USA z velké hospodářské krize vytáhl poválečný boom, žádný New Deal či válečné výdaje, říká ekonom Selgin
- Ekonom George Selgin v rozhovoru pro PFI Talks odmítá tezi, že velkou depresi ukončil New Deal či válečné výdaje. Klíčem podle něj byl až poválečný návrat soukromých investic díky vstřícnějšímu vztahu státu k byznysu.
- Varuje také před tlakem Donalda Trumpa na Fed a říká, že i omezenou nezávislost centrální banky je nutné chránit.
- V měnové politice prosazuje spíš stabilizaci nominálních výdajů než inflace.
Americký ekonom George Selgin v rozhovoru pro PFI Talks zpochybňuje obě populární vysvětlení konce velké hospodářské krize. Dle něj odpověď tkví v náhlém poválečném oživení soukromých investic, které zažehnula změna vztahu mezi politikou a byznysem.
„Existují spousty knih o velké depresi a New Dealu, ale málokterá se přímo ptá na dvě klíčové otázky: jak se USA z deprese nakonec dostaly a jakou roli v tom sehrál New Deal,“ říká Selgin v rozhovoru, který vznikl pod záštitou Prague Finance Institute, spolupracujícího s ekonomickým výzkumným centrem CERGE-EI.
Selgin, jehož nejvýznamnější kniha Méně než nula (anglicky Less than Zero) z roku 2018 brzy vyjde v českém překladu, v rozhovoru komentuje také palčivé téma nezávislosti americké centrální banky. Dle něj je hrozba jejího oslabení veřejnými útoky prezidenta Donalda Trumpa nejen na končícího předsedu Fedu Jeroma Powella „velmi reálná“. Zároveň ale dodává, že se nejedná o převratnou změnu, protože „nezávislost Fedu byla vždy značně omezená“.
V čem je Trump podle Selgina jiný, je forma a intenzita jeho nátlaku na centrální banku. Své pokusy přimět Fed ke snižování úrokových sazeb učinil Trump dle Selgina „mnohem otevřenějšími, než bývalo v minulosti obvyklé“.
Selgin k tomu dále připojuje jedno varování: právě proto, že nezávislost Fedu byla vždy omezená, platí, že „tu trochu nezávislosti, kterou skutečně má, je třeba o to důrazněji chránit“.
Jak se USA vymanily z velké deprese
Selgin připomíná, že většina klíčových programů Nového údělu už na sklonku 30. let končila, zatímco americká ekonomika byla stále v chatrné kondici. „V roce 1939 byla deprese pořád velmi silná a zhruba 17 procent pracovní síly bylo buď nezaměstnáno, anebo součástí nouzových pracovních programů, což podle mě jasně ukazuje, že New Deal depresi neukončil,“ říká.
Podobně kriticky přistupuje i k druhé rozšířené tezi, že depresi ukončily válečné výdaje. Během války skutečně prudce rostly vládní výdaje a část nezaměstnanosti absorbovala armáda. Avšak hned po válce přišel rychlý návrat k nižším veřejným výdajům a propad ekonomiky se neopakoval.
„Skutečné vysvětlení konce ekonomické deprese je to, co zabránilo tomu, aby se po druhé světové válce krize znovu naplno rozjela,“ shrnuje Selgin. Klíčovým důvodem byla změna postoje americké vlády k podnikům.
„S příchodem války se přístup vlády k byznysu změnil z nepřátelského a zastrašujícího na mnohem shovívavější. Washington totiž potřeboval firmy ke zbrojní výrobě,“ zdůvodňuje Selgin.
Příznivý vztah mezi státem a byznysem podle něj přetrval i po válce. Firmy nabyly jistotu, že období agresivních reforem již skončilo a že se pravidla hry nebudou znovu dramaticky měnit. Výsledkem byla optimistická očekávání a s nimi spojený návrat investic. „Podnikatelé si mohli konečně oddychnout. Věděli, že New Deal skončil a nevrátí se, a tak znovu začali ve velkém investovat,“ říká Selgin.
Roosevelt versus Keynes
Selgin poukazuje na to, že FDR je dnes povětšinou vnímán jako symbol keynesovské politiky pojmenované po britském ekonomovi Johnu Maynardu Keynesovi, jehož myšlenky a otevřené dopisy adresované Bílému domu formovaly ekonomická opatření prezidenta Roosevelta.
Přesto se oba v mnoha ohledech názorově rozcházeli. „Roosevelt byl kovaný fiskální konzervativec. Neměl v oblibě deficitní financování a nevěřil tomu, že deficit je sám o sobě žádoucím prostředkem obnovy,“ tvrdí Selgin.
Podle něj Roosevelt sice schvaloval schodky kvůli sociální pomoci a nouzovým programům, zato však odmítal stimulovat ekonomiku na úkor rozsáhlejšího schodku státního rozpočtu v keynesovském smyslu. Je zajímavé, že nejsilnější předválečný fiskální impulz v podobě výplaty bonusů válečným veteránům v roce 1936 prošel vzdor Rooseveltově vetu, nikoli jako součást strategie New Dealu.
Selgin navíc připomíná, že Keynes byl k části New Dealu nepokrytě kritický. Zejména mu vadily programy, které se snažily zvyšovat ceny omezením výroby a umožněním vzniku průmyslových kartelů. „Keynes upozorňoval, že Rooseveltovy reformy sice mohou být dlouhodobě smysluplné, ale přišly v nesprávný čas. Nejprve bylo potřeba dostat ekonomiku z deprese a teprve potom reformovat,“ říká Selgin.
Selgin v rozhovoru dále navazuje na Keynesův důraz na tzv. „živočišné pudy“ (angl. animal spirits), tedy podnikatelskou důvěru a ochotu riskovat. „Strach byl tehdy velký problém, ale měl reálné kořeny v netransparentní, ba občas přímo nepřátelské vládní politice a rétorice. Firmy potřebují věřit, že budou moci na investicích vydělat. Když si nejsou jisté, se svými investicemi vyčkávají,“ zdůvodňuje. Právě to podle něj pomáhá vysvětlit, proč se investice v 30. letech obnovovaly tak pomalu, přestože část ekonomických ukazatelů se postupně zlepšovala.
Inflace není správným cílem měnové politiky
Ve svých dílech Selgin kritizuje slepé spoléhání se na inflační cíl a místo toho doporučuje jiný cíl měnové politiky. V rozhovoru hovořil o tom, že by bylo správnější stabilizovat nikoli cenovou hladinu, nýbrž celkové nominální výdaje v ekonomice, tedy HDP v běžných cenách (řečeno ekonomickým slovníkem, veličinu MV v rovnici směny).
„Pro makroekonomickou stabilitu není klíčová stabilní inflace jako taková, nýbrž stabilní tok výdajů v ekonomice,“ říká. Centrální banka by podle něj neměla zatvrzele držet ceny na předem určené trajektorii, ale spíše tlumit výkyvy agregátní poptávky. To je přístup, který je blízký cílování nominálního HDP a v mnoha ohledech též podobný návrhům rakouského ekonoma a filozofa Friedricha Hayeka z jeho raných prací.
„Zacházím ještě dále a doporučuji politiku, která by umožnila dlouhodobou deflaci,“ říká Selgin s odkazem na své dílo Less than Zero. Jeho argumentem je, že „nominální výdaje by měly růst jen natolik, nakolik roste objem výrobních vstupů, tedy práce a kapitálu“. Pokud se však zvyšuje produktivita, tedy výstup na jednotku vstupu, pak by podle něj „cenová hladina měla mít možnost v čase klesat“. Protože produktivita obvykle dlouhodobě roste, jeho ideální režim by znamenal „dlouhodobou míru deflace zhruba odpovídající růstu celkové produktivity výrobních faktorů“.
Podle Selgina je důležitější, aby se „krátkodobé výkyvy produktivity mohly úměrně projevit opačnými pohyby cenové hladiny“, a to bez ohledu na to, jaký dlouhodobý trend si centrální banka zvolí. „Ten trend může být nulová inflace, 2% inflace nebo i mírná deflace,“ říká s doplněním, že centrální banka by se „neměla snažit bránit pohybu cenové hladiny v reakci na inovace na nabídkové straně“. Právě tady leží jeho hlavní spor s většinou jeho kolegů monetárních ekonomů.
