Byl jste členem komise pro přípravu nového občanského zákoníku (NOZ). Jak se rekodifikace občanského a obchodního práva projeví na působení Nejvyššího soudu (NS)?
Zásadně. Časově to lze rozlišit od 1. ledna 2014, pokud účinnost bude opravdu k tomuto datu. Od tohoto okamžiku začnou vznikat nové právní vztahy podle NOZ a nové spory, které se na soudech budou soudit. Jako NS budeme mít ze zákona stále odpovědnost za jednotný výklad práva ve státě, ale nebudeme mít ani jednu konkrétní kauzu, na kterou bychom ve svém rozhodnutí řekli svůj názor. Tato situace bude trvat, předpokládám, tři nebo čtyři roky, než k nám ze soudů nižších stupňů doputují s mimořádnými opravnými prostředky jednotlivé věci. V té době, abychom nějakým způsobem měli vliv na jednotný výklad práva, budeme dělat dvě věci. První je publikovat rozhodnutí soudů nižších stupňů ve Sbírce soudních rozhodnutí, tedy vybírat je, nechávat je projít připomínkovou procedurou a odhlasovat jako většinový názor, který se pak prezentuje jako názor NS. A druhá je vydávat stanoviska NS, když se zjistí, že je rozhodování různých soudů ve stejných otázkách rozdílné. Z obojího vyplývá, že musíme dobře znát rozhodnutí soudů nižších stupňů, a proto se nyní intenzivně připravujeme na to, jak to udělat, abychom je znali.
Proč je dobře neznáte?
My jsme dosud vystačili s tím, že jsme rozhodnutí znali tak, jak k nám přicházela s opravnými prostředky, a čas od času jsme dělali průzkum v určité detailní problematice. Když je ustálený právní řád, širší prostředky mít nepotřebujete. Neměli jsme důvod jiné metody používat, protože změna občanského kodexu v této podobě nebyla mnoho desítek let. Vytvořila se také databáze, do níž odvolací soudy dávají svá rozhodnutí. Velký problém je však v tom, že některé odvolací soudy jsou ochotny tam významná rozhodnutí vkládat, jiné mají naopak tendenci rozhodnutí zametat pod koberec, aby se nedostaly na světlo přezkoumání.
Nedávají je tam tedy úmyslně?
Nechci říci, že by záměrně bojkotovaly činnost NS. Ale je jim zkrátka bližší košile než kabát, takže si to nějakým způsobem dělají samy a nikomu to dál nepředávají. A to samozřejmě nejde. Proto máme v běhu vytvoření další databáze, která by obsahovala úplně všechna rozhodnutí, a byla tak objektivní. Potom bychom se ale už nemohli spoléhat na spolupráci soudů nižších stupňů a museli to dělat sami, což je samozřejmě kapacitně velmi náročné. Myslím tedy, že výsledkem bude kombinace obojího.
NOZ mj. přináší větší smluvní volnost. Domníváte se, že se proto celkově zvýší počet souzených věcí?
Nepochybně. Vycházejme z toho, že i kdyby předpis byl absolutně dokonalý, tak tím, že nově pojmenovává situace v mezilidských vztazích, vzniknou pochybnosti o tom, co se myslelo tím kterým ustanovením. Je logické, že bude nějakou dobu trvat, než se ustálíme. Když se změní zákon o padesáti paragrafech, trvá to relativně krátkou, ale přece jen nějakou dobu. Ale když se změní princip, celý občanský zákoník o několika tisících paragrafech, potom to bude trvat určitě řadu let.
Strany se také nově budou moci smluvně odchýlit od toho, co bude v NOZ uvedeno. Lidé se proto možná budou častěji soudit, budou vznikat nedorozumění.
Určitě. Myslím, že tíže uvedení NOZ do praxe dopadne zejména na soudy, a to bude znamenat samozřejmě delší dodací lhůty soudů. Počet soudců asi zůstane stejný. Není správné, aby se počet soudců zvýšil do zcela absurdního množství a všechno bychom řešili na soudech a nebyli schopni se domluvit. Spíš by judikatura měla vysvětlovat a lidé by se měli nechat přesvědčit, aby příště respektovali určité předpoklady, které jsou k realizaci institutů, a ne aby znovu vždy šli k soudu. Často se také uvádí, kolik je soudců na počet obyvatel.
U nás hodně.
Podle tohoto klíče máme soudců hodně. Ale kolik máme v běhu soudních řízení? Nesrovnatelně více než v zahraničí. Také si musíme říci, kolik máme opravných prostředků. Tedy kolik jednotlivých lidí se nespokojí s rozhodnutím soudu prvního stupně a chce, aby věc posoudil odvolací soud nebo NS v mimořádných opravných prostředcích. Nebo se obracejí dále na Ústavní soud a třeba i k Evropskému soudu pro lidská práva. Při tomto pohledu zjistíme, že tato čísla jsou nesrovnatelně vyšší v porovnání se zahraničím. Počet soudců potom není zdaleka tak vysoký, s přihlédnutím na to, jak se lidé u nás nejsou ochotni dohodnout. Také je to trochu o tom, že tu lidé nedrží slovo, nechtějí splnit své závazky, nechtějí platit své dluhy, zpochybňují zajištění zástavním právem atd. To je složitý moment, který není řešitelný právně. Je to otázka důvěry lidí mezi sebou navzájem. Ta zjevně není nijak zvlášť dobrá, protože lidé si nevěří a mají tendenci možná více než jinde nedržet slovo.
Čím to je?
Na počátku všeho je asi dlouhodobý rozvrat a zpochybnění hodnot, na kterých lidský život stál. Když se v průběhu několika málo generací několikrát zásadně změní režimy a to, co se ideologicky lidem dostává do hlavy, asi to společnost nezanechá bez následků. A není to řešitelné právně ani ve vztahu k institucím. Není samozřejmě možné udělat zákony, které by lidem zakázaly se soudit či odvolávat se. Naopak je to leckdy potřebné. Takže je to otázka spíše etická a filozofická.
Jaké budou po rekodifikaci novinky v dědickém právu?
Dědické právo je zajímavé tím, že je velmi spjatá hmotněprávní úprava, tedy občanský zákoník, s procesní úpravou. To dosud zajišťoval občanský soudní řád (OSŘ), do budoucna to zřejmě bude zvláštní zákon pro určité zvláštní typy občanskoprávních řízení, jehož asi nejobsáhlejší části bude právě dědický proces.
Z OSŘ se tedy vyjmou zvláštní procesy a dají se do samostatného zákona?
Ano. Takový zákon je nyní připraven v legislativní fázi vnitřního připomínkového řízení. Přičemž jen ta dědická část čítá 196 paragrafů, s ohledem na rozsáhlost materie hmotněprávní. A to jsme se snažili úpravu maximálně zestručnit a zpřehlednit. Půlka je zaměřena na úpravu procesu běžných dědických věcí, druhá se věnuje tzv. likvidaci dědictví. Tj. řešení situací, kdy je dědictví předlužené, tedy že zůstavitel měl větší dluhy než majetek. A proto buď dědici, nebo někteří věřitelé zůstavitele navrhli, ať je dědictví tzv. zlikvidováno. Jde v zásadě o konkurz na zemřelého, kdy se veškerý majetek rozprodá a dluhy se zaplatí z utržených prostředků v určitém pořadí. Tato úprava by měla nahradit stávající naprosto nedostatečnou úpravu, kdy málokdo věděl, jak se tyto věci mají dělat. Obecně jde ve většině ohledů o návrat k dědickému právu, jaké tady bylo od roku 1811 do 1950.
Tedy v duchu zbytku NOZ, který se k těmto kořenům také hlásí.
Ano, s tím, že je zde od té doby několik zásadních rozdílností. Např. nová úprava neobsahuje tzv. ležící pozůstalost. Znamenalo to, že na majetek, který tvořil pozůstalost, se v období od smrti zůstavitele do rozhodnutí soudu hledělo zvláštním způsobem. Majetek jako by ještě patřil zemřelému, což umožňovalo určité postupy. My takový institut dnes nemáme, a proto budeme muset tyto věci řešit jinak, což také upravuje ten připravovaný předpis. Dědictví ale není jen o tom, kdo zdědí majetek zůstavitele. Např. velká část zemřelých byla v manželském svazku, musí se tedy vyřešit, jak je to se společným jměním manželů, s jejich pohledávkami a dluhy atd. Ale zejména bychom měli pamatovat na to, že zatímco dnes odpovídáme jako dědici za dluhy zůstavitele jen do výše majetku, který z dědictví nabudeme, tak podle NOZ budeme odpovídat za dluhy zůstavitele i veškerým svým majetkem.
Každý z dědiců?
Ano. Jediná obrana je, že dědicové vznesou námitku soupisu majetku zůstavitele, tedy že bude veškerý zůstavitelův majetek sepsán. Teprve pak bude odpovědnost limitována majetkem zůstavitele. Zní to jednoduše, ale je to velmi složité. Protože když se dřív projednávalo dědictví byť i po bohatém sedlákovi, nebyl problém sepsat, jakou měl chalupu, jaké polnosti, kolik měl vozů, dobytka atd. Ale dnes jsou nejcennější majetkové hodnoty velmi snadno utajitelné. Notáři sepisující majetek zůstavitele asi nebudou čelit tomu, že by se odnášely skříně a peřiny do sousedovy chalupy, ale budou hledat účty, o kterých se neví, zlato a jiné věci, které jsou snadno k ukrytí, a další majetkové hodnoty. Bude i na věřitelích, aby upozorňovali na zůstavitelův majetek, protože jim bude nejvíc záležet na tom, jaký rozsah jejich pohledávek za zůstavitele bude krýt.
Připravuje se novela zákona o soudech a soudcích, co přináší?
Na jednání zástupců justice s ministrem spravedlnosti a jeho náměstky převážil názor, že je třeba nejdříve podrobně analyzovat situaci a říct, co je potřeba činit a kam chceme směřovat. Nejzřetelnější je to na otázce přijímání nových soudců. Převládá názor, a ani mě zatím nic nepřesvědčilo, že bych od něj měl ustoupit, že je lépe, když zejména na soudy prvních stupňů přicházejí jako soudci osoby, které delší dobu v justici působily. Ať už z pozice justičního čekatele, asistenta soudce či jiné, ale kteří dlouhodobě prokazovali své odborné i lidské znalosti na soudech, složili příslušné zkoušky a následně byli předsedou soudu vybráni na soudcovské místo. Předložený zákon vycházel z odlišné koncepce, že soudci budou vybíráni bez ohledu na praxi. To hlavní by se soustředilo do výběrových řízení a přezkoušení adeptů, což je samozřejmě legitimní představa. Ale názory zejména předsedů odvolacích soudů, kteří nesou na svých bedrech největší tíži odpovědnosti za reálný chod justice v okresech a krajích, akcentovaly dosavadní systém, obvyklý nejen u nás, ale i v řadě zemí kontinentální Evropy. Zatím jsme se proto dohodli na dílčích změnách a vytvořil se tým, který analýzu a vizi dává dohromady.
V anglosaských systémech je běžné, že budoucí soudce absolvuje nejdřív dlouhou praxi např. jako advokát. U nás by to nebylo vhodné?
Bylo by to samozřejmě dobré. Ale musíme si také říct, co společnost chce soudci nabídnout. Pokud by se rozhodla, že dá takové prostředky, možnosti a společenský respekt osobám soudců, aby do justice přicházeli advokáti, notáři atd., na vrcholu kariéry a vrcholně vydělávající, tak by asi přišli. Ale když to tak nebude, musíme se zamýšlet nad tím, jestli ti, co přicházejí zvenku, přicházejí proto, že dělali skvěle svou práci a nyní chtějí dělat soudce, nebo jsou to lidé, kteří v byznysu neobstáli a hledají v justici klidné a relativně slušně placené živobytí. Ta druhá varianta se mi nezdá dobrá. Potom je lépe budovat justici s právníky, kteří pracovali řadu let na nižších justičních funkcích a někdy ve věku 30–35 let se dobrali soudcovského místa. Zároveň jsou citově, loajalitou a názorově s justicí spjati a jejich postavení, nezávislost a vázanost na justiční stav je garantována právě tím.
Velkou roli asi také hraje prestiž soudce. Ta by mohla hodně advokátů po letech praxe, kdy už se nemusejí starat o finance, přesvědčit.
To také, i když na druhou stranu vlastně nevím, jak je to s prestiží justice. Nedávno jsem četl průzkum veřejného mínění, kde se psalo, že mezi nejrespektovanější instituce ve státě patří NS. Dokonce měl vyšší procento než Ústavní soud. Příjemně mě to překvapilo a říkal jsem si, jen aby nám to dlouho vydrželo.
NS působí při sjednocování judikatury. Neměla by být stanovena větší závaznost jeho rozhodnutí?
Myslím, že současný stav je správný. Rozhodnutí NS je závazné v konkrétní věci. Když zrušíme rozhodnutí soudu nižšího stupně, musí náš názor už při rozhodování té věci respektovat. U jiných kauz je rozhodnutí závazné neformálně, přesvědčivostí argumentů. Současně je na principu přesvědčivosti a závaznosti argumentů NS postavena i přípustnost dovolání v oblasti občanského a obchodního práva. A také na nové úpravě dovolání, která byla nedávno schválena Poslaneckou sněmovnou. Ta je postavena vysloveně na tom, zda soudy v celém státě rozhodují stejně a poskytují lidem stejné garance práva. Dovolání stojí na velmi jednoduchých čtyřech principech, aby byl přístup k NS pokud možno co nejpředvídatelnější.
Jaké jsou to principy?
Zaprvé je dovolání přípustné tam, kde dosud není judikatura sjednocena. Takových případů, kde nebylo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejněno žádné rozhodnutí na dané téma, bude v souvislosti s NOZ zřejmě do budoucna velmi mnoho. Další situací je, kdy odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. Buď ji neznal, nebo ji nerespektoval. Třetí je situace, kdy sice je nějaká rozhodovací praxe NS, ale není vnitřně v pořádku, je rozporná. Tedy, že NS má nepořádek v judikatuře. Poslední je situace, kdy soudy sice rozhodly v souladu s judikaturou, ale účastníci namítají, že je stará čtyřicet nebo padesát let a že se doba zcela změnila. V takové situaci se věc posune do tzv. velkého senátu, který má možnost přehodnotit stávající judikaturu NS a říci, že se nyní přikloní k jinému právnímu řešení.
Jak může mít NS v judikatuře nepořádek? To jeden soudce nějak rozhodne a druhý o tom neví?
Ano, jsou takové situace.
Jak tomu zamezujete?
Jednak jsme zavedli databázi tzv. rozporné judikatury. Když někdo v souvislosti se svou prací narazí na protichůdné názory, ty se projednají evidenčním senátem a následně v kolegiu, abychom jasně řekli, že problém je rozporný, a poté jej můžeme překlenout novým stanoviskem. Nebo nás na to upozorní účastníci. NS je instituce čítající celkem skoro 70 soudců. Může tedy k tomu dojít, protože rozhodujeme v tříčlenných senátech a ne o každé kauze se všichni se všemi baví.
Může to být dáno i historicky, že NS kdysi nějak rozhodl a dnešní soudce si toho není vědom?
O takových rozhodnutích bychom měli vždy vědět. Od roku 1996 existuje elektronická databáze rozhodnutí NS, obsahující všechna rozhodnutí od té doby. Starší rozhodnutí jsou k dispozici v listinné podobě. Takže když hledáme, najdeme. Pokud soudce rozhodl a nevěděl, že dříve v takové věci bylo rozhodováno, je to jistě chyba. Ale jsme jen lidé.
Nemůže tedy v oblasti judikatury NS více spolupracovat s Justiční akademií (JA) na vzdělávání?
Možná je dobře, že o tom mluvíte, protože si dlouho říkám, že by bylo dobré, aby JA nebyla podřízena Ministerstvu spravedlnosti, ale NS. Je to svým způsobem logické, protože NS jako vrcholný orgán zastřešuje 96 % české justice, tj. věci občanskoprávní, obchodní a trestní. 4 % zůstávají správnímu soudnictví. Za těchto okolností mi připadá rozumné, aby JA byla spíše řízena NS. Pro nás by to znamenalo více práce a spousta lidí by mne asi proklela, ale vím, že ani ministr spravedlnosti se takovému řešení nebrání. Bylo by to snazší z hlediska organizování seminářů, protože naprostá většina přednášejících jsou soudci NS. Na tom ovšem nestojí, jestli JA bude, nebo nebude dobře pracovat. Především musí řádně spolupracovat vedení NS, Ministerstvo spravedlnosti a Rada JA.
Jaký je váš názor na právnické vzdělávání v ČR?
Jako člen komise u rigorózních zkoušek na brněnské právnické fakultě mám pocit, že současní absolventi jsou na tom většinou odborně velmi dobře. Nejsem si jist, jestli je správné zatracovat české fakulty a adorovat jen vzdělání zahraniční. Myslím, že správné je, když právník dokonale ovládne právo státu, v němž žije, a získá stážemi nebo studiem v zahraničí reálnou představu o tom, jak právo funguje v jiném státě. Ale když někdo prokazuje výborné znalosti práva zahraničního nebo evropského, ale hluboké neznalosti práva českého, je to špatné, a to i pro něj samotného. Když si totiž někdo bude chtít sjednat advokáta, bude většinou požadovat, aby kauzu vyřešil u našich soudů podle českého práva nebo napsal dobrou smlouvu podle českého práva. Nebudou ho zajímat znalosti nejrůznějších směrnic mezinárodních orgánů.
Co český způsob výuky, často kritizovaný za přílišné memorování?
Mně se líbila formulace, kterou v 90. letech použil jeden z profesorů Yaleské univerzity, který byl českého původu a působil na univerzitě v Americe i v Čechách. Říkal, že čeští studenti mnoho vědí, ale neumějí o tom mluvit. A američtí studenti umějí výborně mluvit, ale mají minimální obecné znalosti. Samozřejmě ideální je mnoho vědět a výborně diskutovat, ale dokud nemáme namemorované určité znalosti, nemáme vlastně o čem mluvit. Čím je kdo méně vzdělaný sumou znalostí, které má i z jiného než svého oboru, tím je manipulovatelnější a ovladatelnější. Říct, že když budu chtít něco vědět, tak si to vygoogluji, je sice možné, mnoho věcí bych ale měl vědět hned. A neměl by mě každý hned opít rohlíkem. Myslím tedy, že vzdělání i tou cestou, že se naučíme velké penzum znalostí, je správné.
Jaký je váš názor na vzdělávání poskytované Justiční akademií?
Myslím, že akademie poskytuje maximum možného. S prostředky a možnostmi, které má.
Problém je možná v postavení soudců, vzdělávání jim nemůže být nařízeno.
Skoro myslím, že to není nutné, i když povinnému vzdělávání soudců bych se nebránil. Ale velmi to závisí, na tom, kdo je přednášejícím. Některé semináře mají „vyprodaná“ místa během jednoho dvou dnů. Jiné zůstanou bez povšimnutí. Je na JA, aby nabízela to nejlepší.
Se vzděláváním souvisí i soudcovská samospráva. Měla by u nás být zavedena nejvyšší soudcovská rada?
Zúčastnil jsem se všech jednání vrcholných představitelů justice s premiérem a ministrem spravedlnosti, která v posledních dvou letech na toto téma proběhla. A ani mezi nejvyššími představiteli justice nepanuje jednotný názor na to, zda má být takový orgán, jak má být vytvořen a jaké má mít funkce. K tomu se přidává velký problém zkušeností s takovým orgánem. Ty jsou někde výborné, zejména v zemích západní Evropy, nebo problematické, jako na Slovensku nebo v Maďarsku. Pokud by takový orgán měl být, měl by především mít ústavní zakotvení. Nedávno mi představitelé slovenského NS říkali, že i když mají soudcovskou radu garantovanou ústavně, její pravomoci upravuje jen běžný zákon. Proto se podle toho, jaká je vláda, mění zákon, a tedy i pravomoci rady. A co vlastně nejvyšší rada soudnictví je? Není to vrcholný orgán soudní pravomoci. Nikdy nemůže mít žádnou soudní pravomoc, je představitelem správy soudů. Bude vždy něčím, co vznikne z rozdělení Ministerstva spravedlnosti. Otázka je, které pravomoci ještě necháme ministerstvu a jaké pravomoci svěřit radě. V úvahu přicházejí personální a ekonomické.
Případně vzdělávání.
Ano. Původně myšlenka samosprávy vycházela z toho, že bude instrumentem pouze soudcovským. Ale ve většině evropských států se jedná o radu, která zastupuje jak soudce, tak politiky nebo akademiky atd. Někde je samostatným orgánem, postaveným na roveň ministerstvu nebo vládě, jinde je to poradní orgán. Např. ve Francii je poradním orgánem prezidenta. U nás byla zatím předsedou vlády nabídnuta justici varianta poradního orgánu, s tím, že by se postupem času mohly pravomoci vyvíjet. Nebyla to tedy nijak ohromující nabídka, která by umožňovala zásadním způsobem zahýbat s některými koncepčními otázkami v justici. Proto jsme se na takové verzi neshodli a řekl bych, že jednání jsou momentálně na mrtvém bodě.
Podle vašeho názoru by takový orgán u nás měl mít finanční i personální pravomoci?
Má-li být rada k něčemu dobrá, měla by mít současně jak personální, tak ekonomické pravomoci. Rozhodovat jen o personálních záležitostech, tedy určovat, jaké počty soudců kde budou, když bychom si současně nemohli udělat jasný závěr ohledně peněz, by znamenalo asymetrickou dělbu odpovědnosti. Na druhou stranu chápu i argumenty těch, kdo říkají, že justice má být justicí a její správu má vykonávat moc výkonná. Myslím ale, že nějakým způsobem by samospráva být měla, resp. že by měla vzniknout nejvyšší rada soudnictví. Kámen úrazu ale spočívá v pravomocech i v jejím složení. Mezi vrcholnými představiteli justice došlo totiž ke střetu už i v tom, jestli vůbec je představitelné, aby v radě soudci neměli většinu.
Je s vytvořením nejvyšší soudcovské rady spjatá i otázka kariérního postupu soudců?
Tyto věci mohou běžet samostatně. Ale kdyby byla nejvyšší rada soudnictví, logicky by v tomto ohledu měla významnou roli. Třeba ne výslovně rozhodovací, ale byla by jedním z míst, která by schvalovala průběh atd. Je pravda, že by měl být systém přechodu soudců z nižšího soudu na vyšší dán jasnými pravidly. Ale nenechme se mýlit tím, že když nastavíme pravidla, vše bude vyřešeno. Nakonec to zase bude jen o odpovědnosti, slušnosti a moudrosti předsedů jednotlivých soudů. Vždy je lépe, když poctivost systému chrání osobně odpovědní lidé, než když se necháme zajmout představou, že vymyslíme tak dokonalý systém, že nepoctiví lidé v něm nebudou moci být nepoctiví. Nedovedu si představit předsedu soudu, který bude chtít mít na svém soudě někoho, o kom bude vědět, že je hloupý, neschopný a právo neumí. Byl by to přece on, předseda soudu, kdo by se s ním pak celá léta trápil a snažil se z něj dostat dobrá rozhodnutí, případně bránit tomu, aby dělal něco nesprávného.
Jak lze bojovat proti korupci v justici?
Především nedostat do justice lidi, kteří se tak budou chovat. Když bude někdo působit jako čekatel či asistent řadu let, snad získáme určitou představu o tom, jaký je. Na druhou stranu, jak život přináší rostoucí odpovědnost v různých soudcovských postaveních od prvního až k vyšším stupňům, nelze vyloučit, že se někteří soudci ocitnou v situaci, kdy musejí ukázat svou morální integritu. A je samozřejmě na každém, jak se rozhodne. V rámci kárných řízení by se ale justice měla se všemi těmito lidmi nemilosrdně rozloučit. Myslím, že svou roli by v tomto ohledu měla hrát i Soudcovská unie, která rozhodně je určitou reprezentativní organizací pro soudce. A to se nezabývám otázkou trestněprávní odpovědnosti.
Proč se tedy korupce v justici objevuje, když existují tyto mechanismy?
A proč se korupce obecně objevuje, kdekoliv? Zlobí mě každý soudce, který by se takovýmto způsobem zpronevěřil svému povolání. Jestliže se mu jeho plat nezdá dostatečně velký, ať se z něj stane obchodník nebo advokát. Ale ať nediskredituje soudcovský stav. Je to něco, pro co nemám absolutně žádné pochopení a absolutně nemám chuť něco takového vysvětlovat a omlouvat. Je to něco, co v justici zásadně nesmí být, a pokud je, tak proti tomu musí být vždy velmi rázně zakročeno.
Jak si stojí česká justice v porovnání se zahraničím?
Podle nedávného výsledku celoevropských statistických zkoumání délka řízení v ČR není vůbec špatná, patříme mezi jedny z nejrychlejších justicí v Evropě. Co z toho vyplývá? Justice v Evropě je zřejmě velmi pomalá. A to jak národní justice, tak nadnárodní, zejména ta evropská. Od toho se pak odvíjí rychlost, jak se dosáhne spravedlnosti, i snadnost přístupu k justici a nákladnost řešení sporů pro účastníky. Čím více bude narůstat zadluženost obyvatelstva, čím více bude osobních úpadků a úpadků firem, tím více bude soudních řízení a tím méně budou dlužníci a věřitelé plnit své závazky. Vůbec tedy nemyslím, že by se česká justice měla za něco stydět. Ale to neznamená, že nepotřebujeme dát spoustu věcí do pořádku.
Jaký je podle vás největší problém české justice?
Myslím, že justice nejvíce potřebuje schopnost spolupráce všech sfér justice, tedy od funkcionářů justice přes jednotlivé soudy. Nejvíc se to projeví v reálné spolupráci v otázkách problematiky nového občanského zákoníku, resp. uvedení NOZ do praxe a do soudní praxe. Moc bych si přál, aby souzení podle NOZ nebylo provázeno zásadními problémy.
To je ale problém spíše budoucnosti. V současnosti problém nevidíte?
Víte, že mě teď nic nenapadá?
To je pro českou justici vynikající zpráva.
Má jistě spoustu problémů dílčích. Někdo by určitě řekl, že největším problémem je chybějící nejvyšší rada soudnictví. Nebo zkorumpovanost. Nebo že je ještě příliš mnoho soudců, kteří se nenaučili soudit podle nových představ atd. Myslím ale, že po dvaceti letech fungování nového státu si nová justice zaslouží důvěru, její proměna byla zcela zásadní. Proto říkám, že toto nejsou největší problémy.
Co zahlcenost soudů?
Ano, v některých částech země jsou soudy tak zahlceny, že jejich rozhodnutí přicházejí k lidem, když už je skoro pozdě. To je problém. Není potřeba, abychom se věcmi zabývali nekonečně dlouho a dosáhli nějaké ideální spravedlnosti, ale aby se dosáhlo rozumné spravedlnosti v rozumném čase a stát to stálo rozumné peníze. Velké problémy budou, pokud dostane justice do své pravomoci rozhodování i ve věcech, ve kterých dosud rozhodoval Český telekomunikační úřad, což je řádově asi 120–130 tisíc věcí ročně. Pro NS je nyní také problém, že nemá dostatečně velkou budovu. Samozřejmě, že další problémy plynou i z nedostatku peněz pro justici. Nejvíce se to projevuje v nedostatečném stavu obslužného aparátu, tedy vyšších úředníků, asistentů atd., kteří pro soudce dělají práci, jíž by se soudci neměli zdržovat. Jsou soudy, kde zcela propustili všechny asistenty. Když vloni nebo předloni došlo ke snížení prostředků na platy, každý předseda krajského soudu se musel rozhodnout, zda sníží lidem platy, nebo někoho propustí a zachová platy těm, kdo zůstali. Každý to řešil jinak.
A asi bohužel není vize, že by peněz bylo brzy víc…
Z toho, co o tom vím, to bude malý zázrak, pokud budeme mít tolik peněz, jako jsme měli loňský rok.
