Uteklo skoro čtvrt století od chvíle, kdy se auta stala pro obyvatele Ruska dostupným zbožím. Už je ale dávno zapomenuto, jak se opatřovala auta za dob Sovětského svazu. Za auto byli tehdy lidé ochotni k čemukoliv a odhalovali při tom ty nejpřízemnější stránky lidské duše. Způsobů nabytí auta v poválečném Sovětském svazu bylo mnoho a o některých panuje už jen matné povědomí. Ruský server Avtovzgljad připomíná ty hlavní.
Země vždy pamatovala na své hrdiny: někdy je trestala, jindy odměňovala, a to i auty. Nejvyvolenějším darovali auto generální tajemníci zcela bez placení. Váleční veteráni a nositelé řádů měli povoleno si jednou za život koupit auto bez čekání ve frontě. Jedno auto bylo přitom víc než dost, a tak byli všichni spokojeni.
Všichni ostatní ale museli na auto čekat. V průměru sedm až osm let. Do fronty čekatelů se člověk nedostal jen tak - musel čekat v nějakém podniku a střádat. Za "žigulíka" bylo nutné zaplatit asi 8000 rublů, ale i při výplatě 100 až 150 rublů měsíčně se peníze u sovětských lidí našly. Jednak nebylo za co utrácet, jednak z rodinného rozpočtu ve výši 200-300 rublů se dala každý měsíc stovka odložit, a tak se za sedm let naspořila potřebná suma. Kdo nenastřádal, ten si obvykle vypůjčil u všech svých příbuzných a známých, až měl potřebnou částku pohromadě.
Sám proces koupě vozu byl krajně ponižující. Po mnohaletém čekání bylo nutné ještě vystát frontu v prodejně automobilů, kterých bylo jen pár. I ve městech jako je Moskva či Petrohrad (dříve Leningrad) byl jen jeden "autosalon". Žádná auta v něm ale nebyla. Kupující dostal stvrzenku, se kterou šel do zvláštní spořitelny, kde zase vystál frontu. Pak se vrátil do prodejny, kde vystál další frontu, aby dostal poukaz. S ním odjel do skladu, kde vyčkal příjezdu kamionu s automobily. Nakonec dostal to, co bylo. A to měl ještě štěstí.
Čekání na auto se mohlo výrazně protáhnout kvůli spoluobčanům, kteří se naprosto nepochopitelně náhle objevili v pořadníku. Koupit si místo ve frontě bylo prakticky nemožné: peníze nikdo nepotřeboval. Ale bylo snadné protlačit své jméno do pořadníku přes známé či vyšší stranické funkcionáře. Žádné elektronické pořadí s čísly neexistovalo a prakticky nebylo možné odhalit, zda se člověk ve frontě posouvá podle pravidel.
Zpěvačka Alla Pugačovová v roce 1978 zpívala, že "kdesi za městem táta lacino koupil auto". V praxi to byl nesplnitelný sen: všechna oježděná auta se totiž v rámci boje proti spekulantům prodávala přes bazar. Žádný boj se ale ve skutečnosti nevedl, protože stará auta stála stejně jako nová. Pořídit si auto v bazaru za pomoci úplatku vyžadovalo mnohem více peněz, než při koupi auta po mnohaletém čekání.
Za auty se často jezdilo do bratrských republik. Například do Gruzie, odjakživa považované za vlast sovětského banditismu a zlodějny. Tam se našlo dost spekulantů ochotných prodat auto za cenu čtyřikrát nebo pětkrát vyšší, než žádal stát.
Stávaly se také neuvěřitelné historky. V roce 1983 se najednou objevily reklamy na mimořádnou koupi vozu Moskvič na úvěr. Hotový šok pro dělníky a rolníky, ale byl to fakt. Ukázalo se, že kvůli sestřelení jihokorejského civilního boeingu sovětskými stíhačkami se řada západních zemí zřekla sovětských vozů. Vývoz klesl, sklady byly plné - trvalo to ale jen chvilku.
Takové štěstí se předvídat nedalo. Lidi si ale kupovali losy Sportlota, kde se dalo vyhrát auto. Pár jedincům se to i povedlo.
Je sice možné si postesknout, jaké to za sovětských časů bývalo, ale čistě z motoristova hlediska jsou dnešní časy, kdy je dostupné jakékoliv vysněné auto, přeci jen lepší.
