Česká republika dala světu po dlouhém čase výraznou osobnost klasické hudby. Adam Plachetka je ale nejen magnetem předních světových scén. Jeho přínos spočívá i v tom, že se rozhodl vážnou hudbou evangelizovat u širokého publika, což může v důsledku přinést další nové domácí talenty. A pro svět by chtěl znovu objevit jméno Bedřicha Smetany. „Řekl bych, že na sklonku života Smetana došel harmonicky mnohem dál než Wagner,“ říká téměř dvoumetrový muž, který nebýt hudby klidně mohl pokračovat v započaté hokejové kariéře.
Už ve dvaceti jedenadvaceti letech jste zpíval ve Státní opeře Papagena v Kouzelné flétně nebo Dona Basilia v Lazebníku sevillském. Čím to bylo, že vaše kariéra měla tak rychlý start?
Poměrně nečekaně jsem šel hned po základní škole na konzervatoř, i když jsem pro ni neměl moc předpoklady a šlo spíše o náhlou myšlenku. Ale ta náhlá myšlenka mě hodně chytla. Začal jsem chodit na představení do Státní opery, dokonce jsem tady na brigádě kontroloval lístky ve foyer. Když jsem studoval druhý ročník, opera jela na zájezd do Japonska a potřebovali ucpat díru ve sboru. Tak jsem tu nastudoval Orlanda furiosa a Così fan tutte jako sborista a následně přešel i do externího sboru Státní opery. Čili od druhého ročníku jsem se Státní operou profesně spjatý. Ve čtvrtém ročníku jsem už pokukoval po sólech.
Začínal jste tedy jako sborista v dětském sboru?
Ano. Mám pocit, že v Čechách sbory trochu suplují moravský folklor. Bavil jsem se o tom nedávno s několika kolegy. Moraváci jsou často lepší muzikanti, protože hrají v cimbálovkách, vyrůstají v hudbě, poslouchají ji, tancují. V Čechách takovou tradici nemáme a nahrazují ji sbory, které mají také charakter společenské události a mají svůj sociální rozměr. Řada mých kolegů z Čech dětskými sbory prošla. A já koneckonců také.
Na přijímačky jste šel bez přípravy. Je to tak?
Myslel jsem si, že příprava není třeba, a ukázalo se, že opravdu ne. Ale zpětně se na to dívám jako na hloupost. Skončil jsem jako poslední nad čarou. Pan profesor mi po letech přátelsky říkal: „Vy jste neudělal u zkoušek ani jednu technickou chybu. A víte proč? Protože jste žádnou techniku neměl.“ Ale zase bylo výhodou, že můj hlas netrpěl zlozvyky. Uměl jsem intonovat a měl jsem nadrcenou teorii ze sboru. Takže předpoklady byly, vypadal jsem muzikálně, tak si řekli, že to se mnou zkusí. O to víc jsem se do studia obul.
Takže jste oslnil spíš talentem než uměním. Ale vám se líbil muzikál a stejně jste chtěl zběhnout, že?
Nechtěl jsem ani tak utíkat, ale měl jsem dojem, že populární zpěv se přece nestuduje, a že když chci zpívat muzikál, měl bych vystudovat opravdový zpěv a pak se k němu vrátit. Velmi brzy jsem ale poznal, že se nikam vracet nechci.
Kdo vás na studiích ze zpěváků nejvíce oslovoval?
Po dlouhou dobu byl mou modlou velšský basbarytonista Bryn Terfel. V té době zrovna vystřelil a z vrcholu od té doby nesestoupil. Líbil se mi jeho přístup. Byl bezprostřední, technicky perfektní a s podobným přístupem ke zpěvu, jako mám já: i když není vždycky zadarmo, měl by vypadat jako samozřejmost. Někdo rád ukazuje, že u zpěvu trpí, já ne.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
