Vítěz bere vše | E15.cz

Vítěz bere vše

Wall street
Wall street
• 

Milan Vidlák

Jak svět velkých financí a jeho protagonisté postupně ovládli naše životy – aniž bychom o tom pořádně věděli, neřkuli proti tomu protestovali.

Nejdůležitějším evropským městem se místo Bruselu stalo třísettisícové německé Karlsruhe. Alespoň do 12. září. Sídlí tam totiž německý ústavní soud, který právě tento den přinese možná nejdůležitější rozhodnutí, jež se bez nadsázky dotkne každého Evropana.

Takzvaný Evropský stabilizační mechanismus (ESM), který má pomoci čím dál tím víc zadluženým evropským zemím a který měl původně začít fungovat v červenci, již ratifikovalo 13 ze 17 zemí; schválil jej i německý parlament a právě souhlas nejbohatší evropské země je klíčový. Někteří opoziční poslanci však podali stížnost k ústavnímu soudu. Na politiky i občany se navíc otevřeným dopisem obrátilo 172 německých profesorů ekonomie, podle nichž bruselská novinka ožebračí evropské daňové poplatníky a důchodce a pomůže jen bankéřům z Wall Street a londýnské City. Jenže právě o to jde. Až dosud se hrozící finanční kolaps eurozóny hasil pomocí fondu EFSF (European Financial Stability Facility; Evropský nástroj finanční stability) – evropské země se dohodly, že poskytnou garance za úvěry původně do výše 440 miliard eur a později 780 miliard eur.

Evropský stabilizační mechanismus, který má EFSF nahradit, zachází ještě mnohem dál. Jde de facto o jakousi banku, jíž jednotlivé země poskytnou základní kapitál. Podle smlouvy to bude zpočátku 500 miliard eur.
Členové se zavazují „neodvolatelně a bezpodmínečně zaplatit jakýkoli kapitálový požadavek, který vůči nim bude učiněn, a to do sedmi dnů od obdržení požadavku“. S tím, že Rada guvernérů může rozhodnout o změně schváleného kapitálu. Jinými slovy – ESM může navyšovat kapitálové požadavky, jak uzná za vhodné. Co se však stane, pokud stát nezaplatí? Nebo když se v nějakém z členských států změní vláda a ta s placením miliard nebude souhlasit? Zde je doslovná citace: „ESM má plnou právní kompetenci zahájit právní řízení. ESM, jeho majetek, financování a aktiva požívají imunity vůči všem formám soudního procesu. Majetek, financování a aktiva ESM požívají imunity vůči prohlídce, záběru, konfiskaci, vyvlastnění nebo jiné formě exekuce, odebrání nebo zabavení exekutivním, soudním, správním nebo legislativním aktem.“

Směnka na stamiliardy

Ekonom Pavel Kohout glosoval v Lidových novinách situaci okolo ESM následovně: „Představte si, že podepíšete bianko směnku, do které kdokoli může vepsat libovolnou částku. A teď si představte, že jich podepíšete do zásoby celý štos a věnujete je někomu cizímu.“ K tomuto paktu se na začátku června v tichosti (odhlasováno bezprostředně po řečnění vězněného poslance Davida Ratha v Poslanecké sněmovně) připojila i česká vláda; do Bruselu se zavázala poslat minimálně 350 miliard korun (40 miliard rovnou, 310 miliard v případě potřeby).

Útěchou nám nemůže být ani fakt, že budeme platit až v případě, že přijmeme euro (jelikož existuje velká šance, že se to nestane). Zkrachují-li ostatní evropské země, můžeme snad očekávat, že dopadneme jinak, pokud uvážíme, jak jsou jednotlivé ekonomiky propojeny? Jak se „stabilizační“ mechanismus dotkne například sousedního Slovenska, popsal v rozhovoru pro Reflex bývalý bankéř, který v 90. letech dělil československou korunu, nyní slovenský poslanec Jozef Kollár: „Zápasíme o každý milion eur a na druhé straně celý roční příjem státního rozpočtu Slovenska dáme do podoby závazků EFSF a ESM. To je ekonomická vlastizrada. Až se vystavené záruky stanou splatnými, v tu ránu už to nebudou garance, ale reálné peníze, které poputují do Bruselu. To bude den, kdy i občané pochopí, že vláda bude muset zvednout DPH, daně z příjmu, spotřební daně, daně z nemovitostí, aby dokázala nakrmit rozpočet a posílat peníze do Bruselu.“

Kollár tím velmi dobře vystihl, jak prostřednictvím různých záchranných programů vyvstává čím dál silněji a zřetelněji šílený paradox: Ačkoli mají tyto programy zachránit potápějící se evropské země (o pomoc oficiálně požádalo již pět zemí – Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko a Kypr – a chystá se Slovinsko), nejenže jim nepomůžou, ale potápějí i ostatní. K lepšímu pochopení celé zapeklité situace je třeba položit dvě zásadní, přitom však zcela opomíjené otázky. A sice: Co se děje s penězi, které putují na záchranu jednotlivých zemí nebo jejich bank? A kdo na tom vydělává?

Nejčerstvěji požádalo o pomoc Španělsko. Do španělského bankovního systému by mělo putovat z EFSF 50–100 miliard eur. Jak už bylo řečeno, EFSF nemá vlastní kapitál – 17 zemí se dohodlo, že poskytne stamiliardové garance, což znamená, že EFSF vydá dluhopisy a nabízí je na finančních trzích. Španělská vláda původně chtěla, aby EFSF poskytl úvěr bankám přímo. Avšak evropské směrnice to nepovolují. A tak musí vzít úvěr na svá bedra státní španělská agentura FROB, která posléze poskytne úvěry bankám. Tudíž nikoli banky, úvěr budou muset splácet španělští daňoví poplatníci, kteří už tak mají kapsy zcela prázdné.

Na španělské banky bude platit ale například i Itálie, další horký kandidát na žádost o pomoc, který se sám potácí v dluhových bažinách až po uši. „Dvacet procent z těchto peněz pochází z Itálie. A podle této dohody musejí Italové půjčit španělským bankám za 3 procenta, ale aby ty peníze dostali, musí si je na trhu půjčit za 7 procent. To je geniální, že? Opravdu brilantní!“ rozčiloval se nejhubatější bruselský kritik, britský europoslanec Nigel Farage.

Systémový problém

Stamiliardy eur dostává už několik let i krachující Řecko. Je to již obehraná písnička. Líní Řekové, kteří bez ohledu na to, kolik dostanou peněz, potřebují stále další a další a nejsou schopni žádných reforem. Jak ale po návratu z jednoho evropského summitu oznámila bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová, jen čtyři procenta z těchto peněz putují opravdu do Řecka, zbytek jde obratem věřitelům, primárně do francouzských a německých bank, jelikož jde o pouhý úrok.

Řecký dluh je tak obrovský, že téměř jakýkoli obnos, který by tento stát získal, dostanou banky, které jej léta zásobovaly levnými penězi. Ve skutečnosti jde spíš než o pomoc Řecku, kterému už stejně v rámci eurozóny pomoci není, o sanaci evropských bank. Je to podobné, jako kdyby vám lichvářská firma bez potřeby záruk napůjčovala libovolné množství peněz za nízký úrok, pak jej několikanásobně zvedla, a váš dluh by tak narostl, že i kdyby se vám štědrý příbuzný rozhodl pomoct, platil by už dokonce života jen úroky. A dluh nejenže by se nesnížil, ale stále rostl. Řecko je prozatím extrémní případ a cílem tohoto textu není v žádném případě hájit nezodpovědné dlužníky, kteří takovému podniku naletěli. Ostatně dává to přece logiku – dluhy se mají platit i s úroky.

Příklad Španělska však ukazuje, že na tom, zda je stát zodpovědný, či nezodpovědný, až tak nesejde. Kořeny současné šlamastyky, která svírá celý západní svět, totiž leží jinde – v samotném bankovním systému. Ale nepředbíhejme.
Španělský stát až do krize hospodařil ve srovnání s jinými zeměmi téměř vzorně. Je dokonce méně zadlužen než Německo a průměr celé eurozóny. V roce 2007 činil státní dluh „pouhých“ 36,2 %. Ke konci roku 2011, po prasknutí realitní bubliny, do které mohutně investoval bankovní sektor, se zvýšil na 68,5 %. Vysoká nezaměstnanost a úsporná opatření způsobily propad příjmů státního rozpočtu, dluh dál roste i vlivem horšího ratingu, a tím pádem zvýšených úrokových sazeb. Další skokové zvýšení dluhu, až k 90 % HDP, ruku v ruce s dalším zvyšováním úrokových sazeb, však přijde po výše zmíněné pomoci bankám, které roztočily realitní úvěrové kasino. Španělské banky jsou navíc hlavními držiteli španělských dluhopisů, a tak – zjednodušeně – dostaly levné peníze, aby mohly draze půjčit španělské vládě. Poté, protože zřejmě bude muset o pomoc požádat i španělská vláda, proběhne stejné kolečko znova: Kde vezme vláda peníze? Budou jí půjčeny od bank. Jen za vyšší úrok.

Jinými slovy – veškeré náklady nesou státy, na čemž vydělávají soukromí investoři, tedy banky. Jejich pozici dobře ilustruje i únorová akce Evropské centrální banky, která se rozhodla napumpovat do evropského finančního systému bilion eur a jednotlivým bankám v eurozóně poskytla neomezené úvěry s jednoprocentním úročením. Tytéž banky pak ale půjčují zadluženým státům, například Řecku, za 18 %. Nabízí se jedna kacířská otázka – proč alespoň část peněz nedostane za 1 % samotné Řecko, které by pod dohledem muselo udělat nezbytné reformní kroky?

Když na červnovém summitu G20 v Mexiku dostal prezident Evropské komise José Manuel Barroso otázku ohledně evropské krize, Portugalec vypěnil, že si nepřijel pro lekci, jak si poradit s ekonomikou, a jako původce krize eurozóny označil americké banky. I když si za to vysloužil od výřečného euroskeptika Farage nálepku „poblouzněného komunistického idiota“, tentokrát evropský lídr oproti svým zvyklostem nebyl až tak mimo.

Většina peněz neexistuje

Kořeny nynější dluhové apokalypsy nejen v Evropě, ale i USA sahají minimálně do roku 1999, kdy Clintonova administrativa zrušila klíčový regulační nástroj, takzvaný Glass-Steagallův zákon, který odděloval komerční banky od investičních. Mocné finanční ústavy Goldman Sachs, Citibank či JP Morgan Chase od té doby začaly hrát ruletu s penězi, které jim nepatřily, tak vášnivě, že pumpovaly tempem 600 miliard dolarů ročně po dobu deseti let levné peníze do hypoték, míchaly je do balíčků a toxických produktů po celém světě, čímž kromě realitních bublin de facto otrávily celý finanční svět. Jen pro představu, celkový objem obchodu s deriváty činí minimálně 700 bilionů dolarů, přičemž světová měnová zásoba je nějakých 65 bilionů… Bude ještě veselo.

Největší bankéři po celou dobu dobře věděli, že neprodávají bůhvíjakou kvalitu (jak několikrát potvrdila uniklá e-mailová konverzace mezi bankéři), a když klienti ještě v nejmenším netušili, že kupují škvár, oni se pojistili, pak vsadili, že to položí pojišťovnu a vzápětí… na tom vydělali. A ještě dostali peníze od vlády. Pro ilustraci – když JP Morgan Chase hrozilo, že zkrachuje, dostala peníze od daňových poplatníků, a zatímco dluh americké vlády vzrostl z 9 bilionů dolarů v roce 2007, tedy těsně před krizí, na dnešních 16 bilionů, banka JP Morgan Chase vyšla z krize nebývale úspěšně. Stala se třetí nejsilnější americkou bankou a kasino hraje vesele dál. Dokonce má stále stejného šéfa.

Nejnověji pak hýbe chudnoucí veřejností zjištění, že největší banky jako Barclays, Citigroup či JP Morgan Chase dlouhodobě manipulovaly s klíčovou úrokovou sazbou LIBOR, jež ovlivňuje obchody za 800 bilionů dolarů (!). Mezitím se evropští politici dohadují, zda je třeba především šetřit, nebo nastartovat ekonomický růst pomocí dalších dluhů, případně obojí, a vytvářejí obskurní záchranné fondy. Důvod, proč jsou banky stále silnější a mocnější, ať hospodaří sebehůř, a státy a občané stále bezmocnější, protože padají do hlubší a hlubší dluhové pasti, je přitom jednodušší, než by se možná zdálo. Přes zdánlivou složitost finančních instrumentů a změť pojmů, ve kterých se často nevyznají ani samotní bankéři, se stačí podívat, jak vznikají peníze. Už zakladatel bankéřské dynastie Mayer Amsel Rothschild v 18. století prohlásil: „Dejte mi kontrolu nad měnou státu a nebudu se muset starat o to, kdo tvoří jeho zákony.“ A přesně to se bankéřům podařilo. S jediným rozdílem – zákony už sami vytvářejí (viz box na protější straně).

Vezměme si jen instituci nazývanou americká centrální banka. Těsně po panice na burze v roce 1907 vytvořil americký Kongres komisi, která měla prošetřit, zda krizi nevyvolali úmyslně bankéři, a navrhnout opatření, jež by podobným kolapsům zabránila. Komisi však vedl senátor Nelson Aldrich, jenž samotné bankéře, Rockefellery, Rothschildy, Warburgy či Morgany, které měl vyšetřovat, pozval na utajené devítidenní setkání, kde si nový zákon o bankovnictví sami napsali. Federální rezervní systém (Fed) vznikl jako soukromá korporace s jakýmsi vládním dohledem (více na www.pravoabyznys.cz). V prosinci roku 1913 se americký Kongres vzdal práva vytvářet peníze a regulovat jejich hodnotu, které mu dávala ústava, ve prospěch Fedu. Od té doby je každý dolar, který Fed vytiskne, vládě Spojených států půjčován s úrokem. A podobně „nezávisle“ fungují i ostatní centrální banky, stejně jako komerční.

Americký prezident Woodrow Wilson, který zákon o Federálním rezervním systému podepsal, toho těsně před svou smrtí upřímně litoval: „Velký průmyslový národ je ovládán svým vlastním systémem úvěrů. Jsem ten nejnešťastnější člověk. Nevědomě jsem zruinoval svou zemi. Náš systém úvěrů, růst národa, a tím i všechny naše činnosti jsou soustředěny v rukou několika málo lidí. Stali jsme se nejúplněji ovládanou a podřízenou vládou v civilizovaném světě. Už nikdy vláda svobodné volby, již nikdy vláda podle přesvědčení a volbou většiny, ale vláda nátlaku názorů malé skupiny vlivných lidí.“
Většina lidí si stále myslí, že banky půjčují peníze, které jim byly svěřeny vkladateli. Peníze, které banky půjčují, přitom však vůbec neexistují.

Když středověcí zlatníci uschovávali lidem zlato, které bylo velmi nepraktické pro přenos i přechovávání, vydávali lidem potvrzení, že u nich mají zlato schované. Tato potvrzení byla ve skutečnosti prvními papírovými penězi. Velmi záhy však zlatníci (bankéři) pochopili, že mohou vydávat mnohem víc papírků, než mají zlata, protože to nikdo nepozná. Nakonec, když podváděli příliš, se zlegalizovalo, že mohou vydávat víc papírků jen do určité hranice. Měli tedy jeden zlaťák v sejfu a devět na papíře. Zhruba tak to fungovalo až do roku 1971, kdy byl opuštěn takzvaný zlatý standard.

Od té doby jsou veškeré peníze jednoduše vytvářeny jako dluh. Nové peníze vzniknou, vezme-li si někdo úvěr. Banka sumu prostě kliknutím myši připíše na účet. Jediné omezení počtu nových peněz vzniklých dluhem se vztahuje k počtu již existujících peněz, které rovněž vznikly dluhem. Tak funguje moderní bankovnictví částečných rezerv.

Dluhové království

Jestliže je povinná minimální rezerva, kterou stanovují centrální banky, například dvě procenta, znamená to, že když si uložíte do banky 100 000 korun, banka z těchto peněz vezme 2000 Kč a uloží je jako rezervu. Zbylých 98 000 Kč je nabídnuto třeba jako spotřebitelský úvěr, o který někdo zažádá. Je jimi zaplaceno za zboží či službu. V tuto chvíli se 98 000 Kč dostává k třetímu článku řetězce, jenž si peníze uloží také v bance, a vklad je považován za zcela nové peníze. Banka si v tuto chvíli znovu vezme 1960 Kč a zbytek, 96 040 Kč, má k dispozici na úvěry. Takto dojdeme až k částce 4 900 000 Kč.

A teď si představte, že se v uplynulé dekádě povolilo krom toho bankám ještě neomezené půjčování na finančních trzích. Poměr peněz, které vlastnily (přesněji řečeno vyčarovaly z vkladů výše uvedeným způsobem) a které si napůjčovaly jinde, takzvaná leverage neboli páka, se tak vyšplhal až na 1:30. Když vám někdo půjčuje peníze tak, že napíše na papírek „milion“, a vy mu budete muset platit úroky, vždycky budete tahat za kratší konec. Protože jediná skutečná věc, která v této hře opravdu existuje, je majetek, kterým ručíte, a úrok, který splácíte.

Položili jste si někdy otázku, jak by rodiny, firmy i státy mohly být najednou zadluženy tak obrovskými částkami? A jak vůbec může být tolik peněz k půjčení? Ve skutečnosti není – jsou jednoduše tvořeny. Z dluhu. Z toho vyplývá i fakt, že kdyby v současném finančním systému neexistoval dluh, neexistovaly by ani peníze. Takže kdyby teoreticky Řecko či Španělsko někdy své dluhy splatily, neměly by už vůbec žádné peníze. A protože peníze na úroky vznikají také z dluhu, veškerý majetek se postupně přesouvá od lidí a firem, kteří skutečné hodnoty vytvářejí, k těm, kteří pouze půjčují peníze, jež toto bohatství reprezentují.

Zpráva z tisku: V červenci nový řecký premiér Samaras oznámil, že se země chystá privatizovat; od energetického průmyslu a námořní infrastruktury až po železnice. Kdopak asi lukrativní zboží za hubičku skoupí?

kdo opravdu vládne – politik? bankéř…?

Bankéři se čím dál ostřejším útokům brání slovy, že jen udělali chyby, které jim umožnili politici, a nikdo netušil, že je něco špatně. Netušil to ani Robert Rubin, Clintonův ministr financí, který do funkce přišel z křesla jednoho z šéfů nejmocnější banky Goldman Sachs, když rušil onen Glass-Steagallův zákon, klíčový regulační nástroj?

Lawrence Summers, druhý Clintonův ministr financí a později šéf Harvardu, který za 20 milionů dolarů radil hedgeovým fondům, spolu s Rubinem a tehdejším šéfem Fedu Alanem Greenspanem vyštípali šéfku komise pro obchodování s komoditami (CFTC), která před krizí po léta varovala a chtěla obchod s deriváty regulovat.

Nejlepší kousek se ale povedl Henrymu Paulsonovi. Bývalý šéf Goldman Sachs v roce 2004 prolobboval, aby nebyl omezen poměr mezi penězi, které banka vlastní, a těmi, které si půjčuje, takzvaná páka, a banky tak mohly spekulovat neomezeně. Pak bryskně přeběhl na druhou stranu a coby ministr financí bankám včetně té své poslal stamiliardy dolarů daňových poplatníků, aby hra mohla pokračovat.

Nyní stejní lidé, kteří problém způsobili, říkají, co si o něm máme myslet a proč podle nich vznikl, a navrhují řešení. Americký novinář žijící v Česku Erik Best k tomu trefně říká: „Celý trik je v tom, že to, co byl dřív kriminální čin, je dnes legální.“ Když bývalý řecký premiér Jorgos Papandreu na konci loňského roku podmiňoval přijetí evropské „záchrany“ souhlasem svých občanů v referendu, pod obrovským tlakem a kritikou evropských elit byl donucen odstoupit. Na jeho místo byl bez voleb dosazen „respektovaný technokrat“, bankéř Lukas Papadimos. Ten dřív vedl řeckou centrální banku a spolu s Goldman Sachs vymyslel strategii, jak zfalšovat skutečnou výši řeckého dluhu při vstupu do eurozóny. Místo aby stanul před soudem, stal se premiérem.

V Itálii vystřídal excentrického, nicméně demokraticky zvoleného Berlusconiho Mario Monti, který působil v bance Goldman Sachs od roku 2005 do svého jmenování do čela italské vlády jako mezinárodní poradce.Novým šéfem klíčové instituce, Evropské centrální banky, se stal rovněž Ital, Mario Draghi, v letech 2002–2005 pro změnu evropský šéf Goldman Sachs International, který měl na starost oddělení, jež krátce před jeho příchodem pomohlo Řecku zfalšovat účetnictví. A tak dále…

Autor: Milan Vidlák

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.