém je však podle Jana Smoly jinde. „Naše zkušenost ukazuje, že významnější je dlouhodobá odolnost výrobků,“ říká šéf firmy Heluz, která patří mezi největší výrobce cihel v Česku. To, jak dlouho materiály vydrží a jak snadno je lze znovu použít, podle něj určuje, zda může stavba být skutečně udržitelná.

Stavebnictví patří k materiálově nejnáročnějším odvětvím a recyklace tady není jednoduchá. Jak k ní přistupuje vaše firma?

Naše výroba cihel je prakticky bezodpadová. Každý méně kvalitní kus čili nepodarek dokážeme vrátit zpět do procesu, takže odpad téměř nevzniká. Na cirkulární ekonomiku se ale díváme hlavně z hlediska dlouhodobé odolnosti výrobků. Proto nerozumím českému tlaku na montované stavby, takzvané dřevostavby.

Proč? Dřevo je ekologický materiál.

Ano, ale často se řeší spíš jejich deklarovaná ekologie než realita. Statistiky ukazují, že podíl dřevostaveb na trhu rodinných domů je kolem 15 procent, přičemž 85 procent z nich obsahuje jen 10 až 15 procent dřeva, zbytek tvoří izolanty a další materiály, které z hlediska udržitelnosti mají spíše negativní dopad. My se soustředíme naopak na to, aby naše výrobky vydržely a fungovaly co nejdéle a poskytujeme na ně záruku 148 let. Během této doby by jiné stavby musely projít minimálně dvěma zásadními rekonstrukcemi nebo být kompletně vyměněné. To považujeme za hlavní přínos k udržitelné výstavbě a teprve potom řešíme recyklaci, která sama o sobě není jednoduchá.

Proč je cirkularita ve stavebnictví tak složitá?

U vícevrstvých konstrukcí je nesmírně obtížné stavbu později rozebrat a znovu použít jednotlivé materiály, protože je složité je vzájemně odseparovat. Pálená cihla je pořád jen vypálená hlína, a pokud ji rozdrtíme, zůstane inertní materiál, který se po čase může vrátit do přírody. Proto prosazujeme jednovrstvé konstrukce a jednoduchá řešení, aby proces případné recyklace nebo rekonstrukce za 150 let byl co nejjednodušší.

A funguje to v praxi? Daly by se cihly ze zbouraného domu znovu použít?

Cihla zůstane jen částečně použitelná vcelku, ale dá se rozemlít a vrátit zpět jako přídavná surovina do výroby dalších cihel. Často se tu ale ztrácí důležitost samotné životnosti výrobků. Před 40 až 50 lety vydržela pračka dvacet let, dnes po pěti letech končí v odpadu. Základní myšlenka ekologie by měla spočívat právě v životnosti výrobků a v pohledu na celý jejich životní cyklus, nejen na emise či odpad vzniklé při výrobě. Což ale nefunguje. Ne. Kdyby to fungovalo, česká vláda by před dvěma lety nemohla schválit surovinovou politiku podporující dřevo bez jasných parametrů. Dřevostavbou je dnes prakticky cokoliv s nosnou konstrukcí ze dřeva, přestože většina z těchto staveb ho obsahuje jen minimum. Tradiční roubenky nebo sruby mají 70 až 90 procent dřeva a životnost stovky let a to jsou dřevostavby, které je třeba podporovat. Namísto toho se s tím svezou stavby s nízkou životností a prakticky bez obsahu ekologických, obnovitelných materiálů. A když se dům zbourá, mnohdy se materiál jen odveze na skládku.

Funguje vůbec recyklace staveb?

Jen částečně, a hlavně z ekonomických důvodů. Stavebnictví má stále například dostatek písku a kameniva, takže řešení recyklátu se finančně nevyplatí. My se třeba snažíme využít drcený cihelný střep nebo prach z broušení cihel jako náhradu části cementu v betonu. Jenže náklady na svoz, roztřídění a dopravu často převýší cenu nové suroviny.

Jaké máte pro tyto materiály uplatnění?

Používáme je jako příměs do hlíny při výrobě cihel. Výsledkem je vypálená hlína, ekologicky nezávadná. Problém nastává ve chvíli, kdy se cihla kombinuje s nerecyklovatelnými materiály, například s polystyrenovým zateplením. Oddělit tyto vrstvy je nákladné a výrazně to komplikuje další využití.

Co by podle vás muselo nastat, aby se recyklace začala vyplácet?

Především bychom neměli chtít recyklovat úplně vše a za každou cenu. Materiály, které můžeme vrátit do přírody bez toho, aby ji dále zatěžovaly a současně by jejich recyklace znamenala další využití energií, nemá smysl recyklovat ani z ekologického a ani z ekonomického pohledu. U těch ostatních musíme už při výrobě přemýšlet o tom, jak je budeme v budoucnu recyklovat. Vhodným designem výrobků a jejich využitím ve výstavbě si můžeme vytvořit předpoklady pro budoucí využití těchto materiálů.

Pomohou tomu regulace nebo ještě něco dalšího?

Regulace jsou jedna věc, jejich skutečný dopad druhá. Můžeme to doložit na programu Zelená úsporám. Ten má motivovat k úsporám energie, často ale neřeší, zda podporované výrobky vydrží pět, nebo padesát let. Chybí jasné „best practice“ a garance dlouhodobé funkčnosti těchto opatření. Za mě je velkou chybou, když poskytujeme dotace bez vazby na to, jak dlouho budou jednotlivá řešení funkční. Myslím si, že výše dotace by měla být přímo vázána na životnost a funk­čnost. Nový kotel vydrží zhruba 20 let a pak jej musíme vyměnit. Správně navržená jednovrstvá konstrukce budovy bude fungovat třeba 200 let bez toho, aby se její tepelně izolační vlastnosti snížily. Každý si asi umí domyslet, co se vyplatí podporovat více. A přesto je podpora jednovrstvé konstrukce stejná jako té zateplené, která má sice stejné tepelněizolační parametry, ale násobně nižší životnost.

Generální ředitel společnosti HELUZ Jan Smola. | Zdroj: Jiří Hloušek

A co odbyt recyklovaných produktů?

Existují firmy a pilotní projekty, ale masová poptávka zatím není. Výsledky často záleží jen na jednotlivých nadšencích. Konkrétně v našem případě jsme už testovali rozemletí cihel a přípravu frakcí pro beton, omítky a další produkty, a pokud bude zájem, dodáme je. Zatím ale není. Přeprava recyklátu na delší vzdálenosti je často dražší než těžba nové suroviny z místních ložisek a betonárky, výrobci omítek i cihelny stavějí závody logicky u nich. Stejný problém vidíme u dovozu materiálů z druhého konce světa, poslední dobou jsem zaznamenal například dovoz dřeva z Kanady. Jaká je v tom ekologie? Ty stromy, které pohltily nějaké množství CO 2 , nedokážou ani zdaleka vykompenzovat emise z lodní dopravy přes půl světa.

Dává tedy smysl nastavovat teď další normy?

Nedává, pokud se nedotahují do konce. Typickým příkladem jsou zmíněné dřevostavby. Chceme je podporovat, ale chybí jasná definice a zároveň přichází evropské nařízení proti odlesňování Evropy, které vyžaduje od výrobců zdůvodňovat, jestli nemohl být použit jiný materiál než dřevo. Na jedné straně se tedy tlačí na ekologickou výstavbu ze dřeva, na druhé straně výrobci bojují s administrativou a omezeními, která často komplikují samotnou výrobu a logistiku. Výsledkem jsou protichůdné signály, které jsou ubíjející a snižují motivaci firem investovat do cirkulárních řešení.

Budeme jako Evropa někdy skutečně cirkulární?

V některých oblastech ano, například u plastů, ale ve stavebnictví si to nemyslím. Materiály jsou objemné a těžké, recyklace i doprava drahá. To vše brání masové cirkularitě, aspoň prozatím. Proto si myslím, že tou nejlepší cestou je co nejdelší životnost toho, co se postaví.