Kennedy a Klaus | E15.cz

Kennedy a Klaus

Daniel Deyl

Share on Facebook Messenger
Václav Klaus stylově završuje své dílo na poli správy věcí veřejných. daroval svobodu recidivistům a velkozlodějům. Zašel při tom dál než kdykoli předtím – za de facto mlčenlivé podpory značné části právnické obce.

Na podzim loňského roku vyšla ve Spojených státech poučná kniha s názvem The Cuban Missile Crisis in American Memory: Myths versus Reality. Historik Sheldon Stern v ní píše, jak dokonale celý svět neporozuměl kubánské krizi z roku 1962. Stern čerpal z nově odtajněných archivních informací a našel v nich stěží uvěřitelné věci.

V době, když se krize rodila, záleželo prezidentu Kennedymu daleko více na tom, aby po fiasku ze zátoky Sviní uchránil prestiž vlastní administrativy, než aby dosáhl rozumné dohody se znepřátelenou jadernou velmocí, Sovětským svazem. Až na poslední chvíli – a navzdory naléhání poradců v čele s bratrem Robertem – přijal Chruščovovu nabídku odstranění sovětských raket z Kuby výměnou za stažení amerických raket z Turecka. Zároveň však nesměl dopustit, aby se americká veřejnost dozvěděla, že Sovětům v podstatě ustoupil.

Kennedy proto tehdy zapřísahal Chruščova, aby nikde neprozradil, jak k dohodě došlo. Sám na své straně totéž zatajil před většinou spolupracovníků včetně viceprezidenta Johnsona. Díky tomu (a díky tomu, že Chruščov svoji část dohody dodržel) se mohl záhy nechat oslavovat jako hrdý státník, jehož neústupnost tváří v tvář komunistické agresi – a tak dále, jak tu hezkou story léta známe.

Diametrální odlišnost této verze od verze dosud přijímané jako oficiální je způsobená naším kolektivním podceněním různorodosti motivací, jež prezidenta Kennedyho vedly k tomu, že konal, jak konal. „Spojené státy ve smrtelném nebezpečí patrně nebyly,“ cituje Stern jistého Rogera Hilsmana z ministerstva zahraničí. „Ale Kennedyho administrativa rozhodně ano.“ Když pak bylo po všem, snažil se Kennedy až komicky zamést za sebou stopy.

Zhruba podobně si vedl mnohý politik před Kennedym a mnohý po něm. I v hlavách hlav států se v každém okamžiku mísí motivace dějin velkých s motivacemi dějin malých, často osobních. Jen se o tom nemluví, protože oficiální verze znají jen velké dějiny a jejich motivace. Skrupule a politická nutnost nutí i mocné muže k přetvářce všeobecně tušené; obvykle politikovi nezazlíváme, že chce před lidmi vypadat dobře.

Neumíme, nevíme, nechceme…

Václav Klaus však již na přetvářku tohoto typu rezignoval. Skrupule jej nikdy netížily přespříliš; politické nutnosti předstírat byť bazální slušnost ubývá s každým západem slunce, jenž jej přibližuje prezidentské penzi.

O amnestii, která z mnoha lidí namočených do afér pocházejících mnohdy ještě z dob Klausova premiérování udělala bezúhonné občany, bylo již řečeno dost a dost. Tento časopis se domnívá, že jejím vyhlášením a následnou obhajobou (nesenou zhruba v duchu „my jsme prezident, můžeme vyhlásit, jakou amnestii se nám zachce, a vy nám polibte šos“) dosáhl Václav Klaus nového, vyššího stupně politické bezostyšnosti. Stupně, jímž se opět o kousek přiblížil svému moskevskému vzoru, chtělo by se dodat.

I položili jsme na to téma dvě kulantně formulované otázky několika desítkám špičkových českých právníků, abychom zjistili, jestli smýšlejí podobně. A dozvěděli jsme se, co jsme se dozvědět nechtěli.

Nejčastějším výsledkem bylo ticho. Ačkoli elektronická komunikace obvykle funguje bezproblémově, od téměř poloviny dotazovaných jsme nedostali žádnou odpověď. A když už odpovědi přišly, byly často z jednoho kadlubu: „Neumíme posoudit“; „Rozhodli jsme se neodpovídat“; „Necítíme se povoláni…“; „Vážíme si vašeho dotazu, ale nevíme“; „Máme leukemii a nejde nám mail a vůbec“ (Smyšlená je pouze ta poslední výmluva. Těch několik plnokrevných odpovědí, které jsme získali, si můžete přečíst v anketě na straně 14; o amnestii čtěte více na stranách 11 až 13.)

Takový je tedy rozdíl mezi Spojenými státy roku 1962 a Českou republikou roku 2013: kdyby se na Kennedyho bylo provalilo, jak ve vleku vlastního zbytnělého ega hazardoval s bezpečností své vlasti, měl by šeredné potíže. Zato když Klaus podkopne židli pod sotva krajíčkem usednuvší zadnicí české spravedlnosti, bratru polovině nejlepších českých právníků to ani nestojí za řeč.

Autor: Daniel Deyl

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.